Předchozí díl najdete zde.

Naše německá doga Diana se narodila do pokrokové doby, kdy se na kupírování uší pohlíží s nevolí a ve spoustě zemí (včetně té naší) je přímo zakázáno zákonem (Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání). Argumentuje se tím, že uši jsou pro psa důležitým komunikačním prostředkem a že nelze obhajovat takové omezení přirozeného projevu psa estetickými důvody. Dalšími důvody pro zákaz kupírování uší je obecné brojení proti zbytečnému týrání zvířat, atd. atd. Všechny tyto důvody beru, takže mi nikdy nevadilo, že naše holka má uši „klapaté“ a nikoli vzorně nastražené do špičky.

Diana v r. 2002, s ovázanou špičkou ocásku

Problém nebyl nikdy s ušima, ale s ocasem. Dianu jsme si přivezli (od toho akurátního milovníka muškátů s potěhem – jestli si vzpomínáte) ve věku šesti měsíců. Tehdy nás ani nenapadlo zamýšlet se nad tím, jestli má či nemá ocas krátký či dlouhý, protože se nám líbila tak, jak byla. Elegantní a krásná, i když trochu ustrašená.

Jakmile ale začala být veselejší a v souvislosti s tím, jak nabírala svaly a sílu, stal se její nadšeně mávající ocas zdrojem trvalého rizika. Jak pro naše lýtka (mrskanec ocasem nadšené vítající dogy vážně bolí), tak pro psí holku samotnou. Mlátila kolem sebe tím ocasem tak vehementně, že narážela do zdí a předmětů, až jí ze špičky ocasu stříkala krev. A malovala po bílých zdech, radiátorech i dveřích rudé čmouhy.

Diana v r. 2002

Samozřejmě jsme se snažili ji uklidnit. Jednak aby si neubližovala, jednak abychom si ušetřili práci s malováním. Jenže si představte, jak to asi vypadalo: po pracovním dni zastavíte s autem před domem. Jdete na dvůr, pohladíte psa a zavřete ho dovnitř. Potom otevřete vrata, zacouváte do průjezdu. Pak začnete z auta vynášet nákup. Do toho pořád některé z dětí otevírá a zavírá dveře a trajdá sem a tam. Pes nelení a vyběhne, aby se konečně pořádně přivítal. Vy nesete bednu s nákupem a kolem vás tancuje natěšená doga a mává ocasem…

Někdy se to uhlídat dalo, jindy ne. Mívali jsme v těch dobách doma dostatečnou zásobu septonexu a obvazů, abychom měli čím poraněnou špičku ocasu ošetřit. Hojilo se to dlouho a špatně. Dianě stačilo jednou máchnout ocasem o zeď, a čerstvě zahojená rána se snadno otevřela. Téměř nepřetržitě jsme doma přechovávali zásobu bílé barvy, abychom zamaskovali rudohnědé cákance na zdech a neděsili návštěvy.

Diana v r. 2005

V článku pojednávajícím o standardu plemene z pohledu rozhodčího (odkaz je zde) se mimo jiné píše (cit): Německé dogy si díky kombinaci relativně jemné kůže na konci ocasu a síly, s jakou mohou ocasem pohybovat, tuto část těla velmi často zraňují a její vyhojení může činit skutečný problém. Často nezbývá nic jiného, než nehojící se část ocasu amputovat.

A v článku nazvaném „Kupírování psích ocasů: Zakázáno? Povoleno? Jak to vlastně je.“ (odkaz tady) se píše toto (cit): „Dalšími psy, u kterých hrozí časté poranění ocasu, a veterináři tedy kupírování doporučují, jsou krátkosrstí velcí psi. Bývají totiž tak náruživými vítači, že si velmi často poraní ocas při obyčejném vítání pána v klidu domova. Mají takovou sílu ve švihu ocasem, že hrozí opakovaná poranění o rohy stěn či nábytek. U psů dlouhosrstých je ocas chráněn právě delší srstí, která náraz zbrzdí.“

Již vetchá, dvanáctiletá doga Diana s kotětem

Myslím, že je dobře, že zatím není zakázáno kupírovat dogám ocas, protože vzhledem k riziku s jeho možným opakovaným zraňováním se majitel může rozhodnout sám a včas. My jsme si s tím poradili po svém: v těch dobách, kdy byla Diana v nejlepších letech a při síle, zdobili jsme špičku jejího ocasu preventivní bandáží z obvazu, zakončenou pěknou mašličkou.

Dvanáctiletá doga Diana s koťaty

Foto: archiv Miroslava Dvořáková