Byl mrazivý den v druhé polovině února a já se rozhodl jít na procházku – dvořit se kočkám, udělat třeba pár koťátek, zmlátit několik kocourů a vůbec obhlédnout svůj revír. Jsem mohutný velký kocour, s tou fakt pravou kocouří hlavou a osoba č. 2 (tj. tjuchjík, o které bude řeč později) podotýká, že také smradlavý – to je věc názoru, já si myslím – ne, jsem přesvědčen, že voním jako správný kocouří chlap.

Jdu a najednou cítím bolest v jedné i druhé zadní noze – zpomalilo mě to a vlastně asi i zastavilo a na záda mi najednou začalo pršet několik ran. Nevím, jestli jsem se odplazil někam do úkrytu anebo jestli jsem zůstal ležet a ten, co mi to udělal, si myslel, že jsem jeho počínání nepřežil. Asi dva nebo tři dny a noci jsem se střídavě plazil a ležel a odpočíval. Byla mi zima, nemohl jsem se nikde schovat, neměl jsem nic k jídlu a ani k pití.

Před odjezdem na veterinu | foto: Pavla H.

Pak jsem se jeden den (v sobotu) ocitl ve vesnici u hlavní silnice a zase jsem odpočíval na hraně chodníku a silnice. Na mém posezu bylo vidět, že není něco v pořádku – auta jezdila okolo, ale nikdo si mě nevšímal. Až najednou – projelo auto, které o pár metrů dál zastavilo a zacouvalo ke mně. Z auta vystoupila osoba č. 1 a začala na mě sahat a mluvit – zasyčel jsem na ni, ať se ztratí a nesahá na mě – nenechala se odradit a přinesla z auta deku, kterou přese mě přehodila a dala mě do auta na sedadlo vedle sebe a říkala, že jedeme k doktorovi.

Veterina v blízké vesnici byla zavřená, a veterinářka nebyla v dosahu a poslala osobu č. 1 do Pardubic – že tam určitě nějakou otevřenou veterinu najdou. Dojeli jsme do Pardubic, ale ani tam jsme se nikde nechytili – buď měli vůbec zavřeno anebo měli pohotovost až odpoledne. Osoba č. 1 začala ze zoufalství brečet a nevěděla, co si počít – pak si vzpomněla na osobu č. 2 (mého veřejného nepřítele č. 1). Zavolala tedy osobě č. 2 – ta řekla, ať vydrží – že ona obvolá své vety a pošle ji někam, kde nás vezmou – také neměla zpočátku moc štěstí, ale nakonec se podařilo domluvit v Hradci Králové kliniku, kde by nás ihned vzali. Tak se osoby domluvily, že cestou z Pardubic do Hradce se s osobou č. 1 stavíme u osoby č. 2 a ta pojede s námi na kliniku.

Po příjezdu domů | foto: Pavla H.

Dojeli jsme k osobě č. 2 – dveře se otevřely – osoba řekla, no to je tedy smrad – auto prý nešlo vyvětrat několik dní. Pak tedy řekla, to je hezký kocourek – ale tím si to moc už nevylepšila. Zase na mě někdo sahal, tlamku mi otevíral – a chtěl bůhví proč vidět moje sliznice. Pak mě přes mé protesty narvali do přepravky a jeli jsme dál.

Na veterině nás hned pustili dovnitř a šli jsme do ordinace. Tam mě paní doktorka štípala do nohou (to jsem ještě nikoho nepokousal) – a říkala, že nějaký cit je zachovaný, ale že by si reakci představovala lepší. Pak mě vzali na rentgen – největší problém tam byl narvat osobu č. 2 v zimní bundě do ochranné zástěry – prý ji dělají nějakou malou :D. Po vyvolání snímků bylo jasné, že mě někdo postřelil. Páteř i pánev byly v pořádku. Na veterině jsem zůstal do pondělka do večera a prohlížel mě ještě další doktor a i krev mi vzali. Po prohlídce ortopedem bylo zjištěno, že prostřelené nožičky nejsou důvodem pro to, že nechodím – důvodem byla silně pohmožděná záda a otok – pan doktor vyjádřil názor, že k tomu spíš než autem došlo silnými údery.

Zatím osoba č. 2 přemýšlela, komu dá za úkol mě na veterině vyzvednout, a napadlo ji, že když veřejný nepřítel č. 2 (náš veterinář) jezdí každý den do Hradce, tak mě tam může vyzvednout a přivézt domů. Jak si tjuchja usmyslí, tak se většinou i stane a já dorazil do depozita. Ten večer jsem byl docela hodný a nechal se sebou manipulovat.

Asi po dvou týdnech | foto: Pavla H.

Druhý den nastal obrat a já se probudil v roli zlého kocoura – nechtěl jsem, aby na mě někdo sahal, aby mi dával léky a vůbec aby se někdo přibližoval. Injekce jsem dostával tím způsobem, že na mě tjuchja hodil deku – přes hlavu a větší část těla a bodl mě rychle do zadní části. Než jsem se vymotal a stačil ji sežrat, tak byla většinou v bezpečné vzdálenosti.

Jako první se mi začal hýbat ocásek a mohl jsem s ním začít zlobně mrskat. Nožičky ještě pořád neposlouchaly a vyměňování podložky v kleci byl docela adrenalinový zážitek pro tjuchju i moji maličkost. Cvičit jsem odmítal – takže tjuchja mě zlobil tím, že mě polechtal na polštářcích zadních nožiček a já jsem je podle možností pokrčil, současně jsem syčel a snažil se ji praštit předními tlapkami.

První kroky | foto: Pavla H.

Asi za měsíc jsem se začal občas stavět na tři nožičky, čtvrtá zůstávala pořád bezvládná. Postupně jsem přicházel na to, že to se mnou asi tjuchja myslí dobře, a nechal jsem se drbat na hlavičce, tvářích a na krku. Cokoliv jiného na mém těle bylo tabu. Pořád jsem ještě trávil všechen čas v kleci. Po dalším měsíci mě dvojnožka začala vyndávat z klece a já začal chodit – po třech a čtvrtou nožičku jsem tahal za sebou. Jak jsem tak chodil, tak se i čtvrtá nožička začala vzpamatovávat. Tím, že mě začal tjuchja vyndávat, jsem mu dovolil sahání a hlazení na zadní části těla.

Teď jsem na volno v přední místnosti, protože jsem už odmítl vracet se do klece. Čůrat chodím do starého pekáče se savou podložkou. Někdy se tam jdu i vykakat, ale někdy bobky udělám, kde mě napadne – mám bobky tuhé, tudíž dobře ukliditelné.

Současnost | foto: Pavla H.

Mazlím se se všemi návštěvami, ale víc mám asi rád mužskou část lidské populace – o ně se otírám s větší vervou než o opačné pohlaví.

Ještě mě čeká kastrace a vyndání broků ze stehen. Strejda Martin (aby ho čert vzal :D) pořád operaci odkládá, dokud se prý poslední nožička nezlepší na maximum.

Zatím do mě vrazil dva pícháky – prý očkování. Po druhém jsem se jim pomstil a začal jsem čůrat krev – takže byl hned poplach prvního stupně, ale atb zabrala rychle a už zase čůrám normálně, jen trochu smradlavě :D.