Když mi bylo čtrnáct, rodiče kousek od Liberce koupili chalupu, jezdili jsme tam dvacet let a to přes veškeré pubertální výhrady v člověku zůstane. Dodnes se do okolí hodně často vracíme.

Rašovský hřeben

Tentokrát jsme přijeli skoro na týden. V sobotu jsme měli nabitý program – ráno jsme přes Libereckou výšinu vystoupali do Bedřichova a do Hrabětic, tedy do hor. Cestou se různě zatahovalo, chvílemi docela hrozivě, ale nakonec nepršelo a navíc to zřejmě odradilo méně odhodlané turisty, takže nahoře nebylo tolik lidí, jak jsem se bála. K večeru jsme byli navštívit Nighta a jeho smečku, která to ráno vstávala v pět, aby se od sedmi prošla po Krkonoších. Dobře vyběhaný Night během naší návštěvy netradičně pospával…

V neděli jsme vyjeli lanovkou… no, skoro na Ještěd. Ona je tam kromě té všeobecně známé kabinkové ještě jedna lanovka sedačková a ta jezdí kousek pod vrchol ve směru na Javorník, kam jsme mířili. Udělalo se krásně, úhledné obláčky, teplo tak akorát. V novém Obřím sudu (původní z konce 19. století shořel v roce 1974) na Javorníku jsme si dali kafe a lanovkou se svezli těch snad půl kilometru k autobusu – ano, dětinsky miluju sedačkové lanovky.

Obří sud na Javorníku

V pondělí ráno jsme se stěhovali do Libverdy, což jsou maličké lázně asi třicet kilometrů od Liberce. Ovšem dostat se tam veřejnou dopravou chvíli trvá, na místě jsme byli nějak v poledne. Obratem jsme zjistili, že sice bydlíme krásně, ale v obci funguje jediná restaurace a jediná večerka. A dvě cukrárny na kolonádě. Zkusili jsme vyšplhat po cca půlkilometrových schodech na Obří sud (původní z roku 1931), ale tam měli taky zavřeno. Ale výhled hezký.

Obří sud v Libverdě

Potom jsme zkusili ještě popojít asi 2 km do Hejnic, které jsou díky nádhernému poutnímu kostelu větší a známější, nicméně velké nákupní možnosti taky nenabízejí. Aspoň jsme tam – kromě nezbytné cukrárny – objevili dva pekaře.

V úterý ráno jsme se vypravili do jednoho z lázeňských hotelů, kde jsme si včera dohodli snídani. Myšlenka byla, že za stovku na osobu se určitě najíme dost na to, abychom vydrželi do odpoledne až večera, kdy dojdeme někam, kde snad dostaneme znova něco k jídlu.

No… musím říct, že to lázeňským hostům nezávidím. Za stovku jsme dostali tři kolečka nejlevnější „šunky“, tři kolečka turisty a čtyři plátky eidamu. Chleba, vařená vejce a jogurt v kádi byly volně k mání, ten chleba byl zdaleka nejlepší. Usoudili jsme, že tohle jednou stačí a pochopili, proč se v obci tak daří cukrárnám (ostatně plná restaurace taky něco naznačovala).

Smrky na Smrku

Ale nepřijeli jsme sem jíst, přijeli jsme za výlety, takže jsme vyrazili, a to na Smrk, takto nejvyšší horu Jizerek (1 124 m). Obnáší to vystoupat nějakých 600 výškových metrů nahoru a v podstatě totéž dolů, proto jsme tenhle výlet zařadili hned na začátek, abychom případně měli čas trochu relaxovat.

Nakonec to ani tak dramatické nebylo, tedy směrem nahoru; kromě poměrně známého výstupu po Nebeském žebříku, který je zhruba takový, jak si podle jména představíte, se objevila nová cesta – asi pro cyklisty, pohodlná až nudná (aspoň jsme si ji zpestřili výstupem v korytě vyschlého potoka). Až sem to bylo fajn, ale vrátit jsme se chtěli do Nového Města pod Smrkem (a dál domů autobusem) a ten sestup byl docela drsný – hodně příkrý, místy suťovým polem. Z toho fotky nemám, nějak nebyl elán… Frantovi se tam rozpadly dva měsíce staré trekové boty.

Měli jsme sebou vodu a rohlíky z večerky, ale to časem samozřejmě došlo. Zachránila nás až cyklistická základna kousek před Novým městem – měli čočkovku, grilovaný hermelín a palačinky, konzumovali jsme to v tomto pořadí.

Lipovou alejí do Frýdlantu

Kupodivu ve středu jsme se vzbudili docela čilí, takže jsme vyrazili do Hejnic do pekárny, kde jsme pořídili slušnou a levnou snídani, a pokračovali ke Staré poutní cestě a Farské louce. Jenže pak jsme přišli k rozcestníku, kde byla odbočka na Frýdlant – pouhých 8 km.

Ach jo, o co to bylo blíž, o to mizernější cesta to byla. Pouze po asfaltu, pouze skrz vesnice… Jediné dvě zajímavosti – narazili jsme na malou firmu vyrábějící ponožky (a nakoupili) a o něco dál na památník obětem Sedmileté války, který bych v těchto místech nečekala.

zámek Frýdlant

Bylo horko, stín žádný a ve Frýdlantu zámek zčásti pod lešením. Nejlépe bylo v zámeckém pivovaru…

Čtvrteční ráno nás zastihlo, jak přesně opakujeme začátek včerejší trasy s tím, že jsme do těch hezkých luk skutečně odbočili. Moc příjemná procházka, často ve stínu, všude spousty malých žabiček, které zřejmě právě odhodily ocásky a vydaly se do světa. Obvyklé problémy s jídlem – hospoda ve Ferdinandově, která na internetu slibovala otevřít ve dvanáct, měla v reálu do dvou zavřeno. V Hejnicích jsme si konečně všimli klášterní restaurace – tak tam před námi dorazila velká skupina a další lidi nebrali.

cestou na Farskou louku

Nakonec nás místní poslali do sice trochu vzdálené, ale otevřené hospody. Z té jsme pak už vyrazili domů, zatímco nad námi tmavla mračna. Slejvák v polích nás neminul, pak ještě jeden, když už jsme byli skoro doma. Před odjezdem jsme měli co sušit.

Ale určitě se vrátíme, ještě je spousta míst k prozkoumání.

Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.