Jsem levák, gramaticky spíše levačka. Jenže výraz „být na něco levá“ je chápán jako být pro daný úkol nešika? A právě moje levá ruka je naopak ta šikovnější. Když tedy něco neumím, měla bych říkat, že „jsem na to pravá“!

V dnešní době není leváctví nic výjimečného, vždyť v Americe jsme už měli několik prezidentů leváků a je jím i ten současný. Tady se levákům říká „lefties“, nebo také „southpaws“ (což je hlavně baseballový výraz).

Pokud je leváctví dědičné, v naší rodině se dědilo po přeslici. Levák byla moje maminka, jsem jím já i můj bratr a všechny děti maminčiných sester. Výjimkou je pouze jeden bratranec, ale jeho jednovaječné dvojče je také levák. Sice dáváme všichni levé ruce přednost, ale ani jeden z nás levou rukou nepíše. V tomto směru jsme do jednoho předělaní praváci.

V raném dětství se mnou i s bratrem maminka byla kvůli leváctví u doktora. Asi to tenkrát patřilo k celkovému vyšetření. No a pan doktor jí naše „vady“ potvrdil. Sama se na to samozřejmě nepamatuji. Maminka ale vyprávěla, jak mi pan doktor podával různé hračky, po kterých já vždy vztáhla levou ručku. Nebo chtěl, abych tleskala a já kladla levou ručičkou do pravé dlaně. Tleskám takhle dodnes, opačně mi to přijde děsně nemotorné.

Do mateřské školky jsem začala chodit od čtyř let na začátku padesátých let. Moje leváctví paní učitelce zřejmě při hrách nevadilo a maminka by mě tak byla klidně nechala vyrůstat dál. Ale blížila se školní docházka a psát levou se zřejmě tenkrát považovalo za „společenskou vadu“. Takže tatínek začal trval na tom, že než půjdu do školy, musím se naučit držet tužku (pastelku) v pravé ruce. Už dobře se pamatuji na tatínkova častá okřiknutí „dej to do správné ruky“, když mě přistihl, jak si maluji nebo vymalovávám levačkou. A já vždy poslechla, takže než jsem šla do první třídy, na tužku v pravé ruce jsem už byla zvyklá.

Jako prvňačka - pravačka (už přeučená)

Ale platilo to pouze u psaní. Moc dobře si pamatuji, jak jsem „podváděla“ v hodinách kreslení. Bavilo mě to, ale jen když jsem pracovala levačkou. Když paní učitelka procházela mezi lavicemi, rychle jsem pastelku přehodila z levé do pravé a pak zase zpět. Naopak v hodinách výtvarné výchovy už třeba jehla nebo štětec v levé ruce nikomu nevadily a z předmětů jsem nosila domů jedničky. Moje levačka nevadila ani později, třeba při „branné výchově“, kdy jsem granát házela levou rukou, stejně jako jsme si vzduchovku kladla na levé rameno.

Přestože píši pouze pravou rukou, myslím, že jsem jinak „ambidextrous“ (nevím, jak je to česky). Levá ruka je pro mne pohodlnější, ale je-li třeba, zvládnu všechno i tou pravou. Dokážu si ostříhat nehty na levé ruce, držet šroubovák, ruční pilku nebo zamíchat jídlo na plotně. Umím pravou i hodit míčem, ale přiznávám, že zdaleka ne tak daleko, „ladnost“ hodu je fuč a vypadám trochu, jako když háže malé dítě. Jsem vlastně i levák na nohy, protože při chůzi vykročím zásadně levou, kopnu levou do míče a na levé noze vydržím balancovat déle, než na pravé.

Mám zde dvě kamarádky, které píší levou rukou a obě mají velmi hezké písmo. Ovšem, když je pozoruji při psaní, říkám si, že bych dlouho takhle psát nevydržela. Že by mě do shora dolů stočeného zápěstí brzy chytla křeč. Jim to ale přijde stejně normální, jak mně držení pera v pravé ruce.

Levou rukou přesto psát umím. Jen trochu netradičně, zrcadlově.

Psaní levou rukou - přečtěte to!

Musí se číst s pomocí zrcátka, nebo otočit papír proti světlu. Kdysi dávno jsem si ve třídě takhle začala psát poznámky při vyučování. Jen tak z legrace, ani nevím proč. Psaní levou rukou zprava doleva mi přišlo snadné, stejný sklon písma, jaký používám u pravé ruky. Psaní bylo pohodlné, ani jsem nemusela hýbat papírem, stačilo jen přehodit pero v ruce.

S pomocí zrcátka přečtete snadno.

Bavilo mě to, i když doma to pak byla práce navíc, poznámky jsem si musela přepisovat „správně“ do sešitu. Sama jsem ale neměla problém napsaný text po sobě číst bez použití zrcátka, i když písmo bylo často v rychlosti pěkně načmárané. Byl to ale rozmar, s kterým jsem po čase přestala. Občas ale tohle písmo používám. To když sedím u počítače, pravou rukou posunuji text myší a chci si z něj něco rychle poznamenat. Pak stačí vzít pero do levačky a poznamenat si na papír.

Foto: autorka.

Pozn. Lika: pokoušela jsem se zjistit, jak přeložit „ambidextrous“. Prostá „obourukost“ to není – ta znamená, že něco děláme lépe levou, něco jiného pravou, ale jedna ruka zůstává dominantní. Obourukost není jen vrozená, ale tuto schopnost získávají přeučení leváci anebo i nepřeučení leváci nebo praváci - stačí mít dominantní ruku pár týdnů v sádře.

I v češtině existuje termín „ambidextrie“ a znamená jakýsi vyšší stupeň obourukosti – tj. obě ruce jsou stejně obratné. Zdroj: wikipedie, je tam i zajímavý základní test obourukosti.