26.8.2019 | Svátek má Luděk


A zase Krkonoše

17.7.2019

Krkonoše patří k místům, která miluju. Na letošní červen jsem naplánovala Špindlerův Mlýn, řečený familiárně Špindl. Bylo trochu komické, že jsem napsala do penzionu, kde jsme před časem byli a líbilo se nám tam… a když jsme s jazykem na vestě dovlekli zavazadla a sebe na dohled (co není ve Špindlu přímo dole u řeky, najdete v kopci), tak jsem zjistila, že jsem jaksi objednala pobyt o chalupu vedle.

V sobotu ráno jsme vyrazili na Friesovy boudy. Jak už jsme kapánek pohodlnější, začali jsme tím, že jsme vyjeli lanovkou na Pláň. Teda řeknu vám, že při stávajících cenách lanovky by asi člověk měl tu lenoru překonat!

Cestou na Friesovy boudy

Cestou na Friesovy boudy

No nic, byli jsme nahoře, počasí krásné – tak jdeme! Po občasných deštích tekly přes cestu všechny ty maličké potůčky, byla to radost… tedy až do chvíle, kdy jsem na rozblácené stráni uklouzla, co uklouzla, hodila drš.. tedy tvář, tedy doslova, měla jsem hlínu na obličeji a děkovala na kolenou vyšší moci, že brýle přežily. Ale koleno tak dobře nedopadlo, zřejmě jsem trefila nějaký kámen nebo kořen, bolelo jak čert Ale tak zlomeného nic není, to rozchodím, že. Navíc krásná cesta, počasí vlídné, všude kvetou louky…

Doma jsem zjistila dvě věci – jednak koleno bylo fakt dost oteklé s modřinou (nicméně hýbat se s ním dalo), druhak – co mě to jenom napadlo nechat se těsně před odjezdem ostříhat? Za odměnu jsem měla spálený krk a čelo…

V noci na neděli přišla bouřka a ráno ještě trochu pršelo. Říkala jsem si, že jen ať si koleno odpočine. Vyrazili jsme až v poledne a šli jen do Svatého Petra (což je údolí navazující na Špindl, vlastně část města. Tam nás chytil další liják a po něm jsme se šli podívat ještě na přehradu.

Vodní nádrž Labská je první přehrada na Labi. Začali ji stavět po velké povodni v roce 1897 společně s přehradou Les království, která byla dokončená později. Labskou dostavěli v roce 1916.

Přehrada Labská

Přehrada Labská

V pondělí ráno svítilo slunce. Vytáhla jsem hůlky a šli jsme na autobus na Špindlerovku, tam jsme se otočili a vydali se po hranicích s Polskem (cesta známá jako Cesta česko-polského přátelství, čemuž za totáče nasvědčovali vojáci se samopaly poschovávaní po obou stranách cesty, kteří pečovali o náš řádný průchod).

Když jsme byli v létě 2011 na Krkonoších, viděli jsme Petrovku asi týden před požárem. Teď, po osmi letech, stojí její (téměř) replika, i když ještě není v provozu. Z čelního pohledu vypadá dobře, z dálky a z boku divně – trochu jako panelák, ale ke svému úžasu jsem zjistila, že člověk zapomíná. Na staré fotce je jasně vidět, že jako nová byla taky světlá a ten tvar se nezměnil (blíže třeba zde).

U Petrovky nás potrefil ještě jeden zážitek – přijel tam autobus! Spíš se tam přikodrcal a byl plný dětí. Šofér jaksi… zabloudil.

No nic, šli jsme dál k Martinovce. To je bouda, kde jsem byla s kamarádkou na týdenní rekreaci po maturitě. Dodnes pamatuji, jak bylo o strach dotknout se oken, neřku-li s nimi nějak manipulovat, otvírat, zavírat… hrozilo, že komplet celá vypadnou. Je to už hezkých pár let, co ji zrekonstruovali. Dobře tu vaří.

Zastávka na Martinovce

Zastávka na Martinovce

A další stoupání, potkáváme velikou skupinu německy mluvících turistů, kteří zdatně rázují dolů. Všichni jsou viditelně starší než my.

A u Labské boudy leží na dvou místech sníh!

Chceme dojít na lanovku na Medvědíně, takže šlapeme po Masarykově silnici. Tu stavěli koncem 30. let v souvislosti s výstavbou pohraničních opevnění (řopíků). Byla dlážděná. Při stavbě nové Labské boudy některá místa rozšířili a hlavně ji přeasfaltovali. Od té doby ji zřejmě už neopravovali, takže vypadá krajně zbědovaně. Teoreticky tu platí zákaz vjezdu všech motorových vozidel s výjimkou těch, která mají zvláštní povolení – potkali jsme tatru vezoucí náklad hlíny a kamení – však jsme si lámali hlavu, kde se ta skládka u Vrbatovy boudy bere…

Úterý. Nejvíc ze všeho bych chtěla jít na Luční boudu a k Mapě republiky, ale je to daleko a náročná cesta… prostě si s tím kolenem netroufám. Tak druhý cíl v pořadí, Kotelní jámy. Franta je výrazně neoblibuje, ale naštěstí má naopak vřelý vztah ke Dvoračkám, což je místo, kam se jaksi nejlépe dostat právě tudy.

Bohužel nejprve musíme dojít na Horní Mísečky, které jsou pouhé 4 km od Špindlu, ale po tzv. Vodovodní cestě, což je příkrý svah, strašně nepříjemný - uvolněné kamení klouže pod nohama, ráno a dopoledne tam není kouska stínu.

Konečně jsme na místě, koukáme, co tu zase nového nastavěli… Staví se tu opravdu hodně, aspoň že většina té výstavby je celkem pohledná. Dnes už se v Krkonoších nestaví hotely, ale byty na prodej. Velmi drahé byty.

Kotelní jámy

Kotelní jámy

Scházíme do Kotelních jam. Jámy se v Krkonoších říká lavinovým svahům. Je to vidět – člověk jde zvláštním prostředím, které je logické, když si představíte, co se tu v zimě děje. V nejexponovanějších místech jsou skály holé. Pak jsou místa, kde je jen tráva a borůvčí. Potom kleč a nízké smrčky. No a někde - mimo hlavní trasu lavin - smrky. Zdá se, že do Krkonoš kůrovec zatím nedorazil (ťuky ťuk).

Průchod Kotelními jámami je docela dřina – cesta je dlážděná kameny, ne úplně pohodlná a můžete si vybrat, jestli se vám jde hůř z kopce nebo do kopce – podle toho jdete buďto směrem ke Dvoračkám, nebo od nich. My raději do kopce.

Konečně jsme na Dvoračkách, už je dost hodin. Ale jsme bleskově obsloužení a za půl hodiny už s hekáním, že po jídle by se nemělo chodit do kopce, šlapeme na Růženčinu zahrádku. Zase máme slunce v zádech, můj spálený krk si prostě neodpočine.

A dál k Vrbatově boudě, kde chytáme autobus zpátky na Horní Mísečky, odkud jsme vyšli. Ale zpátky po Vodovodní cestě odmítám jít, takže zkoušíme neznámou cestu s poetickým jménem Krakonošův příběh. Je o dost delší (spíš dvojnásobně delší), ale ne tak prudká a ze začátku vypadá i příjemně schůdná. Což tedy rychle končí a docházíme k vozovce tvořené hrubým štěrkem, parkuje tam válcovačka… vypadá to, že tady potichoučku polehoučku vzniká silnice do Špindlu…

Náš oblíbený bufet u Labe už je zavřený, když konečně docházíme.

Na středu slibovali déšť a Franta mě po včerejším výletu nějak neměl rád - pravda, bylo to hodně dlouhé. Taky jsem měla pocit, že bychom mohli dát volnější den. Tak jo, vezmeme to do kopečka nad penzion na Dřevařskou cestu, po ní k Boudě u Bílého Labe, tam se najíme a podle Labe dojdeme zpátky. Je to hezká cesta, i když stromy podle ní už dorostly do výšky, která znemožňuje nějaké výhledy. Ale motýli létají (letos bylo v Krkonoších fakt hodně motýlů), ptáci zpívají a kukačky kukají (těch tam bylo taky hodně).

Bouda U Bílého Labe

Bouda U Bílého Labe

Název Bílé Labe je divný. Čekala bych, že někde bude ještě nějaké další jinobarevné Labe a až se spojí, vznikne Labe bez přívlastku. Však ono Bílé Labe taky původně žádným Labem nebylo, říkalo se mu Bílá Voda nebo Bělá. Ta bílá je v názvu proto, že se jeho voda žene přes kameny, samé peřeje a vodopády, takže pění a opravdu je převážně bílá.

Končíme u bufetu, pijeme hrušku v hrušce (kousek kompotované hrušky v hruškovice), jíme borůvkový koláč a relaxujeme, není to špatné.

Celý den ani nekáplo.

Což počasníkům nebrání ve slibování ještě většího deště na čtvrtek. Takže ano, dopoledne trošičku mrholí. Vyrazili jsme pěšky na Erlebachovu boudu, kde podle pana domácího mají skvělé zákusky. No, byly by i zasloužené, protože tohle je bouda těsně pod Špindlerovkou, tj. o nějakých 400 metrů výš, než se nacházíme my. Ten rozdíl se dá vyjít buď po turistické značce, což je dost prudké na to, aby místy byly v lese z kamenů vyskládané schody, nebo po silnici, což je velmi dlouhé a nudné. Tak jsme šli lesem až po poslední serpentinu, kde jsme zbaběle přešli na silnici….

Na louce pod Erlebachovou boudou se pásli kozy, ovce a krávy a plašil je podivný mužík, který louku ozvučoval. Ozvučoval? Ano, právě tu probíhala svatba… Tedy celkem chápu, že někdo chce svatbu v přírodě, ale proč je k tomu nevěsta navlečená do dlouhých bílých šatů, dámy kolem v krajkách a všechny mají lodičky na vysokém podpatku? Páni v oblecích…

Krkonošská louka

Krkonošská louka

Mrzuté bylo, že tím padla idea oběda na Erlebachovi. Vedlejší vojenská bouda byla zavřená a pracovalo se někde v jejích útrobách, takže nezbývalo než vyšlápnout ještě kousek výš na Špindlerovku.

Z ní jsme se vraceli krotce po silnici a dokonce jsme si cestou chytili autobus.

V pátek ráno jsme zabalili (já nerada odložila hůlky) a dovlekli zavazadla k autobusu. Kopce nad Špindlem mizely v mracích.

Foto: Zana. Další fotky jsou tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes


Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi
Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi

Fyzické i psychické násilí v přítomnost dětí může mít ještě větší dopad, než tomu bylo doposud. Násilník se totiž nedopouští trestného činu pouze na partnerovi, ale také na nezletilých. Jaké následky může domácí násilí mezi partnery na dětech zanechat?

Diskuse


D. Ruščáková
20:30
17.7.2019

T. Zana
21:21
17.7.2019

D. Ruščáková
21:49
17.7.2019

M. Crossette
20:14
17.7.2019

D. Ruščáková
20:48
17.7.2019

Z. Maw
12:40
17.7.2019

T. Zana
12:47
17.7.2019

Z. Xerxová
kuk
11:59
17.7.2019

T. Zana
12:45
17.7.2019

Z. Lika
18:44
17.7.2019

Z. Xerxová
19:30
17.7.2019

Z. Janaba
11:04
17.7.2019

T. Zana
11:55
17.7.2019

Z. Matylda
10:51
17.7.2019

T. Zana
11:50
17.7.2019

Z. Yga
8:49
17.7.2019

T. Zana
11:47
17.7.2019

Z. Lika
8:22
17.7.2019

T. Zana
11:41
17.7.2019

Z. Lika
18:46
17.7.2019

T. Zana
21:23
17.7.2019

počet příspěvků: 24, poslední 17.7.2019 09:49