Část první

Už pěknou řadu let jezdíme s našimi psy po výstavách. Některá místa jsme si oblíbili více než jiná; k těm prvním patří lucemburské výstaviště LUXEXPO. Psí výstavy se tam pořádají jarní a podzimní. Ačkoli jsme v Lucembursku byli třináctkrát, kromě výstaviště jsme toho zas tak moc neznali. Nikdy jsme nezapomněli zavítat do horního města, ale na víc čas nezbýval.

Lucemburk. Mosty.

Začátkem letošního jara jsem hledala cosi v našem archivu fotek a při té příležitosti na mne vykoukly fotografie z Lucemburku. S mužem jsme zavzpomínali tak důkladně, až jsme si řekli, proč tam pro změnu nezajet jen tak, „bezdůvodně“. Na Lucembursko máme my Češi historické vazby a nejde jen o to, že na českém trůně svého času seděl Jan Lucemburský a původní lucemburské hrabství povýšil na vévodství jeho syn Karel IV. Dnes je Lucembursko posledním velkovévodstvím na světě a velkovévoda je prý mimořádně oblíbený.

Lucemburk. Mosty. Candy.

A jestliže už tam budeme, můžeme se znovu podívat i do nepříliš dalekého Alsaska, které nám učarovalo, když jsme před čtvrt stoletím byli se synkem v muzeu veteránů v Mulhouse. Příliš jsme neotáleli a vyrazili jsme na cestu s naší bernskou honičkou Candy. Jako vždy jsem se celou cestu přes Německo těšila na úchvatný pohled na vinice v údolí Mosely, která tvoří přírodní hranici mezi Německem a Lucemburskem. Zrovna se blížila zlatá hodina, pro oči tolik příjemný zážitek…

Lucemburk – dvě města v jednom

Ten přípodotek berte s rezervou, tolik let jsem se totiž na dolní město jen dívala z mostu, že jsem takhle Lucemburk začala vnímat…

Mířili jsme do hotelu, kde jsme naposledy bydleli před čtyřmi lety. Ale kampak ta stavba zmizela? Dříve byl hotel vyšší než okolní zástavba rodinných domků. Ty ale nahradila rozlehlá administrativní budova, vedle které se hotel stal trpaslíkem. Večerní procházka s Candy ztratila dřívější kouzlo. Zatímco my jsme se rozhlíželi, co všechno se za těch pár roků ještě změnilo, Candy zodpovědně nasávala neznámé vůně. U výtahu jsme se potkali s jezevčíkem. Při pohledu na naši princeznu začal vyvádět jako smyslů zbavený, vznešená Candy mu věnovala krátký pohled plný opovržení. Potkávali jsme se pak pravidelně a vždy to proběhlo podobně; naše milá Candy umí po psím způsobu s úspěchem provokovat.

Lucemburk. U říčky Pétrusse

První den jsme celý věnovali Lucemburku, městu nad řekou Alzettou. Právem je považováno za jedno z nejkrásnějších, jako naše Praha. Plán byl jasný (syn náš způsob cestování nazývá turistikou od kavárny ke kavárně); tentokrát to mělo své důvody. Jsem po ortopedické operaci, avšak potřebu častějšího odpočinku jsem sváděla na Candy a jejích dvanáct psích let.

Lucemburk. Velkovévodský palác. V popředí Candy.

Lucemburk, kterému se také říká Gibraltar severu, nabízí návštěvníkům spoustu půvabných míst. Město leží na skalnatém masivu a dříve bylo vojenskou pevností; oplývá zbytky opevnění a rozsáhlou sítí podzemních chodeb. Je to město mostů a viaduktů (prý je jich 110), které nabízejí samé zajímavé výhledy.

Lucemburk. Procházka dolním městem

Těšila jsem se hlavně do dolního města (Ville Basse), které jsem znala jen z výšky. Udělali jsme si tam pěknou a nečekaně klidnou procházku podél říčky Pétrusse. Pohled zdola na horní město (Ville Haute) je také fascinující. Potkali jsme dvě restaurace (Kamakura je „japonským přístavem v srdci evropského Lucemburska“ a Masconi podává kuchyni italskou), které jsou přímo naproti sobě a obě se pyšní michelinskými hvězdami. Jejich degustační menu nemá kupodivu ceny nikterak omračující; v tu chvíli by se nám bylo hodilo nemít s sebou čtyřnohou Candy, s tou jsme si dovnitř netroufli. Ale čert to vem! Ovšem brouk se v mé hlavě usídlil, tak jsme zapátrali: dle michelinského průvodce je takových restaurací v malém Lucembursku čtyřiapadesát, v samotném stotisícovém Lucemburku čtyřiadvacet.

Lucemburk. U říčky Pétrusse

Zpátky nahoru do centra města to věru legrace nebyla, ale zvládla to i moje maličkost; Candy to vyběhla jako srnka. Velkovévodský palác jsme znali z minula, ale ujít jsme si ho nenechali. A dobře jsme udělali, prvně jsme viděli výměnu stráží gardistů. Katedrála Notre Dame je pro nás památkou význačnou, v její kryptě je místo posledního odpočinku Jana Lucemburského.

Lucemburk. Notre Dame

Těšili jsme se na Place d’Armes, oblíbenou pěší zónu. Jako vždycky tu byla hlava na hlavě. Od roku 1969 má v rohu náměstí pamětní desku Jan Palach. Moderní čtvrť Kirchberg tvořenou převážně administrativními objekty jsme vynechali, projížděli jsme jí už mnohokrát a znovu nás to nelákalo.

Lucemburk. Pohledy dolů

Candy.

Pokračování příště

Psáno v červnu 2022.

Foto: Mirek Menšík. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.bernsky-honic.cz