24.8.2019 | Svátek má Bartoloměj


PSI: Mí Pražané mi rozumějí (Štajn, díl 21.)

24.10.2016

Jsem si přišel postěžovat. Podat v podstatě oficijální stížnost. Na to, jakej sem já chudáky! Již od raného mládí velmi neoblibuju dopravní prostředky. Jako malé psí robě mě totiž nacpali do srmdutý pojízdný plechofky a odvezli někam, kde ze mě vyrobili podsvinče. No jako jo, fakt vážně. Protože co já tak vim, tak právě podsvinčata maj v uších čísla. Nepletu se, že ne? Když opominu fakt, jak ponižující to bylo, tak to hlavně bylo dost jako bolestivý.

A tak já pojal velikou nedůvěru k těmdletěm plechofkám. Však taky, když přišel den mýho přesídlování, tak jakmile mě narvali zas do plechárny, věděl jsem, že nastal průšvih, a co to šlo, jsem se rval ven. Vono to teda jako moc nešlo, protože já jsem sice dělal Drápalíka říznutýho Prchalíkem, ale pánčička byla stejně urputná jako já a nepustila mě. No a nepustila mě ani řídit! To sem si tehdá chtěl hrozně zkusit, ale ničehož mi to nebylo platný. Tak jsem ječel a drápal se a sápal se a snažil se prchat...

Štajn, maďarská vizsla - portrét

Štajn, maďarská vizsla - portrét

Pánčička si tehdá myslela, že jsem celej smutnej, že jedu pryč. Enemže to ešče netušila. Prvně začla tušit, když jsme zastavili na čůrací procházku. To jsem rozhodně neměl tendence prchat, to byla fajn zastávka, šmrdolil jsem se tam trávou a dělal výpady na tehdy neznámou Bubrdli a držel se svý nově vzniklý smečky.

Pak se tak nějak její tušení začlo potvrzovat, když jsme prvně vyrazili na chalupu. Jel jsem zase na klíně a zcela překvapivě nastal stejný taneček svatého Vítečka, jako při přesídlovací cestě. Převlík jsem se za Drápalíka a Prchalíka a dal se do díla. Několikrát jsem se snažil dostat i k tomu volantu, ešivá by se mi to nepodařilo votočit. Nepodařilo. Takže já prostě nemám ty dopravní prostředky rád. Tak jako obecně. Původně jsem to směroval jen na tu plechárnu, ale pak sem to rozšířil nějako obecně na všechno, co se na zemi pohybuje rychlejš jak já. Ale toho zas tolik nejni. Enem ta plechofka, pak trambaj, velkábusová plechofka a vlak. A pánčička prej, že jako takhle ne, že se musim vochodit. Vysvětlete mi někdo, jak se mám jako vochodit, dyž při tom furt ale jezdim??? No?

Jako já nevyvádím, to ne, nastoupim spořádaně, sedim, ale prostě to nesnášim. Navíc – navíc v těch hromadnejch plechofkách tam já musim mít ešče košik navic, jak kdybych jel nakupovat nebo co. A košik teda taky neni nic, co bych miloval. Nosim ho, to jako taky jo, protože pánčička tvrdí, že každej pes musí umět nosit košik, ale nemám ho rád. Radši bych ho nosil v kušně než na kušně. Což mi mimochodem jde pěkně, pánčička zavelí: „Rumíčku, pones košíček,“ a já ho popadnu a pěkně si ho nesu. Aby mi ho pak potupně nandali na čumes. Takovej já jsem dobrák, víte?

Štajn, maďarská vizsla

A tak jsem si za todlencto příkoří, co já musim vytrpět, vynaleznul zábavu. Jak já jsem jinak poměrně tichej tvor, jo, tak tady mi přišlo jako dobrej nápad si občas zazpívat. Prostě zkombinuje-li se dohromady dopravní prostředek a košik, dostaneme krásnou operní árii v podání známého maďarského umělce Lájoše Rumajzla. Už hnedle na ostrůvku – pokud čekáme – si obhlídnu případné obecenstvo, zbytek očíhnu, jak nastoupíme.

Propočtu si, kde by to tak jako mělo největší úspěch, a jakmile se uvelebim (dobře, dobře, tak jakmile jsem uveleben), začnu líbeznit. Nejdřív tak jako do prostoru, aby nikdo nepřišel zkrátka a nebylo mu to líto. Líbeznim a občas udělám filutu. Pak proběhne výběr nejvhodnějšího jedince, který zcela jasně ocení můj výkon. Jakmile je jedinec identifikován a cukne mu to koutkem, usmějou se voči, de se na to.

Za těsnýho vočního kontaktu spustím tiché brumendo, abych si testnul situaci, ešivá jsem se nesplet. Když vyjede i druhej koutek, je to jasný, nesplet jsem se. A produkce může začít. Jsem civilizovanej, že jo, takže je mi jasný, že nemůžu řvát jak na lesy, a taky by mi to neprošlo. Takže si jedu tichou stopu. Nevěřili byste, jakejch já dokážu dosáhnout úspěchůch.

Štajn coby stromolezec

Štajn coby stromolezec

Proto jsem se rozhodnul, že zpěv pojmu jako svůj národní sport. Von nejni problém nechat si nasadit košik, nejni problém nastoupit do trambaje. No ale taky nejni problém najít si následně své publikum a spolu s Mozartem si říct: Mí Pražané mi rozumějí. A mám z toho hroznou srandu. Pozoruju dycky pánčičku, co vona na to, pani krutopřísněpřísná. Nemá moc šancí, víme? Páč za mnou stojí mé publikum, kde vždy zcela jasně sklidím ovace a úspěch. A to se jí to těžko potom krutopřísní, jehehéé.

Ale tudle jsem měl smolikof teda. Řádnej smolikof. Nejdřívějc jsme se byli proběhnout a pak že teda šup do emhádé. Tam vše proběhlo standardně, měl jsem ten den krásně naladíno. Kus jsme jeli a dorazili k louce, kde jsem si báječně polítal za balonkem. Musim totiž dycky vylítat ten štréz. A při zpáteční cestě – překvápko.

Štajn, typicky v pohybu

Štajn, typicky v pohybu

Teda taklenc. Ponejprv to vypadalo, že to bude klasika, navíc trochu oživená, páč hlavní postava z publika se nakonec zvedla a šla se se mnou pomudlat. Lidé z publika zpravidla jednají tak, že můj výkon komentují, usmívají se a poté při vystupování přijdou ty ovace a pohlazení. Tahle paní přišla rovnou uprostřed produkce, vypadalo to nadějně. Jenže... pak jako zapředla rozhovor s pánčičkou a ... NIKDO SI MĚ NEVŠÍMAL!!!??? Chápete to? Tolikatě úsilího a... nic.

Trochu jsem hrábnul do strun, ale vono furt nic!! To neznám. Rozhodilo mě to jak vítr noviny. Ešče nikdá se mi teda nestalo, že by mě mé publikum zklamalo. Ženský jedny udrbaný. Přišlo mně mě líto a hořce jsem zaplakal. A číhal, co to udělá. Hele, porád furt nic! Tak to už mě fakt nadzdvihlo a řeknul jsem si, že nebudu mrhat svým uměleckým talentem. A koncert jsem zrušil! Tak! Uprostřed produkce jsem to prostě típnul. Nic nebude, když si mě nevážej. A víte co? Taková nehoráznost!! Pánčička na to pravila: „Konečně jsi sklapnul, ty operní terore!“ A dál si mlela svoje.

Todle neměla dělat teda, todle fakticky ne. Za to jí vosolim, že se nepostačí divit. A rozhodně se nebojim, že mi osud nějakou tu příležitost nepřihraje. A pak si to tady povíme :-)

Petra K. Neviditelný pes


60 % žen předstírá orgasmus. Proč tomu tak je?
60 % žen předstírá orgasmus. Proč tomu tak je?

Na 8. srpna připadá mezinárodní den ženského orgasmu! Jak svátek vznikl a proč ženy orgasmus někdy předstírají?

Diskuse


Z. Jitur
15:49
26.10.2016

H. Williamson
23:44
24.10.2016

Z. Jenny
20:22
24.10.2016

E. Šusová
21:28
24.10.2016

Z. Dalmi
19:51
24.10.2016

E. Šusová
21:29
24.10.2016

Z. Vave
18:41
24.10.2016

E. Šusová
21:31
24.10.2016

Z. Vave
21:48
24.10.2016

Z. Matylda
18:22
24.10.2016

Z. Dalmi
19:53
24.10.2016

E. Šusová
21:18
24.10.2016

Z. Asteris
14:05
24.10.2016

E. Šusová
14:44
24.10.2016

Z. Jenny
16:34
24.10.2016

Z. Asteris
17:20
24.10.2016

D. Ruščáková
12:55
24.10.2016

E. Šusová
13:37
24.10.2016

E. Šusová
13:39
24.10.2016

E. Šusová
13:40
24.10.2016

E. Šusová
13:42
24.10.2016

Z. Yga
14:06
24.10.2016

E. Šusová
14:43
24.10.2016

D. Ruščáková
17:54
24.10.2016

E. Šusová
21:25
24.10.2016

E. Šusová
21:27
24.10.2016

M. Beda
11:57
24.10.2016

Z. Rpuťová
11:39
24.10.2016

M. Beda
11:09
24.10.2016

E. Šusová
16:01
24.10.2016

T. Zana
10:25
24.10.2016

E. Šusová
10:47
24.10.2016

Z. Lída
9:55
24.10.2016

E. Šusová
10:08
24.10.2016

Z. Lika
8:45
24.10.2016

E. Šusová
10:12
24.10.2016

Z. Lika
10:31
24.10.2016

E. Šusová
10:44
24.10.2016

Z. Lika
11:01
24.10.2016

Z. Yga
8:15
24.10.2016

E. Šusová
10:40
24.10.2016

Z. Xerxová
6:52
24.10.2016

E. Šusová
10:46
24.10.2016

M. Beda
11:14
24.10.2016

Z. Lika
11:34
24.10.2016

E. Šusová
11:55
24.10.2016

počet příspěvků: 49, poslední 26.10.2016 03:49