Tááá sléépíííčka kropenatá, pééestrého peří – kdo by neznal známou vypalovačku hasičských a mysliveckých bálů.

Avšak taky mnoho příměrů ohledně pitomosti, zmatečnosti a nepřetržité kvokavé hútorivosti je vžito. Zde bych ovšem ráda podotkla, že slepice může být i mužskej. Přičemž naopak kohout, toť pán! Sice jen na dvorečku, ale symbol dominance. No, nespravedlivé je to, ale o tom jsem nechtěla.

Pojednání by mělo být o nenápadné nepostradatelnosti slepiček, pečlivě a zodpovědně hrabajících na dvorku a přičinlivě snášející vajíčka s oranžovými žloutky. Ech, těch už tedy pramálo kde k vidění, těch slepičích dvorečků, ale pokud, evokuje to však stále jakýsi poklidný klid byvší idylické vesnice. Případné námitky ohledně nutnosti vstupu na slepičí dvorek pouze v holinkách, čmelíků a toho, že výběh by měl být po větru, ééh, to už podrobně pojednala Betty MacDonaldová.

Tuhle jsem po dlouhé době uchvátila v běžném obchodě, v pražských řeznictvích věc nevídaná, cosi s označením „chlazená slepice“. Bylo to kuře, co záhadně dlouho procházelo selektivní koncentráčnickou kontrolou, ale slepičkovosti dosáhla, spoustu nikdy nesnešených vajíček v sobě tajila. Ňák mi to dojalo.

Avšak vzlykat zase nehodlám, to by člověk musel plakat při představě smutných laních očí i nad dančím gulášem a telátka jsou také něžná stvoření a puasátka tuze chytrá a loztomilá.

Tak k těm slepicím tedy.

Slepička se dá především celkem snadno dostihnout a přeprat, rozhodně pohodlněji než ulovit bizona, stačí ji pak pohladit po zádíčkách, uklidní se a ani nevnímá, že jí sviští sekyrka nad hlavou. Škubání a paření vynechám. A pak se tato vloží do hrnce a za pomalého bublání vzniká nedostižný životabudič, dříve podávaný kříšeným na smrt nemocným, známý pod mnoha označeními, teď si zrovna vybavuji jen cikánský penicilín nebo doktor chudých. Zde bych ovšem ráda uvedla, že ze starý slepice je ta nejlepší polívka, coby zlomyslné upozornění, že ne vše mladé jest nutně největší kvalita.

Ňo a pak to masíko obrané na papričce, plnej pekáč toho je na smetaně, a koče se mají, tlstěné výživné a voňavé kůžičky, a pesi, alespoň ti v mém okolí, nasekané velké kosti taky dost chřupavě oceňují.

Prostě ta slepička zmizí beze stopy a nenápadně nasytí vůkol vše.

Ale furt je symbolem přiblblosti, jen snad v té pohádce O kohoutkovi se zdůrazňuje její oddanost.

Přitom je odjakživa nepostradatelnou součástí našeho života, vajíčka to snáší a když už jí nelze, tak ji sežereme. A mašlovačky, a pro pírko se skákalo přes plot, no prostě – chvála nenápadných a společensky nedoceněných slepiček. :-)

P.S. A stejně mám nejradši ty kropenatý.

Pozn. red.: Slepičky se občas přece jen dočkaly ocenění z rukou umělce, například na tomto moc pěkném obraze:

Albertus Verhoesen