Jak se víla Netřebka lekla a jak to bylo o Vánocích

Strýček Větříček se divoce proháněl nad zimní krajinou a jen sem tam zvědavě nakoukl okénkem do domečku víly Netřebky, jestli se tam něco neděje. Nedělo, když tedy nepočítáme, že se pomněnková peřinka, pěkně naducaná pampeliškovým chmýřím, pravidelně zvedala nahoru a dolů, a občas se z domečku ozvalo motejlí zachrápání a vílí nespokojené zamlaskání. Nebo to bylo naopak? Každopádně byl v domečku klid až do chvíle, kdy se rozezvonil budíček nastavený na Slunovrat.

Víla Netřebka se s leknutím posadila a chvíli nevěděla, jestli je jaro, podzim nebo zima, ani kde je nahoře a kde je dole. Pak si zeširoka zívla, promnula si oči a podívala se vedle sebe. Druhým leknutím vyskočila na obě nohy a vykřikla Šmankote a propánajána, pomoooc!, protože místo motejla ležel v posteli jakýsi kuklínek zakuklený. Strýček Větříček, který zrovínka náhodou letěl kolem, hned vtrhl do dveří, až se sedmikrásné záclonky rozevlály, a honem koukal, na koho že by měl po severácku fouknout. Když uviděl toho kuklínka, který jako by měl oblečené tlusté pletené fusakle, hned se ztišil.

Oškobrh

Neboj nic, vílo Netřebko, pohladil strýček Větříček vílu Netřebku jemně po vlasech. To oni to motejlové takhle dělají, protože v zimě už mají křídla od samého lítání celá unavená a opotřebená. Tak si vlezou do motejlího spacáku a na jaře jsou úplně a dočista jako noví, povídal strýček Větříček víle Netřebce konejšivě a přitom koukal trochu stranou, protože půl pravdy žádnou pravdou není. Víla Netřebka se přes slzičky zkusila usmát. Vážně? Tak já to teda do jara vydržím, řekla statečně, ale s kým oslavím Slunovrat? A s kým budu na Štědrý den? Strýček Větříček se roztančil po světničce, ale jen malounko, aby z police nepopadaly malované hrnečky. No přece se mnou, zahvízdal zvesela. Kmotra Meluzína beztak ještě nepřiletěla, asi je na ni ještě moc teplo, a to já bych byl taky sám.

Víla Netřebka si honem uvařila lipový čaj a strýček Větříček do něj foukal, aby rychle vychladl. Spěchali, chtěli vidět zapadat sluníčko na tom nejjižnějším bodě jeho dráhy. Ahoj sluníčko, volala víla Netřebka, když se nebe zbarvilo do růžova. Ahoj a dobře se vyspi na tu cestu zpátky k nám. Ahoj sluníčko, volal strýček Větříček, kdyby to šlo, já by ti fouknul do zad, abys tady bylo dřív, ale ono by to ani nebylo dobře. Pole, louky, stromy i všechna zvířátka a broučci si musejí odpočinout a pořádně se vyspat, než se k nám zase vrátíš. Ale loudat se moc nemusíš, to zase ne! A oba sluníčku mávali, dokud se celé neukrylo za obzorem.

Západ slunce na Chotuci

Potom se víla Netřebka vrátila do své postýlky a přitulila se k vyhřátému kuklínkovi, zatímco strýček Větříček si ustlal za komínem. Hned ráno se víla Netřebka pustila do pečení medových vánočních koláčků. Šlo jí to od ruky, protože strýček Větříček chladil těsto i plechy a k zadělávání těsta ho víla Netřebka nepustila. To tak, aby měla své krásné černé vlasy celé bílé od mouky! A aby strýček Větříček olizoval med, to taky nepotřebovala.

O štědrém večeru se po večeři šli spolu podívat na hvězdy. Víle Netřebce se z očí vykutálely drobné slzičky, bylo jí líto, že motejlí kuklínek spí a nevidí tu krásu. Strýček Větříček ty slzy ale hned jedním fouknutím vysušil, pak chytil vílu Netřebku za ruku a utíkali spolu zpátky do tepla, aby si rozbalili dárky. Víla Netřebka dostala lahvičku letní květinové vůně, kterou strýček Větříček sbíral nad loukou po setmění přes celé léto, a strýček Větříček si vybalil dlouhatánskou lehounkou šálu, kterou na podzim na vílí požádání utkali pavoučci běžníci. Pro motejla měla víla Netřebka připravenou lahev nektarové kořaličky, ale co naplat, motejlí kuklínek nebyl k probuzení.

A mně už se chce taky spáááát, zívla najednou víla Netřebka a vychovaně si zakryla rukou dokořán otevřená ústa. Taky mám dojem, že slyším, jak tě volá kmotřička Meluzína. A ještě mám dojem, že jestli tě tady najde, zhvízdá tě natotata dřív, než jí stačíš něco vysvětlit, zasmála se na strýčka Větříčka malounko poťouchle a malounko starostlivě.

Sánský kanál v obci Pátek

To abych letěl, lekl se strýček Větříček, protože věděl, že s kmotrou Meluzínou nejsou žádné žerty. Taky už se těšil, jak spolu budou létat krajem, Meluzína bude rozpustile hvízdat na komíny, a když se bude dobře dařit, tak i pěknou sněhovou vánici spolu roztančí. Rychle pohladil vílu Netřebku po tváři, kuklínka pohladil po kuklínkovi a vyrazil ven tak rychle, že za sebou nechal dveře dokořán.

Víla Netřebka k nim ospale došla, zavřela je a zamkla zámek na dva západy. Potom si vlezla do postýlky, přikryla oba pečlivě pomněnkovou dekou a pevně objala motejlího kuklínka. Než se oba vyspí a motejl se probudí celý jako nový, sluníčko přicupitá k zemi o hodný kus blíž. Bude už teple hřát, tráva se začne zelenat, na rybníčku budou plavat kachny, na louce skotačit luční koník i včelka Máňa a víla Netřebka si s motejlem zatančí první jarní taneček.

A všem bude tuze dobře a krásně.

Betlém ve skanzenu v Přerově nad Labem

Rekapitulace prosince

Prvního prosince se objevilo trochu sněhu a stále lehce mrzlo. Potom bylo počasí všelijaké a já jsem párkrát za sebou jela do Prahy a mezitím jsem se snažila ušít deku z lásky pro malou holčičku Denisku, i nějaké vánoční dárky. Na Lucii se konečně udělal den jako malovaný a tak jsem časně odpoledne vyrazila směrem k Chotuci. Nahoru jsem se dostala právě ve chvíli, kdy začal jeden z nejúžasnějších západů slunce, jaké jsem kdy viděla. Fotek z toho místa je hodně, nedokázala jsem jich už víc vyřadit. Podobný problém jsem potom měla se snímky, které jsem udělala na Silvestra na Oškobrhu i cestou tam a zpátky. Měla jsem štěstí, ten jediný den, dávno plánovaný na poslední focení, byl v řádce pošmourných dnů krásně slunečný.

Ve fotoalbu najdete také obrázky zajímavé duhy v Praze i spoustu betlémů, které jsme viděli ve skanzenu v Přerově nad Labem, když jsme tam o vánocích zajeli s vnoučaty. Cestování s nimi už není nikterak jednoduché, pět dětí musíme rozdělit do dvou aut a jezdit na výlety v koloně.

Deka z lásky pro Denisku

Když jsem připravovala své poslední album, uvědomila jsem si, kolik jsem toho nestihla vyfotit. Nebo nemohla. Třeba mi úplně chybí obrázek obecního vánočního stromu. Loni mě na večerních foto výpravách doprovázel černý kocourek Blekoušek, doteď mi na zahradě chybí. A bez něj jsem dojít k vánočnímu stromu nedokázala. Nedostala jsem se ani k soutoku Sánského kanálu a Mrliny. Teprve v posledních dnech v roce jsem objevila betonový mostek nad zavlažovacím kanálem na konci obce a fotila jsem Sánský kanál v Pátku. Ještě toho mám v okolí tolik co objevovat a přitom je už dost míst, kam se chci vracet. Fotit si sama pro sebe budu dál. Také bych se ráda čas od času vrátila k psaní pohádek o víle Netřebce.

V tuto chvíli nejsem schopná pár slovy vyjádřit, co všechno pro mě znamenal ten rok s fotoaparátem v ruce. Budu se k tomu nejspíš muset vrátit v samostatném článku.

Ráda bych vám poděkovala za celoroční přízeň a laskavost, s jakou jste přijímali mé pohádky i obsáhlá fotoalba; stručnost mi zjevně není vlastní. Jsem velmi zvědavá, kam nás zavede fotoseriál v roce 2019. Svému následovníku přeju, aby ho focení jeho kraje také obohatilo a aby mu přinášelo stejné uspokojení a radost jako přineslo mně.

Na začátku měsíce slunce vycházelo v 7:38 a zapadlo v 16:04 hodin. Na konci prosince slunce vyšlo v 8:02 a zapadlo v 16:09 hodin. Je ale potřeba uvést ještě další údaje. O Slunovratu, který nastal 21. 12. ve 23:23 hodin, slunce vyšlo v 7:59 a zapadlo v 16:02 hodin.

Takže ačkoli za celý měsíc se den zkrátil o 19 minut, od Slunovratu se do konce měsíce o 4 minuty prodloužil. Což je rozhodně dobrá zpráva; jde to sice pomalu, ale světlo bude až do začátku léta stále jen přibývat.

Úplněk ve znamení Lva nastal 22. prosince v 18 hodin a 48 minut.

Foto: Vave. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/