PSI: Kess (21)
Předchozí díl najdete zde.
Naše předchozí čuba, česká strakatá slečna Bony, nás, své páníčky milovala. Vyrůstala u nás od štěněte a byla zahrnuta takovou láskou a péčí, že jí to mohli naši vlastní potomci jen závidět… A naše Bony milovala i malé děti, tedy přesněji řečeno naše malé děti, naše vlastní vnoučata. Cizí děti ji naopak docela děsily anebo ona děsila je, pokud si je šla prozkoumat zblízka. Vnoučata občas chodila do školky vyzdobena modřinou na bradě, jak se čuba ohnala hlavou u dětské hlavičky, ale většinou škrábanci na ramenou a krku, protože český strakatý pes se vítá bouřlivě a dosáhne packami vysoko. Dcera musela ve školce vysvětlovat, že to fakt nejsou týrané děti. Že je to jen projev nezměrné psí lásky.
Jednou takhle přijel zeť na chalupu, autem plným potřebných věcí, leč bez manželky a bez dětí. Bony ho bouřlivě přivítala, patřičně pošlapala a běžela ještě k autu. Stála u auta, obcházela auto, rozpačitě povlávala ocasem a dychtivě otvírala tlamu a vyplazovala jazyk. Ztělesněné očekávání. Co ten pes blbne? říkali jsme si. A Bony obcházela auto a pořád se nic nedělo, z auta se netrousily žádné děti. Nakonec jsme museli Bonynce otevřít nejen všechny dveře u auta, otvírali jsme i kufr, aby se přesvědčila, že tam ty děti fakt nikde nejsou… Ta láska jí vydržela až do smrti, i když byla stará a slepá a hluchá, vždycky se k dětem, již patřičně odrostlým, hnala jak o závod.
Naše druhá čubička Kess miluje nás, miluje lidi obecně, miluje sem-tam i nějakého toho psího druha, a samozřejmě miluje i naše malé děti, naše vlastní vnoučata. Je to veliká láska vzájemná, protože ty děti mají samohybného plyšáka a Kess má pořád někoho, kdo je ochoten hladit, drbat a poponášet.
Kess, oddanost sama
Necháváme občas Kessinu u dcery. A Kess se tam očividně těší! Pozná, že jsme ve Strašnicích, a už se celá vrtí a poskakuje, jen aby už byla u dětí! Dokáže poznat cestu k domu a pochopila, že dokud nebude hygienická chvilka, na návštěvu se nejde. Tak honem provede, co je potřeba, a pak se žene jak šílená po schodech nahoru, naproti ní běží po schodech dolů vnučka a pak se objímají a olizují a pusinkují (jak kdo, samozřejmě).
Vyzvedávali jsme si takhle po hlídání psa, dcera čubičku přivedla k domovním dveřím a Kess sice byla ráda, že mě vidí, ale odskočila si na trávník se vyčůrat a pak, protože dcera stála pořád ve dveřích, se zase nahrnula zpátky do baráku, jako že tedy jo – jdeme spát a já tu klidně budu bydlet! No to víte, že se mne to dotklo…
Levá zadní ve vzduchu znamená mokrou trávu
Specialitou naší Kess je NE-láska k vodě, mokru a vlhku. Pokud musí přes louži, tak velkým skokem anebo přešplháním po jakékoliv překážce, jen si packy nenamočit. Ale naopak velkou láskou je pročuchávání a průzkum mostků a stok, ovšem bezpečně ze suchého břehu.
Kess loví myši
A minule se Kess přepočítala. Vracely jsme se z dlouhé vycházky, pořád bylo pod nulou a Kess si skočila prozkoumat jeden mostek. Jenže to nějak podcenila, skočila na led a ten se s ní probořil. A bořil se dál, jak Kess máchala packami, dokud jí nedošlo, že musí ke břehu. Do té ledové vody Kessina zahučela až po krk, doslova. Tak jsme zrychlily návrat domů.
Už ode dveří volám na páníčka: „Pocem, potřebuju pomoct!“ jenže ten zrovna telefonoval a huhlal něco o tom, že přeci snad ten mobil nezahodí a nepoletí a že se kvůli nám nezblázní… Tak povídám: „Kess spadla do vody a potřebuje vysušit“ – hele já to snad ani nedořekla! On páníček opravdu někam zahodil ten telefon a než jsem zaklapla dveře od bytu, už měl v ruce nějaký ručník a už měl Kessinu v něm a už jí láskyplně povídal, jaká je to chudinka, a už ji sušil.
Kess u radiátoru
I pochopila jsem, že já bych si v takové chvíli zřejmě sama musela podvázat tepenné krvácení či zastrčit kost vylézající ze zlomeniny, dokud nedotelefonuje… Né že by mně neměl rád, ale ten náš pejsek je opravdu milovanej mazlíček.
Žádná láska není tak opravdová, jako láska k jídlu (G. B. Shaw).
Foto: Zdena Jůzlová. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!