Vidím to jako dnes. Vracíme se z parku - já a moje tři děti, t.j. tříletý syn po vlastních, roční syn v kočárku a čtyřletá dalmatinka též po vlastních. Je už skoro tma, a je zima, vlezlo a sychravo, po sněhu ani stopy. Před naším domem, přímo u popelnic, potkáváme dvě sousedky důchodového věku. Obě se tváří velmi vážně a hned mě zastavují. "Helejte, a víte, že ta malá Jedličková chytla tu... tu jaksetojmenuje... tu psinku a že si s ní doktoři nevědí rady?"
"To není možný," vydechnu. "Lidi přece nemůžou dostat psinku." "No jo, je to vzácný, ale stát se to může, nakazila se od toho jejich psa. Leží doma v křečích, u pusinky má pěnu a oni už vůbec nedoufají... A prý jí to zasáhlo celou nervovou soupravu..." "Soustavu," opravuje ji sečtělejší sousedka.
"A to ji ani nepřevezli do nemocnice?" pokouším se řešit tuto naprosto absurdní situaci. "Říkali, že už je pozdě, a taky chtějí, aby jim umřela doma, v klidu."
Mám před očima celou veselou Jedličkovic rodinku. Pravda, jejich byt zřejmě už delší dobu nesplňuje parametry pro život dvou dospělých, dvou dětí, dvou psů, několika papoušků, morčat, želv a blíže neurčeného (a zřejmě již neurčitelného) množství rybiček a jiné nižší havěti. Ale že by kvůli tomu totálně zešíleli? A doktoři zrovna tak?
"Není to hygienické, mít psa a dítě v jednom bytě, vždyť ti psi pořád někde čuchaj..." Pohledy obou důchodkyň nyní míří na naši čubu. Ta právě šmejdí nosem kolem vánočně přetékajících popelnic.
V tu chvíli si vzpomenu, že když k nám přišla poprvé po mém návratu z porodnice dětská sestra a viděla naše zvíře, jak sedí u postýlky, pravila: "My nevidíme rádi, když je v bytě pes." Co na to říct? Že pes bylo naše první dítě? A co říci teď?
Opouštím obě dámy a v hlavě mi hučí. Musím něco udělat. Když už tak nechutně ohrožuji na zdraví a životě svou rodinu i sousedy, musím alespoň zjistit, co můžu v nejbližších hodinách očekávat. Jedličkovi přece bydlí jen o dvě patra níž.
Spěchám k telefonu a vytáčím číslo veteriny v Rybalkově ulici. Tam chodíme na očkování, nic jiného nepotřebujeme, naše psí dáma je zdravá jako řípa. Na veterině zrovna malují, ale v rámci úspor tak činí svépomocí. Takže poradit po telefonu mohou.
Ne, člověk nemůže onemocnět psinkou. Prostě nemůže. Jde zřejmě o nějaký omyl. Kámen mi padá ze srdce. Děkuju!
Začínám racionálně uvažovat. K Jedličkovým se mi jít nechce, mohla bych se ztrapnit, a tak zvoním u sousedky přes chodbu. Sousedka se směje. Co, Eliška a nemocná? Nesmysl! Dneska ji viděla venku s rodiči, hopsala jako kůzlátko. Ale ten jejich druhý pes, to štěně mopsíka, co si ho pořídili před nedávnem, tak ten jim dneska umřel.
Záhada je vyřešena. "Naše malá" nemusí nutně znamenat naše malá holčička Eliška. To jen senzacechtivé sousedky prahnou po krvi. Je smutné, když umírá pejsek, ale je to pořád přijatelnější, než kdyby došlo k historicky prvnímu - a smrtelnému - nakažení člověka psinkou.
Beru do ruky koš na odpadky a vydávám se dolů. Obě dámy stále ještě řeší u popelnic zásadní otázky lidské existence. Přistupuji k nim jako posel dobrých zpráv, ale cítím, že mé sdělení musí mít i jiný efekt: Uzemnit tyhle věčně nenasytné drbny a přežvýkavce cizích neštěstí a ukázat jim, že svět není jenom černý.
Přistupuji k nim a chvějícím hlasem dím: "Tak s tou psinkou je to tak, že člověk ji prostě dostat nemůže. A nemocná nebyla malá Jedličková, ale jejich štěně mopse." Obě dámy na mě vrhnou nespokojené pohledy. Mají zkaženou radost, to je jasné. Už už doufaly, a ono to bohužel nevyšlo. Diví se, vrtí hlavou.
Leč mé argumenty jsou pádné. Člověk, co svět světem stojí, ještě neonemocněl psinkou. Cítím se vítězně. Ale mé vítězství je jen chvilkové. Čiperná důchodkyně zavrtí hlavou a pak pronese ustaraně: "No, ale stejně je ta Eliška nějaká bledá."