Původně vyšlo na Zvířetníku (Neviditelnýpes) 15. 8. 2006 (odkaz zde).

Naše veverka se jmenuje Dolores Ibarruri. Pznámka pro čtenáře mladších ročníků – Dolores Ibarruri byla význačná španělská bojovnice za svobodu. Svého času jsem to jméno slýchala a čítala tak často, že mi jaksi utkvělo.

Ne že by naše veverka nějak výrazně bojovala za svobodu, ale výše zmíněné Dolores se trošku podobá a to především odhodlaným výrazem a jiskrou v oku. Jinak je to obyčejná sázavská veverka, šedohnědá s bílým bříškem. Za manžela má zřejmě importovaného veverčáka, obrovského, oranžového.

Dolores přichází dvakrát denně. Na snídani, to jen tak ve spěchu (božebože, já mám dneska takovýho lítání….) a pak kolem šesté, kdy je z celého dne nejkrásněji. Sázava hází lesklá prasátka a dostává tak svému prastarému pojmenování Zlatá řeka.

Dolores usedne na špalek na štípání dříví a s přehledem dámy očekává five o´clock tea. Stoluje vskutku vznešeně a vyžaduje obdobný přístup a především vybranou krmi. Tuhle se mi do oříšků připletl sušený šípek a na ten výraz překvapeného znechucení vskutku nezapomenu. Pak si ale rozpomněla na své dobré vychování a nenápadně ho odhodila přes levé rameno.

Už mě celkem zdomestikovala. Smím sedět vedle špalku, smím pít kafe, číst smím a rozhodně smím odejít pro novou várku ořechů. Jednou jsem na ni zapomněla a to přišla až na verandu a znepokojeně tam rozhazovala rukama. Manžel je zdrženlivější, hrabe hlavně v truhlících, protože tam jednou našel pecky od meruněk. Tedy její manžel.

veveřák 2

Koncem května už měla Dolores tak velké bříško, že jí činilo potíže na pařez vyskočit. Používala tedy důmyslný dvojskok ze schůdků. Dokonce se stalo že i takto minula a ocitla se v tak strašných rozpacích, že jsem se musela omluvit a předstírat nutnou práci v kuchyni. Po sváče se obvykle natáhla na horní schod a vyhřívala si bříško na sluníčku.

Když jsem ji uviděla příště, úplně jsem se zděsila. U pařezu se plazilo cosi ve tvaru a vzhledu zplihlé šedivé tkaničky. Byla děvečka moje tak vysílená, že si poprvé v životě vzala oříšek rovnou z ruky. Další dva zpracovala na místě, další tři odnesla. Tedy spíš odvlekla ke startovacímu smrku a funěla při tom hrůzostrašným způsobem. Měla jsem pocit že ji na ten strom budu muset vysadit. Dívala se na mě s výrazem „To víš, my kojící matky to nemáme lehké.“

Přinesla jsem si ven na stůl další várku ořechů, že jí je nalouskám, ale než jsem našla louskáček, kdo myslíte, že je sežral? Vypasenej, lesklej, voranžovej veverčák. Tak nevím, neměly by se ty vevery nějakým způsobem zorganizovat a rozdělit si poporodní služby u kojících kolegyň?

Ibarruri by jim dělala předsedkyni a schůze by mohly mít u nás na verandě. A já bych v pozadí připravovala lehké občerstvení...

Foto: Abyt