ROZCESTNÍK: Malé Karpaty (po Považském Inovci), den 6. (Květen 2025)
Kolem potoka Raková. Malé Karpaty (navazují na Považský Inovec), květen 2025, den 6 foto: Neviditelný pes
Předchodzí díl najdete zde.
Úterý. DEN 6. 25 km ↑796 m ↓722 m. Mapa trasy: Odkaz
Vyhřátá útulna celou noc drží teplo, takže spím jen zlehka přikrytá a teploměr ráno ukazuje, že v útulně bylo 12 °C. Venkovní teploměr ukazuje něco mezi 4-5 °C a to se už chystám odcházet. V noci asi byla fakt zima.
Vracím se na červenou a v nepromokavém setu šlapu hlubokým údolím kolem potoka Raková. Je tma a do vzrostlého a hustého lesa neproniká žádné světlo. Medvědí rolnička se stává mým nepostradatelným kamarádem a už jsem se ji naučila zapínat na místa, kde zvoní s každým krokem.
Vůně česneku čpí okolím tak, že mě z ní pálí oči a zároveň si uvědomuju, jaký mám hlad. Vyrazila jsem bez snídaně, kterou jsem si nechtěla vařit ani venku na dešti, ani vevnitř v útulně. Mám přece za tři kilometry přístřešek i se dvěma studánkami, tak posnídám pěkně v suchu a bez toho, abych někoho omylem vzbudila. Omylem plaším jen párek kachen, které na potoce u přístřešku líně plují, dokud je nevyruším svojí přítomností já.
Prší. Nohy s každým krokem vytlačují vodu z bot, aby s každým krokem nabraly novou z trávy i s přídavkem vody z deště. Jdu nekonečně dlouhou dobu po asfaltu a gumové násadky na hole tlumí jejich tlukot o povrch silnice.
Miriam říkala, že když chodí sama, vede po pár kilometrech zajímavé vnitřní dialogy sama se sebou. I později v čajovně zjišťuji od svých kamarádek, že jejich hlavy neustále generují ruch. Obrazy, povídky, myšlenky, dialogy.
Moje hlava se vymyká. Buď si s někým povídám, na něco myslím, nad něčím přemýšlím, anebo je v ní prázdno. Vymeteno. Není tam nic a zároveň je tam všechno, co potřebuju. Zpěv ptáků, pokud se náhodou v dešti některý osmělí. Plynulost mého dechu na rovině, nebo jeho sípání a nedostatečnost do kopce. Pravidelné bušení holí o asfalt. Cinkání rolničky o stehno.
Mechanicky kladu nohu před nohu, do nepromokavé bundy buší kapky deště a já prostě jdu, sleduju červenou značku a zároveň nemám v hlavě vůbec nic. Není problém se do podobného stavu dostat, stačí k tomu jen být sama se sebou a bez společnosti. Mám na to pět kilometrů nebo padesát? Délka chůze nehraje roli.
Někdy stačí cesta z práce, když procházím městem na autobus, jindy přidám zamyšleně do kroku na výletě s přáteli, a když se otočím, zjistím, že cesta za mnou je nakonec stejně prázdná, jako moje hlava.
Neumím si představit, že někomu pořád jede mozek. Že pořád něco vymýšlí, přemýšlí, analyzuje, zvažuje, vzpomíná. Vždyť to musí být otravné. Stačí, že běžný život přehlcuje všemi svými projevy, světly, vůněmi a zvuky moje vnímání. Přežít jednotlivé dny v běžném životě je tak náročně a pro mozek unavující, že si nedovedu představit zažívat jeho šramot i ve chvílích, kdy může odpočívat. Ve chvílích mozkového ticha.
Ticho mého mozku nenarušují ani moje kroky, ani bušení holí do asfaltu, ani šustění kapuce na mojí hlavě, ani cinkání rolničky, ani funění do kopce. Už jsem všechny tyto zvuky přijala jakou neoddělitelnou součást bytí. Lesem kráčí tělo bez mozku a mechanicky mu ubíhají kilometry.
STOP!
Z mokrého listí na bahnité cestičce na mě zírá černožlutý tvor. Mozek se probouzí k činnosti. Dál ani krok. Mlok.
Můj třetí mlok v životě! Sundávám pláštěnku z foťáku, fotím mloka ze všech úhlů a na rozmáčeném bahně mi podjíždějí boty. Cestou potkávám ještě další dva a naprosto nepopsatelně se tetelím spokojeností. I když mě někdy déšť unavuje, mám ho stejně ráda jako jakékoli jiné počasí, hlavně pokud nejsem úplně promočená a aspoň občas se před ním mohu schovat.
Pučavky. 10:30. 9 km.
Nepřetržitě prší, fučí a je zima. Teploměr pod pláštěnkou neochotně ukazuje 9,5 °C. Odbočuju k Bufetu u Stana, který má být podle reklamní cedule jen 300 metrů od křižovatky. Široko daleko není ani noha, slunečníky na zahrádce jsou stažené. Tušila jsem to, ale vidina krátkého odpočinku pod stříškou byla tak lákavá, že i zbytečná zacházka stála za to.
Vracím se na rozcestí osady Pučavky a před sebou vidím dvě postavy v pláštěnkách. Doběhnu Majku s Papkem a radostné setkání zpečetíme společnou fotkou. Zuzku před chvíli posadily na vlak a pokračují zase samy. Ještě to nevím, ale za příštích 15 společných kilometrů jim budu opravdu vděčná.
Holky mě přijímají do party a cesta nám ve třech rychle ubíhá. Problémový úsek u povrchového lomu, kde je úzká silnice bez krajnice, za svodidly sráz a na vozovce jezdí jeden kamion za druhým, překonáváme s obavami. Naštěstí si holky úsek pamatují z loňské cesty SNP a přesně vědí, kde dávat pozor, kde se chystat ke skoku za svodidla a kde konečně uhýbáme zase do lesa.
Zima je taková, že i zastavit na pár minut pro pití a svačinu je bez přístřešku nemožné. Do pár minut bez pohybu se nám těla roztřesou zimou. Musíme být pořád v pohybu, jinak to nejde.
Prší, všechno zahalila mlha a fučí silný vítr. Stoupáme, ale místo tepla nás zkrápí jen ledový pot. Na necelých pěti kilometrech trasy se chystáme nastoupat 500 výškových metrů, což nezní nijak hrozně, ale skutečnost je trochu horší, než jak to vypadá z mapy.
Stoupání začíná pozvolna. Noříme se do mlhy, jejíž bílá hmota leží na bílých hlavičkách česnekových ploch. Bílé lány zahalené zájovem mlhy. Bahnitá cesta se v hustém bukovém lese klikatí mezi medvědím česnekem a já najednou vím, že tady jsem už byla. Odtud už jsme šli s Vlastíkem v roce 2017. Přesto mi moc vzpomínek na terén z toho výletu na mysl nepřichází.
Postupujeme pomalu vzhůru po kořenech, které protkávají cestu, a mazlavé bahno pekelně klouže. Vítr fučí a do těl se dává zima i přes výšku, kterou překonáváme. V husté mlze a 100% vlhkosti vzduchu má krajina kolem něco do sebe, ale z promrzlých rukou mi vypadávají hole a začíná být obtížné manipulovat s pláštěnkou na foťáku. Ale tu fotku udělat musím!
U Havraní skály jsme konečně na hřebenu. Cestičkou ve skalách a po obřích šutrech stoupáme na Havranicu (717 m n. m.) a na Záruby (767 m n. m.). Tady se mi promítají vzpomínky na vandr před lety jako živé. Skalnatý hřeben, prudce se svažující do údolí. Mokrý vápencový hřeben je kluzký, ale v mlze naštěstí není vidět, kam by člověk spadl, kdyby uklouzl. S kočárkem by to sem nešlo, ale strach o život tu mít taky nemusím. Přesto bez opory holek nevím, zda bych tento úsek překonala s takovou grácií. S mým strachem z výšek a s nejistotou, při kterém kroku mi selže koleno, by takovýhle terén v dešti a silném větru byl na dlouho. A kdybych upadla, tak bych dlouho sbírala odvahu pokračovat dál.
Vrchol Záruby je nejvyšší vrchol Malých Karpat a za hezkého dne je odtud nádherný výhled. Teď se snažíme moc se tu nezdržovat a po pár vrcholových fotkách pokračujeme dál. Jsme promrzlé a nezbývá nám, než být pořád v pohybu, dokud se počasí nevylepší.
Ostrý Kameň. 13:00. 18 km.
Nakonec je skalnatý vrchol za námi na zřícenině strážního hradu Ostrý Kameň, který strážil zmíněnou obchodní cestu z Prahy do Budína. Zřícenina hradu na skalnatém ostrohu láká k prozkoumání, ale mně se v mlze a zimě prozkoumávat zbytky hradních stěn umístěných na kluzké skále nechce. Konečně totiž přestává pršet a tak je čas uvařit si horký čaj a dát si něco teplého do bříška. Promrzlé ruce sotva zvládají obsluhovat vařič a lžíci, ale nakonec se všechny trochu zahřejeme.
U zříceniny hradu se od skalnatého hřebene konečně odkloníme a prudce klesáme až pod hřeben. Jak klesáme, zvedá se mlha a pod hřebenem už po ní není ani památky. I na radaru to vypadá nadějně, těšíme se, že konečně nebude pršet a můžeme si zase trochu povídat s kapucemi dole.
Holky mě doprovázejí až k přístřešku, na který je určeno dnešní spaní. Focení pár společných fotek nejen nás, ale i mojí nezbytné plyšové FeTi Lie a Majčiny ovečky Ovejy [Ovechy] se koná v radostném duchu trhající se oblačnosti. Tady bychom se mohly rozloučit, ale je teprve 15:00. Strávíme dohromady ještě poslední kilometry k rozcestí „Pod Černou skalou“, kde se definitvně rozloučíme. Holky jdou dál po červené, a já se odtud vypravím ještě na skalnatý vápencový hřebínek Dubový vršek, ze kterého by měl být výhled na obec Plavecký Mikuláš pod svahy Malých Karpat.
Obloha se neznatelně protrhává a otevírají se luxusní výhledy na Malé Karpaty a na zříceninu Plaveckého hradu, která se klene na skalnatém vrcholu nad obcí Plavecké Podhradie. Tato původně královská pohraniční pevnost bohužel není v plánu a kilometrově by mi hodně rozhodila zítřejší den, ale pohled na ni je odsud úchvatný.
Trhající se oblačnost ve mně vzbuzuje naději a radostné očekávání zítřka. Nemusí být slunečno, hlavně když nebude pršet.
Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz













