Tedy abychom byli spravedliví a gender korektní, ona to je i kráska. Klokánek Western Brush Wallaby (Macropus irma), domorodým jménem Kwoora, jinak též zvaný „Black-glowed Wallaby“, tedy klokánek s černými rukavičkami je podobně zbarvený a také veliký jako jeho lepší polovička, samička (odkaz zde).

Tento se mně osobně z množství skákajících vačnatců líbí nejvíce. Jak se na wallaby sluší a patří, tak má přiměřenou výšku kolem 1,2 metru a ocas od půl do jednoho metru dlouhý. V průměru váží 7 – 9 kg. Kožíšek má šedivý a na omak hebký. Zbarvení kožíšku z tohoto wllabyho dělá krasavce. Konce zadních i předních nohou mu zdobí černé rukavičky či ponožky a zrovna tak má i černé špičky jinak bílých slechů. Roztomilý ksichtík má tmavohnědý až černý, aby měl po stranách bílé licousy. Pod bradou, na krku a na břichu, kde samička má vak, má kožíšek rezavý až zlatavý. Černé oči mu chrání dlouhé černé řasy jak filmové hvězdě, která je však má umělé. Ocas mu v horní části po celé délce zdobí černý hřeben srsti.

Žije v pobřežních částech jihozápadní Západní Austrálie, kde byl poprvé popsán francouzským zoologem Claudem Jourdanem v roce 1837, kdy se krajina těmito klokánky jen hemžila. Už tehdy, při porovnání s jinými svého druhu zaujal svojí štíhlou elegancí. Pan Jourdan ho popsal jako „d’une élégance remarquable”

Dnes to je ovšem jiná, zbytky těchto klokánků se pracně zachraňují před vymřením. Jejich přirozený habitat byl zničen zemědělstvím a pastvinářstvím. Obnovuje se původní flora, tedy stromy, křoviny a traviny, aby bylo kam zachráněné jedince umístit. Také dovezení dravci, jako lišky a zdivočelé kočky jsou z krajiny odstraňováni. Revegetace krajiny původními rostlinami prospívá nejen klokánkům, ale vrací se do ní i dřívější ptactvo, posumové a jiná původní fauna.

Jako většina klokanů to je býložravec oplývající složitým žaludkem, nějak podobně jako kráva, co má bachor, knihu, čepec a slez. Na rozdíl od většiny vačnatců to je zvířátko denní, ale nejaktivnější bývá večer za soumraku a ráno za úsvitu. Přes den obvykle odpočívá ve stínu, buď jednotlivě a nebo ve dvojicích. Dokáží přežít i bez vody, stačí jim zbylá vlhkost v suché trávě a listí.

Samička je březí 3 až 5 týdnů, podle počasí, tedy klimatických podmínek. Mláďata, zhruba 1 cm velká, se rodí v dubnu a květnu, kdy přelezou do vaku, kde se přisají k bradavce mléčné žlázy a kde zůstávají a dál se vyvíjí a rostou dalších 7 měsíců. V říjnu a listopadu, kdy opouští vak, prochází mládě obdobím odstavování, kdy se sice pase, ale několikrát denně strčí hlavu do vaku, kde si najde bradavku a cucne si mléka.

Jak je u klokanovitých, tedy makropodů (odkaz zde) zvykem, tak mimo jakéhosi popolézání při pasení, kdy se opírá o ocas a přední nohy, se pohybuje skákáním pomocí silných zadních nohou. Tento klokánek navíc i kličkuje, skáče neočekávaně bokem, s hlavou skloněnou nízko nad zemí a ocasem vyvažuje nataženým dozadu. Dovede upalovat velice rychle. Takže suma sumárum to je vlastně „pětinožec“. Tři „nohy“ při pasení a dvě při skákání. Ty zadní dvě se pohybují současně a nezávisle s nimi může pohybovat, jen když leží na boku a nebo plave ve vodě, kde je dobrý plavec.

Díky konzervačnímu úsilí a rehabilitaci krajiny se podařilo počty tohoto pěkného klokánka zvýšit a nyní se odhaduje, že tam krajinou skáče kolem 100 000 jedinců tohoto druhu. Takže oproti roku 1970, kdy bylo v krajině pouhých 10 jedinců na 100 čtverečních kilometrů to je jednoznačný úspěch konzervačního úsilí.

Psáno 25/7/2018. Obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.