Opravdové Jizerky vypadají jako ty v roce 1984, kdy jsem s půlročním synkem byla v létě na chalupě u Ještědu a Franta mi tam přivezl zimní parku a klukovi fusak.

V ZOO

Letos se nám skoro povedlo si to zopakovat. Celý týden (cca druhou květnovou dekádu) bylo do deseti stupňů tepla, či spíše chladna, a kromě jediného dne setrvale pršelo nebo aspoň poprchávalo. V Harrachově – což už je ovšem za hranicí Jizerek v Krkonoších – dokonce sněžilo. Na druhou stranu musím vděčně uznat, že nás ani jednou nepotkal pořádný lijavec.

Vzhledem k tomu, že deštivé počasí už slibují několik let a nikdy z toho nic pořádného není, naplánovala jsem si spoustu pěkných výletů. Tak z těch toho moc nezbylo, někam se nám za takového počasí nechtělo (na hřebeny), něco bylo dlouhé na to, aby člověk chodil v mokrém.

Ale i tak jsme si pobyt vcelku užili – víc jsme se pohybovali po Liberci a okolí, což obvykle nestíháme, protože chceme ven z města.

V pátek jsme strašlivě prochladlí z ubytování, kde se topilo jen náznakem, mířili nejprve na něco teplého. Na polévku. Pak do IQLANDIE, ale tam jsme se ulakotili a šli raději do ZOO. Ten den jsem ty polévky snědla tři.

V sobotu mělo pršet dost, ale nakonec to nebylo žádné velké drama. Vydali jsme se do blízkých Vratislavic podívat se na rodný dům Ferdinanda Porscheho - ano, to je ten pán, co vymyslel VW Brouka - narodil se a chodil do školy tady.

Muzeum F. Porscheho, auto s hybridním pohonem

Je to moc pěkné zařízení, navíc s šatnou a kavárnou. Když vejdete do expozice, první dojem je, že tam stojí jedno auto a jinak nikde nic. Což není tak docela pravda, dostanete tablet a je na vašem uvážení, co všechno s ním prozkoumáte. Bylo by ale hezké mít tam aspoň jednoho „brouka“.

Ve Vratislavicích je ještě jedna pozoruhodnost. Celá tahle oblast kolem Liberce bývala hodně průmyslová – textilky, sklárny a tak podobně. Dnes z toho zbývá spousta více či méně chátrajících industriálních staveb. Jedna z nich je i zauhlovací a vodárenská věž bývalé továrny na koberce postavené za 1. světové války. Prý se ji nějaký místní spolek snaží zachránit a měla by z ní být klubovna a rozhledna. Uvidíme…

V neděli opravdu nebylo hezky, jenže už nás nebavilo motat se po městě a jeho okolí. Zkusili jsme ne moc náročný výlet na trase Heřmanice – Frýdlant. Ještě že máme slušně nepromokavé bundy a boty a a že jsme prozíravě sebou vzali čepice a rukavice. Ale jinak to byla fajn procházka. V Heřmanicích mají rozhlednu, ale při hloubání nad mapou jsem objevila ještě jednu zajímavost, a sice nádraží.

Nádraží v Heřmanicích

Železniční trať Frýdlant v Čechách – Heřmanice byla jednokolejná úzkorozchodná místní dráha, která spojovala město Frýdlant s obcí Heřmanice na česko-polských, resp. do roku 1945 česko-německých, hranicích a dále se zahraničím. Trať postavili (za cca rok a půl) pro obsluhování čím dál průmyslovějšího Frýdlantska na konci 19. století. Od 1. světové války se její ekonomika zhoršovala, několikrát tam přerušili provoz a definitivní konec nastal v roce 1976. Od té doby nádraží chátrá…

Na nás ale čekala ještě ta rozhledna (moc hezká, dřevěná, dokonce přístupná, akorát že z ní nebylo nikam vidět, protože mraky ležely až na zemi) a čedičová Kodešova skála. A pak samozřejmě Frýdlant. Tentokrát jsme chtěli hlavně do města – vyfotit radnici a tak podobně (čímž myslím Zámecký pivovar).

Zámek Frýdlant

K večeru vysvitlo slunce!

Hezké počasí vydrželo i v pondělí, to byl ten jediný příjemný den – ne že by bylo teplo, ale nepršelo a občas vykouklo sluníčko. Šli jsme se podívat na hrad Grabštejn, který byl samozřejmě při pondělku zavřený, ale nám stejně většinou stačí pohled zvenku. Tady to tedy vypadalo, že zvenku neuvidíme nic, protože hrad je na poctivě zarostlém kopci. Naštěstí z dálky to bylo lepší.

Ještě jsem se chtěla podívat na Václavickou přehradu, která mě zaujala na nějaké fotce – vyznačuje se tím, že přes ni (nad ní) vede silnice a že je velká jako menší rybník. Od ní jsme se vrátili do Hrádku nad Nisou a do Liberce.

Václavická přehrada

Na úterý jsem po dlouhých úvahách naplánovala Harrachov. Potřebovali jsme něco, kam se dobře dostaneme v rámci časového plánu. A dostala jsem chuť vidět Mumlavský vodopád, když v něm fakt teče voda. To fungovalo dobře, voda přes mohutné kameny jen hučela. Navíc dopoledne nepršelo… tedy pravda je, že sněžilo, ale to považuju za lepší variantu, protože od toho člověk tak snadno neprovlhne. Po obědě se bohužel (zcela neznatelně) oteplilo a začalo pršet. Cesta na nádraží nám přišla dost dlouhá…

Mumlavský vodopád

Jinak Harrachov v půlce května vypadá asi jako Bibione v zimě.

Ve středu už jsme nebyli nikde, protože zima a déšť nějak překročily hranici naší odolnosti, takže jsme vyhlásili válecí den, přerušený jen krátkou vycházkou po okolí bydlíku. Ve čtvrtek ráno jsme odjížděli a musím přiznat, že jsem se do tepla domova tentokrát docela těšila.

Foto: Zana, další fotky najdete tady na Rajčeti.