24.10.2019 | Svátek má Nina


ČLÁNKY S HŘÍVOU: Pohádky z Krušnohoří - best show in town

10.10.2019

Anžto posledních pár článků jsem stloukal v bolestech kreativního útlumu, hledal jsem přes léto téma, z kterého bych dokázal vyplodit řekněme nepravidelný seriál. Psát pořád o hokeji mě sice baví, ale přijde mi, že to pak mou osobnost osekává jen na postavu s klackem v ruce a kudlama na podrážkách. Jednorázová témata typu sauna, alma mater agriculturae a zážitky z koncertů mi pro změnu došla. O posledním letním víkendu se však dostavila spásná myšlenka.

Navzdory původu pražskému, trávil jsem a pořád trávím podstatnou část života na naší chalupě. Tato nalézá se v kopcích krušnohorských, nedaleko Děčína. V průběhu dětství se můj mentální obraz toho místa měnil z „to místo, kde s bratrancem mastíme fotbal, dokud nás zabahněné nezavolají k večeři“ přes „to místo, kde běhám se sekačkou“ až po „to místo, kam jezdím makat a užívat si pohanských úvah o přírodě“. Zahradu z jedné strany požírá les, na straně druhé se tyčí monumentální pískovce Drážďanské vyhlídky.

Jako malý jsem nevnímal krásu drsné přírody totálního severu země, jak ostatně většina dětí nevnímá tyto širší záležitosti. Postupem času jsem ale začínal doceňovat jednoduchou krásu lesa, kde můžete stále potkat vysokou, jakož i černou zvěř, potoka čistého jako příslovečný křišťál a hlavně naprosto skvostných skalních útvarů. V poslední době se nejhlouběji do mého srdce zavrtalo pozorování západů slunce na zmíněné Drážďanské vyhlídce. Prvním důvodem je krása této skalní římsy, která se tyčí nad zdejšími lesy. Druhým je jeho vzácnost. Nestává se v této lokalitě příliš často, aby mraky roztáhly svou oponu a dovolily pozorování tohoto představení. Toto léto mi však bylo přáno vidět několik repríz tohoto díla a rád se o něj s vámi podělím a popíšu vám tu poslední, již mám stále v živé paměti.

Jakmile se schylovalo k večeru, letmým pohledem na oblohu a detailním pohledem na předpověď jsem odtušil, že výšlap na vyhlídku bude odměněn uměleckým požitkem. Do batohu jsem instaloval pití na cestu, pití k samotnému představení a vyrazil. Na vyhlídku je možno dojít dvacetiminutovou chůzí lesní pěšinou. Zážitek propojení s přírodou pochopitelně prohlubují bosá chodidla.

Na vyhlídku dorážím, když je slunce asi dvě své délky nad obzorem. Uvelebuji se v sedu tureckém na placatém kameni, vytahuji sklenku, kterou vzápětí plním červeným vínem odrůdy Syrah. Do uší umisťuji sluchátka a z hudební knihovny vybírám nejosvědčenější kulisu věcí příštích, Songs of Innocence skupiny U2. Po celé délce skalní římsy, momentálně světlem zbarvené do sytě žluta, posedává publikum ve velmi štědrých odstupech, na nebi není mráčku ni letadla, představení začíná.

Pískovcový masiv se barví do sytě oranžové, po obzoru se rozlévá paleta barev sluneční záře. Nad hranou krouží pár velkých okřídlenců. Očividně zde nejsou kvůli lovu, ani kvůli hledání partnera, nýbrž se zcela zjevně baví klouzavým letem ve stoupavém proudu. Stíny stromů se protahují do dlouhých šmouh.

Jakmile se slunce dotkne obzoru, stává se jeho zapadání okem postřehnutelným pohybem. Krajina se halí do jednolitého stínu, po hřebenech hor na obzoru se však pokradmu plíží barva kouzel. Divadelní metaforou bychom právě vstupovali do třetího ze čtyř dějství.

Zpoza hor pomrkává polovička slunce. Lesy pod vyhlídkou halí stín, vzduch počíná chladnout, ve sklence vína ubývá. Nikdo z diváků na římse ani nedutá. Je tu poslední dějství. Horní okraj slunce se pomalu, leč nezadržitelně blíží k obzoru. A pak se skromně, tiše, bez fanfár a přece s elegancí hvězdy, naposledy ukloní a schová se za oponu hor. Někteří z přítomných tleskají.

Posledním douškem připíjím přírodě, Bohu, Velké A´Tuin a vlastně každé nadpozemské entitě, která by s tou nádherou mohla mít co do činění. Sklízím sklenici, zvedám se a spolu se zbytkem okouzleného obecenstva se šourám dolů, domů, do Podolí, do lékárny... to je mi krásně.

Hřívnatec Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!