Ledacos v mém životě začalo náhodou, i pěstování kaktusů způsobila náhoda... i když k pěstování rostlinstva tíhnu odjakživa. Kdysi před lety jsem na ulici našla malý kaktus. Takovou pichlavou kuličku bez kořínků... A v práci jsem tenkrát měla kolegu, který kaktusy pěstoval, takže poradil, přidal pár svých přebytků a já jsem těm pichlavým kuličkám propadla.

Koupila jsem si první knížku o pěstování, šla na první výstavu, zakoupila další exempláře a řekla jsem si, že bych chtěla pokud možno pěstovat takové druhy, které v mých podmínkách pokvetou. Protože kvetoucí kaktus v našich zeměpisných šířkách, to znělo lákavě.

Časem jsem taky zakoupila prvních pár pytlíčků semínek. Vysévat kaktusy je docela věda, jako každá semena potřebují vlhko a teplo, ale v tom teple se daří řasám a plísním a je to vždy závod s časem, jestli rychleji vyklíčí, nebo se rychleji rozrostou ty řasy. Nikdy nezapomenu na svůj první výsev - najednou místo semínek byly malé zelené kuličky, valila jsem oči... kaktusí miminka nemají děložní lístky.

Ze začátku mívala většina kaktusů jmenovky, ale ty časem vybledly, zašantročily se při přesazování a tak podobně. Asi bych byla schopná v atlasech dohledat, který je který, ale jsem líná. V průběhu let mám už jen takové, které snesou moje podmínky, a přesné názvy neřeším.

Časem jsem přišla na to, že v létě jich teoreticky mohu mít, kolik chci. Ale že když jich budu mít víc, než se mi v zimě vejde do schodišťového okna, budu mít problém.

V létě původně bývaly venku na zahradě ve starém akváriu bez předního skla, ale zato s průhledným víkem proti dešti a jak jejich počet vzrůstal, i pod všelijakými dalšími protidešťovými přístřešky.

Teď už řadu let jsou v létě v kaktusáriu, což je v podstatě prosklené "pařeniště" na nožičkách. A kvetou, podívejte se na fotky.

Do kaktusária je stěhuji někdy v dubnu - podle počasí - už by neměl hrozit celodenní mráz. V prvních dnech venku je stíním proti slunci - i kaktus se může spálit.

Jak začne být tepleji, opatrně trošku zaliji, spíš jen mlžím a až tak v druhé půli května zaliji poprvé pořádně. To už se začínají objevovat první poupata a květy.

A já obdivuji, fotím a tak jednou týdně ráno zaliji, kromě času největších letních veder. Jsou na plném slunci, kryt kaktusária je sundaný a připravený jen na trvalejší deště.

Daří se jim u mne tak dobře, že se mi samy vysemeňují a já většinou neodolám, semenáčky dopěstovávám, čekám, až poprvé vykvetou - co kdyby tam byl nějaký zajímavý kříženec, a pak je rozdávám, protože jsem omezená tím oknem na schodišti. Naštěstí.

A přijde září, babí léto, poslední zálivka a na přelomu září a října stěhování domů. Tedy jednou byl i rekord - stěhovala jsem je domů až koncem října. Podzimní mlhy jim dělají dobře - pěkně jim narostou ostny a vlna. A pokud už mají suchou zem, snesou noční pokles teploty k nule.

Ve schodišťovém okně teplotu v zimě hlídám - při velkých mrazech by šla pod nulu a to pak pootevřu křídla do schodiště, stačí, aby se teplota udržela na cca 4°C a vůbec nezalévám, ani semenáčky.

Když to shrnu, správně vybrané kaktusy jsou ideální kytky.
Zapomenete zalít - nevadí.
Chcete v létě (v zimě) odjet na tři týdny a nemá kdo zalévat - nevadí.
Nestíháte třetím rokem přesadit - můj případ - nevadí.
Pere vám do oken slunce a žádná kytka tam nevydrží - mnou si ostny (tohle není tak úplně pravda, nesmí to být uzavřený meziokenní prostor).

Další fotky najdete zde