Několik horkých červencových dnů jsme strávili v Krkonoších, v Labské boudě – to je ta, o níž před časem proběhla vlna diskuzí na téma: zbourat? Ehm… a jak? A nakonec taky – a proč? Řekla bych, že pomalu docházíme k ocenění architektury 60. a 70. let minulého století. Samozřejmě že KRNAP by nejraději zbořil všechny horské boudy, ale ona ta Labská nakonec nevypadá špatně a – když dnes má už za sebou potřebnou modernizaci – není ani nijak „škodlivá“.

Tyhle úvahy nás přivedly k rozhodnutí, že tam musíme jet :-). A tak jsme hned po vysvědčení vyrazili směr Horní Mísečky; odtud si hosty na Labskou vozí vlastní dopravou.

Martinova jáma

První den, středa, byl ve znamení vzpomínek. Krkonoše jsou hory mého dětství - podnik, kde tatínek pracoval, provozoval kdysi Medvědí boudu, která je od Labské, co by kamenem ze suťoviska dohodil, a my tam jezdili skoro každý rok. Na cestě mezi Labskou a Medvědí se dodnes cítím jako malá holka. Je taky jedna z nejhezčích – člověk jde prudkým svahem mezi kvetoucí klečí a jednotlivými smrky, přes cestu tečou tenké pramínky ledové vody, hmyz bzučí a ptáci zpívají. A do vás praží slunce, před kterým se není kam schovat…

Z Medvědí boudy jsme sešli ještě kousek k Davidovkám a další strání jsme pomalu stoupali k Špindlerovce, tedy Špindlerově boudě. Dolů do Špindlu jsme se svezli autobusem – je to mastňácké, ale pohodlné :-). Mám ráda Špindl a přijde mi, že nárůst počtu turistů snáší docela dobře, určitě líp než třeba Harrachov. A mají tam (coby nástupce úžasného mléčného baru, který bohužel nástup nových pořádků nepřežil) moc hezkou cukrárnu s terasou umístěnou nad Labem, které tu už vypadá jako říčka a ne jako potok.

Ve čtvrtek jsme vyrazili do Harrachova, přes Pančavský vodopád k Mumlavskému. Ten Pančavský vodopád je taková legrační věc – píše se o něm hrdě, že je 140 m vysoký a tudíž nejvyšší (snad ve střední Evropě nebo kde). Je ovšem třeba dodat, že i v dobrých podmínkách je to spíš potůček. Když je sucho, nemá pomalu co do Pančavské jámy padat (jedovatě bych podotkla, že se voda dřív vypaří, než dopadne). Ale místo je to moc hezké, to zase ano, s krásnou vyhlídkou na Labský důl a Sněžku a Luční horu a všechny ty další kopce, které jsou – a nebo taky nejsou – vidět podle počasí.

Pančavský vodopád

Mířili jsme k Mumlavě a tam už se začali objevovat lidé, ten vodopád je prostě turistický magnet. Letos měl ještě poměrně dost vody a vypadal krásně. V Harrachově bylo naopak nevlídno, vedro, dusno a přelidněno, stále ještě pár obchodů s vystaveným zbožím typu „čím víc pruhů, tím víc adidas“, spousta aut… Urychleně jsme se vydali k lanovce - samozřejmě že nám ujela a museli jsme půl hodiny čekat na další, ale v tomhle počasí jsme to viděli jako lepší variantu, než se drápat na Čertovu horu po svých. Vraceli jsme se přes Dvoračky, kde jsme před pár lety taky bydleli – je to moc hezké místo s výhledem na louky plné borůvek a vřesu (borůvky sotva odkvetly a na vřes bylo taky brzo). A stoupali jsme dál, nezbývalo než nabrat výšku, Labská je 1 340 metrů nad mořem. Někde kolem Růženčiny zahrádky (v Krkonoších je těchhle hezkých názvů hodně) jsem konečně chytla druhý dech a šlo se mi příjemně, sluníčko už zapadlo a dělal se chládek. Dorazili jsme kolem deváté, nad boudou svítil krásně Měsíc v úplňku.

Pátek: nejdřív jdeme nakouknout k prameni Labe. Mám ho spojený s davy turistů, ale takhle mimo sezonu ráno jsme tam stáli docela sami. Pokračujeme k Martinovce (v téhle boudě jsem v osmnácti letech byla týden sama, tedy s kamarádkou. V červnu. Dohromady jsme měly jediný svetr s dlouhým rukávem, byla děsná zima, samozřejmě se netopilo, bouda byla tou dobou na spadnutí a okna nejen že netěsnila, ale na vytčených místech držela jen přibližně. Dělali tam skvělý svařák z bílého vína). Pokračujeme k Petrovce. To je ta, co před pár lety vyhořela – fotila jsem ji asi čtrnáct dní před tím. Škoda jí. Snad prý bude obnovená – je to místo s naprosto úžasným výhledem.

Zpáteční cesta je pro mne vrchol letošního pobytu. Někdo si pod pojmem Krkonoše představí Sněžku. Já moc ne – přijde mi příliš turistická, přelidněná. Můj nejlepší zážitek z Krkonoš je od mala cesta po hranicích s Polskem, dříve zvaná Cesta česko-polského přátelství (bývali tam vidět polští pohraničníci s kulomety). Je to hřebenovka, chtělo by se říct po rovině, ale ve skutečnosti se jde z jednoho kopce na druhý, nohy jsou už trochu unavené, cesta vede většinou suťovým svahem a to nás teprve čeká Vysoké kolo.

To je nejvyšší vrchol západních Krkonoš, má pěkných 1509 m a je to hromada kamení, tedy suťové pole ve tvaru kuželu. Za mého mlada se chodilo doslova přes něj, přes vrcholek a vždycky mi přišlo, že vylézt na Sněžku je brnkačka, ale výstup na Vysoké kolo si člověk pamatuje. Dnes už se chodí přes Polsko, po úbočí, ale i tak to stoupání stojí za to. Ke konci už jen jdete, myslíte na to, abyste došlapovali opatrně, kdyby snad nějaký kámen nebyl pevný, ani moc nekoukáte kolem. Což je samozřejmě škoda, protože přicházíte k největší atrakci, a to jsou Sněžné jámy. Kopec je tady směrem k severu jakoby odříznutý a ve vzniklém úzkém kotli bývá sníh ještě v létě. Napájí pár jezírek kolem. Když svítí večerní slunce, je to pohled, kterému se máloco vyrovná.

Sněžné jámy

Sobota je odpočinkový den, všechno to stoupání a klesání docela cítíme. Vstáváme pozdě a jdeme jen na Szrenici (snad se to česky jmenuje Jahodník, je to ostatně v Polsku). Na ten kopec vede lanovka, což se pozná, po pohodlné pískové cestě se valí spousty lidí, často naprosto nepřiměřeně oblečených a obutých – ale stejně jdou většinou jen k Sněžným jámám a na to žabky stačí. Jiná věc je, že leckoho z nich čeká úžeh, úpal a podobné radosti z vedra a slunce.

Na neděli jsme původně vymysleli těžší trasu, s ohledem na délku opět vylepšenou lanovkami. Sjet do Špindlu, vyjet naproti na Pláň a odtud dojít na Luční boudu a nějak podobně zpět. Jenže bylo každý den větší teplo a tak jsme usoudili, že vyjedeme na Pláň a uvidíme, na co si troufneme (zpátky bychom už asi nestihli lanovku a ze Špindlu je to dobrých šest stovek výškových metrů). No, vyřešilo se to samo – ve Špindlu jsme chytli krátký prudký liják a pak se kolem motaly mraky, trochu hřmělo – zkrátka jsme se šli jen projít údolím sv. Petra a zpátky a odpoledne zase vyjeli lanovkou na Medvědín a spokojeně došli těch pár kilometrů k nám.

A v pondělí jsme jeli domů.

Co je touhle dobou v Krkonoších vidět – hořce ještě nekvetou. Kvetou kopretiny, arniky, pomněnky a lupiny. Šíleně kvetou kleče, stačí ťuknout do větve a zvedne se oblak pylu. Ze zvěře nějakou vysokou, zajíce – chce to být venku, když zajde slunce. Jednu špatně naloženou zmiji, která místo aby rozumně utekla, se proti nám zvedla a syčela a tvářila se jako škrtič. Chlapíky z horské služby na koních :-).

Příště do Krkonoš jedeme rozhodně mimo sezonu!

Foto: autorka. Prohlédnout si je můžete i přímo zde na Rajčeti.