Předchozí díl najdete zde.

Je neděle 7. září 2014 a my jsme se chvilku po jedné hodině zdárně vyvázali v ACI Marině v Milně na ostrově Brač. Je nádherné počasí. Milna prozrazuje dávnou slávu, protože přístavní zátoka je obklopená honosnými měšťanskými domy, ale zřejmě je to spíš vesnice, protože podle některých údajů má 870 obyvatel, jiné udávají cca 1500. Těžko říct. Kvůli nedostatku vodních toků a pitné vody vůbec zde obyvatel postupně ubývalo, ale v nedávné době zde byl vybudován vodovod napojený na pevninské zdroje, a na přírůstku obyvatel, oživení místního zemědělství a turistiky je to znát.

Tento dům je na prodej, foto Z. Novák

Jak jsem se dočetla, Milna je nejbezpečnější přírodní přístav na ostrově, takže už od 16. století sloužila jako útočiště obchodních a námořních plachetnic a v 18. a 19. století si zde řada kapitánů a loďařů postavila krásné dvoupatrové domy. Ne všechny se zachovaly v dobrém stavu.

Chceme tu zůstat jen do zítřka a čas běží, takže kujeme turistické plány. Rozhodně se chceme podívat do zátoky Osibova, která je odsud pár kilometrů a většina posádky na ni má sentimentální vzpomínky z mládí. Jelikož poledne už minulo, volíme rychloobčerstvení ve formě vlastnoručně uvařené polévky (kdybychom šli do hospody, rychlé by to rozhodně nebylo) a za chvíli vyrážíme. Pěšky.

Je to nezvyk a cesta vede do kopce, kurnik. Milna je maličkatá, ale samá stoupavá zatáčka, aspoň kudy jdeme my. No je vidět, že stačí pár dní na lodi, a už si umíme chůzi po pevnině náležitě vychutnat. U někoho se projevuje námořnický syndrom, tj. pevninské potácení. Naštěstí u nikoho nevyvolá nevolnost.

Tudy jdeme, foto Lika

Výhledy do všech stran jsou náramné. Vlevo divoce rostlá agáve, vpravo gotizující kostelík. A už se suneme úzkou silničkou (pozor, auta!) mezi kamennými zídkami ke slibované romantické zátoce.

Cestu lemují boží muka – jsou opravená, i když sošky a vůbec základní výzdoba často chybí. Je vidět, že jde o opravu hodně zanedbaných památek. Ale hvala lijepa za to.

Po obou stranách se prostírají olivové sady. Ve všech stadiích zanedbanosti i rozkvětu. Právě na nich je vidět, že se na ostrov vracejí lidé. Ještě před několika lety tu všechny sady byly jen houštiny náletových dřevin, ale dnes se tu najdou i sady vyčištěné a často i s nově zasazenými stromy. Někdo tu počítá s budoucností.

Napojení na vodní zdroje se projevilo – kde je voda, tam je život. Ostrov znovu osidlují nejen tu- i cizozemští letní hosté, ale i skuteční hospodáři, aspoň to usuzuji podle sadů.

Kuk do římské cisterny, foto Lika

Míjíme historickou památku: římskou cisternu na vodu. Je to úctyhodná stavba a ve mně okamžitě probouzí klaustrofobii, o níž jsem dosud neměla tušení. Na tohle zařízení ani nevložím nohu. Fotím pěkně z dálky, ať si užijí ostatní. Památka je dobře udržovaná, však koukáme na velkou novou vysvětlující ceduli se spoustou slov a znakem EU.

Je horko, ale není dusno. Jakmile se začínáme nořit do stínů piniových hájů kolem zátoky Osibova, současně se noříme do borové vůně jako do teplé lázně. A cikády cikají ze všech sil.

A už jsme v zátoce. Nejdřív uvidíme prdelku, pardon, apsidu kostela sv. Josipa, který byl původně gotický, ale v 19. století ho obnovili/přestavěli.

Konečně sestoupíme přímo k vodě. Zátoka je útulná, domácká, v září se tu koupe jen pár děcek, paní na břehu čistí ulovené ryby k večeři. Není to oblíbené kotviště plachetnic, protože zátoka je úzká a dno má samý balvan, takže je to tady o urvání kotvy.

Přesto po chvíli pozorujeme plachetnici, která se pomalu sune dovnitř a zřejmě se rozhodla zde zakotvit. A rázem je jasné, že kapitán zdejší terén dobře zná. Jme se totiž vyvázat loď k čemusi na dně. Náš zkušený kapitán vysvětlí, že tohle si lajznout je možné jen v případě, že se uvazuje na starou kotevní zátěž, tj. betonový blok s okem ležícím na dně. Kapitán jachty skáče do vody s lanem v ruce a potápí se, chvíle napětí, pak se vynoří a z gest je jasné, že zřejmě neuspěl.

Zátoka Osibova, foto V. Nováková

Chvilku ve vodě odpočívá a noří se znovu, a po poměrně dlouhé době se vynořuje s koncem lana, které podává nahoru na palubu své parťačce. Ta lano hbitě omotá kolem vazáku a loď je zabezpečena. Jako by byla na kotvě. Jen bez rizika ztráty kotvy, která by se případně mohla mezi balvany na dně zaklesnout. Takto ráno loď pouze lano uvolní, vyvlékne z oka na dně a bude moci odplout. Teoreticky. Na moři může být všechno vzápětí jinak.

Je stále krásně, ale protože se stíny dlouží, vracíme se do Milny.

Rovnou to vezmeme na přístavní promenádu obhlédnout hospody. Jsou zatím prázdné, protože je teprve kolem šesté, ale i na tuto hodinu jsou prázdné až moc. Přece jen se projevila letošní chladnější sezóna. Nám to však vyhovuje. Nehrozí, že nás číšníci budou presovat k pidistolkům jako sardinky do konzervy, jak už jsme taky párkrát zažili.

Večer v Milně, foto Z. Novák

Takže se vracíme k lodi, abychom se zcivilizovali. Zamíříme do sprch v marině, které máme přímo naproti lodi, a spláchneme slaný prach a umyjeme si vlasy, což se na lodi nedělá – kvůli šetření vodou. Co nejrychleji pak na sebe hodíme ležerní večerní outfity (tzn. co nejčistší tričko a nejméně zasolené kraťasy, v mém případě dlouhou sukni) a vyrážíme. Marina je totiž už zcela zaplněná loděmi a městečko konečně ožívá a získává tu pravou letní atmosféru. Lidé se promenují po nábřeží, okukují plachetnice, okukují obchůdky, zmrzlináře, konoby.

Zapadneme do vyhlédnuté restaurace, příjemně vzdušné, a po pěší procházce jsme rádi, že sedíme. Každý si objedná, co má rád – já jako obvykle lignje –, a k tomu výborné zdejší víno. Večer nemá chybu.

Vracíme se na loď brzy, jsme docela unavení. Ještě chvilku sedíme na palubě, pozorujeme cvrkot kolem, a stejně jako lidé na nábřeží okukují nás, my okukujeme je. Je to přátelské a velmi zábavné, nikdo se nenudí.

Po desáté už jdeme do hajan. Jako vždy si stelu přímo v kokpitu, tj. na palubě, deku přehrnu přes hlavu a dobrou noc, mějte mě rádi. Usnu jako dudek, ale za nějakou chvíli se zvolna probírám. Všude už tma, naprosté ticho. No, ticho... co je to za rachot? Přímo před námi na břehu stojí automat na led. Ďábelský vynález, který hrčí a hrčí. Achich ach, v tom nebeském nočním tichu se ten randál rozléhá jako vrtačka.

Snažím se přesvědčit, že mi do ucha přede kočka, a nakonec to nějak zaspím. Bohužel ne na dlouho. BIM BAM BIM BAM. Proloupnu oko, pořád tma jako v pytli, to tu snad chodí do kostela ve tři ráno? Kdepak, hodinky ukazují šestou. No tak jo, vzdávám se. Vyhrabu se z pelechu a využiju té chvíle k ranní očistě ve sprchách, kde v tuto nekřesťanskou dobu není ani noha. Cestou pozdravím tři kočky, mihnou se jen jako stín.

Loď na obzoru, foto F. Novotný

Co s načatým ránem? Na naší lodi je ještě ticho, potichu tedy popadnu nákupní tašku, foťák, a jdu se potulovat „do města“. Na lov snímků a zeleniny do kuchyně. Tyhle ranní tiché hodiny prostě miluju. Je nádherně, slunce do zátoky obklopené kopci ještě nenakouklo. Zelinářské stánky mají už před sedmou otevřeno a pan prodavač je samá ochota – bodejť, kupuju od všeho něco a po kilech. Nad bedýnkou s česnekem zaváhám a ptám se, odkud je. Čína? Španělsko? Nemají chorvatský? Pán se škrábe na hlavě, pak si spolu k bedýnce dřepneme a pán v bedničce loví jako Popelka – tahle palička je chorvatská, tahle taky, a ještě tahle... beru! Když ho ale později ochutnám, musím uznat, že nad český není.

Po snídani odplouváme. Na okraji mariny stojí benzínka pro jachtaře, takže dobereme naftu. Naštěstí tu nestojí žádná fronta lodí (fronta znamená, že lodě pomalu krouží před benzínkou a každá nově připluvší se musí do kruhu zařadit; někdy to může znamenat i hodinové čekání). Pomalu přirážíme bokem, jeden člen posádky vyskakuje s vyvazovacím lanem na břeh a hned lano omotá kolem vazáku, druhé lano podáváme obsluze benzínky, který nás zajistí ke druhému vazáku.

V lodní palubě pak najdeme uzávěr naftové nádrže, provede se dvojitá kontrola, že nejde o nádrž na vodu, a čepujeme. Několik hadrů musí být připraveno po ruce, protože nikdo nestojí o zanaftovanou palubu anebo naftovou skvrnu ve vodě. Znečištěné hadry a papírové utěrky se předávají obsluze benzínky – na lodi nezůstávají, takový puch by tam nikdo nevydržel.

Všechno jde jako po másle. Odpoutáváme se od benzínky a vyrážíme směr Ščedro. Fouká, takže vytahujeme hlavní plachtu. Je krásné počasí, atmosférický tlak od našeho příjezdu stále mírně stoupá.

Naše ubytování, foto F. Novotný

V půl dvanácté míjíme mys Pelegrin na ostrově Hvar, pozorujeme trajekty, plachetnice, motoráky. V půl jedné zastavujeme na koupání a oběd v zátoce Marinkovač na ostrově Makija, který patří do souostroví Pakleni otoci – pakleni neznamená pekelné, ale smolné, jak jsem se dozvěděla.

Z ostrovů se vymotáváme na motor a před třetí vytahujeme kromě hlavní plachty i kosatku. Křižujeme proti větru kolem Hvaru k našemu cíli, ostrovu Ščedro. Bez zádrhelů v zátoce Carnjeni kotvíme a pro bezpečnější kotvení se také vyvazujeme zádí lanem ke břehu. Loď je tím pádem jakoby „našponovaná“ mezi lanem a kotevním řetězem.

Je tu prostě překrásně. Jsme tady skoro sami, v dohledu zatím žádná jachta. Až po osmé večer tiše připlul katamaran, ale zakotví daleko od nás. Noc uplynula klidně, před větrem nás chrání vysoký břeh, a úplněk do nás pral na plné pecky. Spala jsem opět na palubě a ráno jsem měla deku mokrou od rosy. Úplněk mě sice mnohokrát za noc probudil, ale jsem vyspaná do růžova. Plánujeme tu zůstat celý den – užívat si, plavat, opalovat se, číst, vařit, dělat si saláty, klábosit, zkoumat břeh. Přifoukneme Cecilku, ale ta to definitivně vzdává a za chvíli je znatelně splasklá.

Ráno v zátoce Carnjeni, foto Lika

Ráno se začínají sjíždět další sousedé – kromě katamaranu ještě plachetnice a motorový člun. Žádný nával. Lovíme v rádiu jachtařskou předpověď počasí a mezi různým škvrkáním a chrčením pochytíme zmínku o síle větru 16 uzlů, což je dost čerstvá bríza. Takže zítra, ve středu, se bude opět plachtit. Poplujeme do zátoky Vinogradišče.

O tom zase někdy příště.

Více fotek z naší cesty z Milny do zátoky Osibova najdete zde a z cesty do zátoky Carnjeni zde.

Připomínám, že diskusi můžete pojmout jako běžný VíPák neboli víkendový pokecník – o všem, co vás zajímá a chcete se o to podělit.

Přeji krásnou sobotu a neděli.