Předchozí povídání najdete zde.

Zhoukymu je devatenáct měsíců, měří xxx cm od čumáku po konec ocasu (zde vyhlašujeme tipovací soutěž, protože měření se dosud nezdařilo) a už to není kompletní kocour. Změny v povaze, které nastaly v době završení prvního roku mývalího života, jsou, zdá se, trvalého rázu. Hraní je holt pro mimina a dospěláci mají jiné zájmy. Pobíhání po baráku, hopikání po trámech v podkroví, sprint po schodech nahoru a zase dolů, vybírání zatáček na parketách a koberci v plné rychlosti, úprk z podstolu do podpostelova, to je prostě top.

Mávátko a laser si můžu... odložit. Problém je, jak tušíte, v časové nekompatibilitě možnosti aktivního běhu zúčastněných. V noci se páníčkům do pretěků moc nechce a honička mezi lžícemi polévky nebo doušky kafe taky nic moc. Před pár dny jsem na tyčku mávátka připevnila jiný provázek a kocour projevil zájem. Byl ochoten se proběhnout po gauči, konec provázku vytáhnout zpod bydlíku a dokonce za ním vyskočit na židli. Druhý den ráno mi bylo naznačeno, že mám přijít s něčím novým, neotřelým, jiným a především nápaditým. Chjo!

Kožich má kočičák stále krásně hebounký a stále děsně zacuchaný. Ne všude, ale exponovaná místa v podpaží a na kalhotech jsou stálice. Pacholek mě má přečtenou a ví sekundu přede mnou, že bych mu mohla prohrábnout kožich s nůžkami v ruce. Odstřihávat zacuchaniny se mi bez boje nedaří. Až se vrátí z prázdninového výletu dcerka rodná, budeme muset zrealizovat můj zákeřný plán, do kterého se nám ani jedné nechce. Jedna bude kocoura pevně držet, druhá rychle odstřihne chuchvalce. Ještě jsme se neshodly v rozdělení rolí. Dcera nechce převzít ani jednu z nich a mně čtyři ruce ne a ne narůst.

V červnu jsem byla s Zhoukym na přeočkování. Z koťátka, které na paní doktorku loni na podzim zbožně zíralo a nechalo si všechno líbit, za půl roku vyrostl kocour s jasným názorem. Tady se mi nelíbí, že se já líbím tobě je mi úplně jedno, nesahejte na mě ani jedna a když už jste mě vysypaly z přepravky, koukejte, jak rychle zmizím. Takhle!

A bylo po kocourovi. Jako blesk seskočil ze stolu, zapasoval se pod skříň, zadelí do nejzazšího rohu a koulel očima. Přepadla mě v tu chvíli otázka: jsme první, co zdrhají z ošetřovacího stolu? Když už stojí skříň na nožičkách, proč ten prostor není zaslepený? Jak tu potvoru teď vyšťourám? Paní veterinářka ani nepípla a vyčkávala věcí příštích. No co už. Svlékla jsem džínovou bundu, lehla na zem, vnořila ruce a bundu do tmavého, prašného kouta, kocoura do ní částečně zabalila a i přes jeho značný odpor z úkrytu vytáhla. Na vyšetřovacím stole ho stále zabaleného paní vetka rychle prohmátla a ujistila mě, že je to chlap se vším všudy na správném místě. Kocour dostal na cestu do přepravky jednu dávku očkování a už jsme šupajdili k recepci pro fakturu a termín na kastraci.

Den K proběhl standardně. V osm ráno jsem odevzdala hladového kocoura, podepsala hromadu dokumentů a ve čtyři odpoledne si pro kocourka přijela. Paní doktorka se mnou provedla krátký, skoro bych řekla rázný pozákrokový pohovor. Kuličky jsou pryč, nic se nešije, kocouři si rány nevšímají. Tady jsou antibiotika a dvě dávky léků proti bolesti. Srdce je ok, a jak jste si přála, cucky chlupů jsme odstřihli. Faktura s účtem i přepravka s kocourem jsou připraveny k vyzvednutí přesně v tomto pořadí.

Mno, doma jsem z přepravky vypustila viditelně nešťastné zvíře. Osáňkoval koberec, prahy ve dveřích a rohožku před balkonem. Kupodivu jsem nikde neviděla žádné stopy krve nebo jiné tekutiny. Pohladit se, bubík náš kočičákovitý, nechal, dokonce u toho šel ocásek hezky nahoru. Napít dostal hned, nažrat až druhý den ráno. Zbytkové účinky narkózy jsem nezaznamenala, kocour byl schopný vyskočit na bydlík nebo na okno přesně a bez zaškobrtnutí. Ujištění paní doktorky, že si rány všímat nebude, kocour nějak neslyšel. Zajímala ho velice hodně moc. Jak si to tam všechno tak pečlivě léčil, bylo vidět, že pokud dochtoři zacuckané chlupy někde ostříhali, tak na kalhotech teda vůbec. No a snažte se to vyčesávat v takhle exponované a rozbolavěné oblasti kocourovi, který ani za normálních okolností nespolupracuje.

Před pár týdny jsem začala brouzdat po útulcích a hledat kočičího parťáka. Koček a kocourů v útulcích je bohužel spousta, ale vždycky je tu nějaké to ale. Tuhle byl v nabídce starší mývalí fešák. Ale - byl ve stereobalení s kámošem peršanem. Kočičáci, co by k nám teoreticky pasovali, jsou zamluveni dřív, než je zmerčím. Zbytek požírá kabely, je na dietě, chce ven nebo nesnáší jiné kočky. Kdy nás bude víc, je tak momentálně kdesi v souhvězdí velké kočky. Zdravíme z DD!

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.