Předchozí díl najdete zde.

Pondělí 24. 8. 2026

Budíme se do krásného slunného rána. Hory jsou v ranním slunci snad ještě krásnější, nahoře se po nich válí mraky, místy možná i prší. K snídani nám paní domácí uvařila ovesnou kaši, usmažila vajíčka a přichystala chleba, máslo, sýry, salámy a zeleninu. Najíme se, oblékneme do jezdeckého a vyrážíme na naši první opravdovou horskou túru na koních.

Autem přejedeme na hranici města, kde je muzeum petroglyfů pod otevřeným nebem, tam máme sraz s koníky. Na obrovských šutrech opravdu sem tam vidno petroglyfy, vyobrazení kozorožci apod. výjevy, které tu zanechaly generace před nynějšími obyvateli. Koníci přicházejí, sedáme do sedel a vyrážíme směrem na sever do hor. Čeká nás pět hodin v sedle. Já jsem opět vyfasovala pěkně rostlého ryzáčka, pojmenovala jsem si ho Karel. Až později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Car. Car Karel :D

Cesta z města vede po loukách posetých těmi všudypřítomnými šutráky, koníci ťapkají hezky za sebou, sami si vybírají cestu, do směru jízdy si moc kecat nedají, vědí, kudy kam. Všude na dohled se staví, všude jeřáby, bagry, dělníci. Jedno takové staveniště se najednou objevuje těsně vedle nás. Koně jsou nuceni projít jen pár metrů od pneumatického kladiva, hýbajícího se bagru, projíždějících náklaďáků. Nehnou ani uchem. Moje kobyly by se tam nepřiblížily ani na půl kilometru :D Pokračujeme dál, město pomaličku mizí za námi.

Golfový areál.

Cesta stále malinko stoupá, velké šutráky pomalu mizí, ale pořád jich je v trávě hodně. Tráva už je tu vyšší, sušší, objevují se keříky, hodně různých bodláků, vše, co tu roste, má trny a hodně plodů. Kam se podívám, něco kvete – modře, žlutě, červeně, fialově… Přijíždíme k nějakému resortu – vidím luxusní hotel, parkoviště, jezírko, golfové hřiště. Údajně ho nechal postavit šéf místního podsvětí, ale moc si to tu neužil, protože ho těsně před dokončením zastřelili… I to je život v bývalé sovětské republice. Resort necháváme po své pravici a začíná první větší stoupání, stále ještě po celkem široké cestě.

Hory se přibližují.

Cesta je plná kamenů a štěrku, koníci stoupají bez nějakých obtíží. Většina lidí, co na nich sedí, jsou úplní začátečníci a na koni nikdy předtím neseděli. Jsem jediná, která se snaží svému koni do kopce odlehčit a snažím se vyvažovat těžiště. Stoupáme. Město i golfový resort jsou kdesi dole za námi. Teď už mám ve výhledu opravdu jen hory všude přede mnou a za sebou vidím jen to obří jezero. Po asi hodině a půl v sedle přijíždíme na takovou větší travnatou plošinu, po pravé straně je sráz dolů, po levé straně se zvedá příkrý kopec nahoru.

Hory všude kolem.

Děláme pauzu, sesedáme, průvodci sundají koním udidla, některým dají na nohy pouta a koníci se pasou. My oddychujeme, pijeme vodu a hlavně se kocháme tou neuvěřitelnou nádherou. Při pohledu před sebe začínám být trochu nejistá ohledně další cesty. Žádnou totiž nevidím, jen stále se zvedající stěny. Tohle bude zajímavé. Sedáme zpět do sedel a pokračujeme přesně tím směrem, kde není vidět nic než kopce a srázy. Stezka tu ale je. Je sice užší a plná kamenů, ale pořád je to něco, čeho se chytit.

Koníci nahoře oddychují.

Stoupání je čím dál prudší, koníci začínají trochu funět, ale pořád naprosto sebejistě nesou ty pytle brambor na zádech výš a výš. Najednou se cesta mění, přijíždíme mezi keře a stromy a cesta se vine po samé hraně srázu, který máme po pravici. Dole, někde hodně hluboko dole, je slyšet hukot vody a za chvilku se ve výhledu objevuje vodopád.

Vodopád.

Říčka teče mezi dvěma srázy, které mají na výšku odhadem tak kilometr. A my po stěně jednoho z nich jedeme. Na koni! Stezička se zužuje tak na šířku dvou kopyt a sem tam se na ní objevují ostré šutry a velké balvany, mezi kterými je problém projít. Kyrgyzský koník ale zvládne s přehledem i tohle.

Ve výhledu se mi najednou objevila skála, je přesně na naší stezičce a nedá se obejít. Po levé straně se skála zvedá a tvoří stěnu, která pokračuje nahoru, vlevo je jen pár centimetrů od stezičky sráz dolů. Tohle má být ta vyjížďka pro naprosté nejezdce a začátečníky?? Dostávám strach. Obrovský strach, jaký jsem na koni ještě nezažila. Tohle přece nemůžeme přelézt!

Tudy opravdu jedeme.

Karel evidentně překvapen není, ví naprosto přesně, kam má klást nohy a kudy skálu překonat. Zahazuju otěže, chytám se hrušky a modlím se, abychom se nezřítili dolů… Srdce mi strachem bije o závod, klouby prstů mám bílé, jak se křečovitě držím sedla. Hop a jsme za skálou. Jen tak. Jakoby nic. Karel ani neškobrtnul, neklopýtnul, s naprostou jistotou přelezl skálu, se kterou by měl problém i kamzík. Mohutně ho podrbu na krku a chválím ho, jaký je pašák. Myslí si asi něco o hysterce, ale já jsem ráda, že jsme oba živí.

Krajina se mění, vjíždíme do řídkého lesa, kolem cesty rostou smrky a borovice. Cesta se rozšiřuje a skály mizí, tráva je hustší a šťavnatá. Sem tam vidíme ve srázu pod námi kravku, jak se v klídku pase. Jedeme ještě kousek nahoru, kde se prostor otevře a je tam taková menší loučka, na které se pase stádečko krav. Sesedáme a pouštíme koníky taky se napást. Sdělujeme si zážitky z cesty, kocháme se výhledy, občerstvujeme se.

Na šťavnatých loukách se pasou kravky.

V dálce nad námi se pořád ještě zvedají vysoké hory, ty nejvyšší vrcholky mají 4,5 tisíce metrů. Průvodce tím směrem ukazuje, prý je tam krásné horské jezero. K němu ale už nedojedeme, budeme se obracet a stejnou cestou se vracet dolů. Počkat?! My pojedeme stejnou cestou DOLŮ?! Jakože přes tu skálu?? Tak to zapomeňte, hoši, já nejedu… Domlouvám si s průvodci, že já teda rozhodně ty kritický úseky v sedle nebudu a že půjdu po svých s koněm na špagátu za sebou. Dívají se hodně udiveně, ale kývají, že teda jo. Ostatní se ke mně nakonec přidávají a děkují mi s tím, že oni by taky umřeli strachy být v sedle.

Vracíme se dolů k jezeru

Pobalíme se, pochytáme koníky a vyrážíme na cestu zpět. Jdu první, Karel za mnou poslušně ťape a dává pozor, aby mě nezašlápl. Míříme ke kritickému místu, mám strach tam projít i po svých, ale za pár vteřin jsme oba za skálou a čekáme, až ji překonají i ostatní. Ještě kousek jdu po svých, pak se stezička trošku rozšiřuje, tak znovu nasedám a kochám se výhledy.

Výhledy

Kopečky se sbíhají dolů až k jezeru, za kterým jsou v oparu mraků malinko znatelné bílé vrcholky pětitisícovek. S jednou malou přestávkou sjíždíme zpět k muzeu petroglyfů.

Muzeum petroglyfů.

Máme za sebou celkem 16 km s převýšením 1,3 km a pět hodin jízdy včetně přestávek. Dojeli jsme do nadmořské výšky asi 2900 m. Průvodci spěchají, čekají na ně totiž další klienti a koníci jedou stejnou trasu ještě jednou… My si jdeme dát sprchu na penzion, cestou se stavujeme v restauraci na pozdní oběd. Po malém odpočinku vyrážíme večer na večeři a pivo.

Pokračování příště. Foto: Efe. Publikováno s laskavým svolením Efe a Petry K., majitelky webovek www.zrzavec.com.cz