Dubnový díl najdete zde.

Průběh letošního května mě potěšil, snad jeho popisem potěším i já vás. Na neglobální rodinné osobní úrovni nepřinesl žádné nepříjemnosti, nekonaly se žádné nepřístojnosti a kupodivu se nepřihodilo nic tak zásadního, kdy bych mohla zvolat „proč zase já?!“

Prvního května, neboli prvního máje se lidé líbají pod rozkvetlou třešní, trnkou, palmou či čímkoliv, co je zrovna v dané nadmořské výšce a zeměpisné šířce k mání, a paralelně při tom slaví i svátek práce. Já dostala pusu nad rozkvetlým kaktusem. Na čelo. Sicher je sicher a nikdo, opravdu nikdo, ani manžel, nechce chytit mou dubnovou virózu, ať už to bylo ve skutečnosti cokoliv. Práci jsem oslavila taktéž netradičně. Odšourala jsem se na zahradu, lehla do stínu a rekognoskovala zpod přivřených víček a přes sluneční brýle okolní terén. Pracovních příležitostí jsem i přes absenci dioptrických brýlí odhalila nespočet. Svátečně jsem pak pomalu co ruka nohu mine plela, stříhala a i pár cibulek zasadila. Večer jsem byla prohlášena rodinnou radou za uzdravenou a směla jsem udělat večeři, vyluxovat a vyprat pár praček prádla.

Druhý květnový víkend jsme nasedli na kola a vyjeli na nenáročný krátký okruh místním lesem. Les se jmenuje Dresdner Heide, ale drážďanskou stepí, plání ani vřesovištěm bych ho nenazvala. Na mapě Drážďan tento les najdete rychle. Je to ten velký zelený flek severovýchodně od centra směrem na Radeberg. Ano, ten Radeberg, kde vaří pivo Radeberger, které mívalo na etiketě a propagačních materiálech drážďanskou Semperoper, a celý svět kromě Drážďan, Radebergu a přilehlého okolí si myslel, že na obrázku je nejhezčí pivovar světa. Les má bohatou historii a zajímavostí nepřeberně. Na 6133 hektarech najdete mimo jiné vodopád, jezera, soutěsky, kasárna, ruský hřbitov, pískovnu, památníky, lanový park na místě bývalého koupaliště, několik míst s občerstvením a kilometry stezek. Pokud byste se ztratili, pak se najdete díky úžasnému historickému systému značení. (Květen je dost květnatý, o značení a značkách někdy jindy.)

Vodopád v Dresdner Heide. Květen 2022

Do lesa jsme vjeli z Neustadtu podél Prießnitzova potoka a zastavili až u vodopádu. Takových informativních fotek, co jsem mohla udělat! Voda, kytičky, plná pláž, mosty, psi… no tak příště, až pojedu bez kolistickych chrtů. Od vodopádu tudy! Jo, tudy to musí jít. Zkratka jakási. Středověkým průsmykem přes kořeny nahoru, poté rovně přes úzkou stezku vyšlapanou ladnou laní a hned nato ostře doprava na širokou cestu, kde se kolo boří hluboko do jemného písku. Tato zkratka není zkrátka zadarmo.

Na konci první poloviny výletu čeká odměna - občerstvení na Hofewiese! Jeden radler, jeden currybuřt, jedny hranolky, dvě piva a jede se dál. Pohodlnou asfaltovou cestou k Heidemühle, kde ve stánku dělají výborné quarkbällchen - koule tvarohového těsta osmažené na oleji a obalené v cukru se skořicí. Dodají dostatek energie potřebné ke krátkému výšlapu na nejvyšší bod na okruhu. Cesta zvaná Doppel E (dle její značky) už je jen rychlý sešup kolem Wolfshügel do Neustadtu. Krásných odpoledních 25 km na záznamu v appce. A bez nehody!

Pozvánka na příští Rozcestník. Květen 2022

Od začátku měsíce je všude žluto. Nejen na poli s řepkou. Žluto je na okenních venkovních i vnitřních parapetech, ve vaně (kdo jsem nezavřela okno, když tak děsně foukalo?!), na koberci za vstupními dveřmi v domě jsou žluté otisky bot, žlutá je voda v pítku pro ptáky. Kvetou jehličnany a s nimi jinany. Samčí květenství po pár dnech opadávají a jsou jich plné nejen chodníky a silnice, zavátá jsou i auta pod nimi. Město nám před pár dny jinany prořezalo a já si vzpomněla, jak před hodně lety takhle sedím v obýváku v křesle, kojím dceru, zvednu hlavu, zaostřím a zpoza okna na mě kouká chlap s pilou. On pokynul mně, já jemu a oba jsme se dál věnovali započaté činnosti. On z výsuvné plošiny prořezával strom, já v druhém patře domu opečovávala dcerku.

Ani pátek třináctého se žádná katastrofa nekonala. Druhorozenou jsem odvezla na koncertní soustředění do Sebnitzu a cestou vymyslela plán na neděli. Až se budeme ze Sebnitzu vracet, prohlídneme si … kdo to pozná? Kdo nepozná, zjistí v příštím Rozcestníku.

V pondělí šestnáctého nastal den R neboli rychle do Prahy. Původně jsme měli z Drážďan vyjíždět v půl páté. Jak se termín blížil, propadala jsem panice, protože jsem si živě představovala, jak se Praha že severu ucpává, sjezd na Letňany kolabuje a kapacita parkovišť nedostačuje. I zavelela jsem k odjezdu ve dvě. A opravdu se zadařilo. Ve tři se členové expedice R šťastně srazili a vyrazili směr Praha. A proč den R a expedice R? No protože Rammstein!

Příjezd do Prahy, sjezd z dálnice a hledání místa na zaparkování proběhlo bez jediného zádrhele a na mě padlo těžké podezření, že jsem si dopravní chaos vymyslela, protože jsem chtěla utéct dříve z práce. Než byla pronesena poslední slova obvinění, parkoviště se zaplnilo, z aut vyskákaly postavy v převážně černých tričkách a moje organizační schopnosti naopak stouply na ceně. Mínus body jsem dostala za objednané počasí. Přijeli jsme v hrozném horku, ale na koncert jsme museli pobalit svetry a nepromokavé bundy. Předpověď počasí byla jasná - pršet začne, jakmile se areál zaplní.

Další body mi byly odebrány za vstup do areálu. Aha, feuerzone, tak to musíte kolem. Ale my přece stojíme v zóně před pódiem a ta je támhle, třicet metrů před námi. Ne, tady je sektor A, vy musíte okolo. Nekecal. To okolo znamenalo obejít celý areál, všechny tribuny a potkat bezmála všech šedesát tisíc lidí, co na koncert přišli. Pivo se dalo koupit jen pomoci náramků s NFC čipem, což problém být neměl, jelikož organizátorka náramky předem objednala a nabila. Problémem se ukázalo vyzvednutí oněch náramků. Při vstupu do areálu vidíte stánky „dobíjení čipů“ a mraky lidí. Projdete pohmatovou kontrolou na flašky, nože a židličky, securiťák o žádných náramcích neví. Projdete kolem dalších stánků na dobití kreditu, procházíte do areálu k tribunám a pan pořadatel překvapeně sděluje, že za touhle přepážkou už žádné náramky nedostanete. Tak kde? Nevím, zeptejte se u okénka tickets.

Tož zpět před frontu. Cože? Náramky koupené v předprodeji? No přece kdekoli, kde je nápis dobíjení čipů. Kdybych pronesla kudlu v kapse, začala by se sama otvírat. I vystojím frontu na náramky, nastavím QR kód v mobilu, píp, tady je máte, nashle. Zpět do fronty k tribunám, zelený pásek feuerzone na druhou ruku, postupujte dál do davu, kolem strašlivých ukrutných front na dixi a hele! Dobití kreditu! No nic. Jdeme do fronty pro pivo. S pivem kolem všech šesti obrtribun až dopředu k ohňové zemi. Máme super místo, stojíme někde uprostřed, dochází nám pivo a do tónu klavírního dua, co hraje „fakt jsou to písničky Rammsteinu?“, začíná pršet. Mnohohlasně odsouhlasíme, že pro další pivo teda ne, páč stát ty fronty u dixi se nechce nikomu z nás.

Chvilka napětí, prostor mezi mýma očima ve výšce 160 cm nad zemí a pódiem se jak mávnutím proutku Harryho Plottera zaplnil hlavama všech vysokých lidí, co na koncert přišli, a pak to začalo. Jooooo! Vizuálně (nojo, fakt nevidím, ale alespoň kulisy jsou postavené dostatečně vysoko), opticky (ach ta světla a barvy), hudebně (pořád jim to dobře hraje i zpívá), pyrotechnicky (super do rytmu a nic neshoří), termicky (neva, že prší, při ohňových efektech to na nás uschne), akusticky (tady má rytmus v těle každý, basy cítíte nejen v hrudním košíčku, ale i v moknoucí kapuci) i emočně to fakt nemělo chybu. Dvě hodiny jsme prozpívali, prorvali a prohoupali se v rytmu písní a moknoucího davu. Přesně v deset hodin bylo po koncertě.

Noční klid se musí dodržovat, to je jasné. Málokdo protestoval, skoro nikdo neřval “Zugabe“. Všech šedesát tisíc lidí se dalo do pomalého pohybu k východu a k dixi záchodům - feuerzone opět okružní výlet kolem tribun a celého areálu. Cesta z letiště k parkovišti nebyla nijak zaznamenáníhodná. Teda kecám. Když jsem si odskočila za tmavé křoví u cesty, seřval mě hlasitě slavík.

Do auta nasedly čtyři mo(nu)mentálně nahluchlé zmoklé figurky, popojely pár metrů, zařadily se do fronty aut a hodinu a půl zůstaly stát. Semafor pod parkovištěm měl padla a pouštěl jen dvě auta na cyklus. Jeho nečinnosti udělali přítrž až orgánové, kteří se zjevili v okamžiku, kdy my jsme v autě rezignovali a chtěli si dát pár hodin šlofíka. Přes všechny tyto trampoty, příkoří a životní ústrky byly výlet i koncert prohlášeny za zdařilé. Na tomto místě bych chtěla slíbit, že se příště budu snažit hodit organizaci na jinou výkonnou jednotku. Odpadnou například zmatky kolem dobití a půjde se rovnou ke stánku s nápisem top-up point.

Ve středu osmnáctého jsem navařila, uklidila a opustila rodinu. Stejně jako další tři kamarádky jsem doma slíbila, že se za pár hodin vrátím a pokud to půjde, tak po svých. U Terezky je vždycky dobře. Škoda jen, že nám to vychází tak zřídka a vždy jen na chvíli.

Drážďanský Dixieland Festival. Květen 2022

Ve čtvrtek devatenáctého začal v Drážďanech padesátý ročník mezinárodního dixielandového festivalu. Bez nás. Jako každý rok nám to dojde, že už zase dixieland!, až když se podivujeme, proč na Labi pořád dokola houkají parníky a v centru prská ohňostroj. Dixielandem žije celé centrum a přilehlé okolí od čtvrtka do neděle. Na lodích, ve speciálních tramvajích, na open air akcích, v klubech, všude se můžete buď se zakoupeným lístkem nebo zcela zdarma nechat pohltit jazzovou muzikou. V neděli jde (i jede) průvod muzikantů od nábřeží až do centra, po celé cestě stojí diváci a mávají a fotí. Pokaždé si představuji, jaký úspěch by tu měl Ivan Mládek nebo Děda Mládek Illegal Band. Určitě obrovský!

Na čtvrtek šestadvacátého připadnul Herrentag. To je den, kdy si křesťané připomínají návrat syna k otci a všichni chlapi v Německu to jdou hromadně oslavit. Od tagesmuttie si vypůjčí vozík, co se v něm přes týden vozí dětičky na hřiště a zpět, kdo nezná žádnou tagesmuttie, najde vhodný nákupní vozík nebo jakoukoliv kárku. Ty naplní nejlevnějším pivem, přihodí repráček a vyrazí s kumpány kolem Labe, do lesa, do parku nebo pod most. Jít v tento den kamkoliv jinam než s odpadky před vlastní dům se ostatním, ženám a dětem, důrazně nedoporučuje. Jenže venku bylo hezky a my se rozhodli riskovat. Kolmo jsme vyrazili do Tharandtu.

V Tharandtu je les a v tom lese bádají studenti a vědci z Technické univezity. Za tímto účelem jest v lesoparku vysazeno množství známých i neznámých keřů a stromů. A jak jistě tušíte, lesopark je natolik zajímavý, že pojednání o něm přesunuji do samostatného článku.

Zahrada na konci května 2022

Naše návštěva byla kompromisem mezi „jízda na kole je zdravá a šetrná k životnímu prostředí“ a „já bych se po deseti letech ráda podívala do té zahrady, kde jsme byli tenkrát s malými dětmi“. Než jsme se vypakovali z domu, bylo skoro poledne, na kole nám cesta trvala dvě hodiny čisté jízdy tam, posezení u fischbrötchen a radlera zabralo hodinu, pak hodina a půl v parku - protože v pět zavírají, zpět hodina a půl - prakticky jen z kopce. Na Den mužů musíte při jakémkoliv pohybu venku dávat pozor, kam šlapete, při jízdě na kole pak obzvláštní pozornost věnovat tomu, do čeho vjedete. V takovýto den je možné si přeskočit několikero ležících mužů, posbírat stovky pivních flašek a zapíchnout si do kola spoustu střepů. Ale jak jsem psala v úvodu článku - květen se vydařil a já nikoho živého či polomrtvého nepřejela a ničím kolu nebezpečným neprojela. Aktuálně je venku zima, je po dešti a devět stupňů. Chlapi si to počasí na den mužů prostě uměli zařídit.

Naše dvorní liška na konci května 2022

Na zahradě během května vykvetly a odkvetly azalky, vistárie, kosatce, chrpy, divoké hyacinty a mák. V práci vykvetl bílý kaktus a doma červená amarilka. Na začátku května se mi podařilo na foťák zachytit to, co si o nás i kdekdo myslí - dobrou noc tu dávají lišky. Nám konkrétně ty, které bydlí u sousedů. O noční prostor se tu dělí s mývaly. Třeba se mi v červnu podaří vyfotit i je.

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.