VíP aneb Víkendový pokecník
logo VíP foto: Neviditelný pes
Naši postavili v křivoklátských lesích chatu krátce před tím, než jsem se narodila. Nebyla tam elektrika, svítilo se petrolejkou, topilo v kamnech a potraviny byly uskladněné ve sklípku, který vykopali pod podlahou kuchyně. Pro vodu se chodilo podle plotu k pumpě – dvě desetilitrové konve jsem nosila určitě od deseti let, možná dřív. Taky jsem tahala z lesa vozík dvoukolák naložený dřívím.
Jezdili jsme tam vlakem, ze začátku v sobotu odpoledne, později v pátek večer. Cesta trvala dvě hodiny, pak se šlo hodinu pěšky. Zpátky byl vlak obvykle plný k prasknutí, většinou se stálo.
Dneska by se to asi považovalo za týrání dětí.
Milovala jsem to tam, netrápilo mne chodit na nákup taky tak kilometr, ani neobyčejně omezený sortiment, který se nabízel. Přes prázdniny se jedlo maso jen z konzerv, řezník byl až v městečku něco přes hodinu cesty daleko. Ostatně stejně většinou nic neměl... a v lese zrály borůvky, rostly houby, na zahrádce jsme měli pár záhonků.
Nevím, jak vy, ale obávám se, že dneska bych to za až takový relax nepovažovala. Ale vzpomínám na to s láskou.
Toto je obvyklý VíPák, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit. Krásnou sobotu a neděli!
