Tedy dobře, hned na úvod, je mi jasné, že čekáte dalšího bezprizorného psa, tak aby nedošlo k mýlce. Mnohopsín má kromě té "erární" i soukromou část a Amina, ač bych to nejraději občas zapřela, je vlastní. Navíc to ani není pes, tohle totiž žádný pes nesvede, Amina je koza.

Její seznam hříchů je dlouhý jako Lovosice a zatímco mě její syčárny přivádějí do stavu lehké duševní nevyrovnanosti, ostatní to baví. Třeba trochu pobaví i vás.

Jen odbočka, hned na začátku. Jsme masožravci, já i psi a další členové zvěřolidské smečky. To "jedlé" zásadně nepojmenováváme, prostě ve chlívku sedí prasátka, nikoliv Karel a Lojza. Když tu bude chovná prasnice - matka, bude mít jistě jméno. Zas jí pak ale budeme mít problém sežrat, až zestárne. No, Amina jméno neměla.

Přišla k nám jako jedna z pěti polosourozenců (dvě mámy, jeden táta), když se dali ještě nosit pod jednou rukou. Tři vyrostli na lahvi, jejich mamina si prý den po porodu zlomila nohy, a byli pěkní a statní a ochočení. Dva drobnější měli mámu "nic moc" a byli normálně (a v případě Aminy i přehnaně) plaší.

Kozlíci byli "jedlí", tedy bezejmenní. A malá zažloutlá kozena, která při jakémkoliv pokusu o chycení skákala do metru a půl po zdech, pro jistotu taky žádné jméno nedostala. Bělostné holčičky, lišící se jen v jediném detailu, byly počítané do chovu, říkalo se jim Luisa a Lotka a chodily za každým jako pejsci.

Jsme na samotě u lesa, ale u hlavní silnice, nezvané "návštěvy" jsou na denním pořádku. Naposledy už to vyústilo v krádež jehňat (plachých, čtyřicetikilových, z pastviny - tak hodina chytání) a selat zprostřed dvora. Takže jsem nasadila protiopatření, které je teď "v zácviku", ale o tom až jindy. Při jedné z těch invazí naše bělostné holčičky zmizely. Netuším, zda pronikly přes ploty (schopnost kůzlat odněkud utíkat nemá hranice) a někdo si je "jen" vzal, nebo si pro ně došel do ohrady.

Od té doby přibyla spousta nových bílých pásek (ohradník) na ploty i pastvinu, i to ale účinkuje jen na průnik zvířat ven, nikoliv vetřelců dovnitř a tehdy se ohrada dala celkem pohodlně přelézt. Luisa a Lotynka zmizely a jejich kůže má nejspíš někdo přibité na vratech a zažloutlá škaredka se posunula o pozici výš na žebříčku. Trochu zklidnila, ale..

Úniky, to bylo její. A vždycky vedla za sebou celý peloton. Když už nešlo proskakovat ohradníkem (museli jsme zrušit kvůli zlodějům i pružinové brány), našla cestu přes plot. Když přibyla páska i tam, naučila se jako jediná šplhat na střechu. Ona je prubíř všech zábran a plotů. Kudy neprchne Amina, tudy už nikdo. A tehdy právě přišla ke jménu.

Na pozemku stojí maringotka, nad ní roste bezinka. Prý moc dobrá, tvrdila ta malá bestie. Stála (a jistě ne jednou) na maringotce a ládovala se listím, když povídá Marcela, že je jak Pučálkovic Amina, nad maringotkou byl vidět jen krk a hlava. Dostala tedy jméno a s ním i definitivu, kdyby...

Tou dobou do sadu přibyli noví psi, obě půlky pozemku se napevno rozdělily a kozeny a spol. neměly u psů co dělat. Choďte s tím na Aminu. K ránu mě vzbudil řev. Všechen dobytek na svém místě, jen Amina samozřejmě tropila hlouposti a po vrškách střech se přišla podívat do sadu. No, psi se na ní taky "podívali". Tahle poskakující kořist byla příliš lákavá. Odebrala jsem bezvládnou kozičku ze psí huby, dovlekla jí do "dobytčí části" do chléva a nutíc se do role hospodáře jsem letěla shánět nůž a jiné propriety, abych to bezvědomé a krvácející zvíře proměnila alespoň v maso pro psy a zkrátila mu konec.

Když jsem se dořítila zpět, koza na mě kouká. Pak se snažila vstát, opírala se o zdi a vrávoravě prchala. Hospodář nehospodář, roky útulku a veteriny se nezapřou, pokud žije, je potřeba zachránit. Drž kozo, vždyť vykrvácíš, ty střevo. Jo drž, vyděšená Amina, krev jí z krku stříkajíc na zdi, prchala po vrškách králíkáren. Po vyčerpávajícím lovu byla chycena, na krk dostala moje triko (takový bylo pohodlný, grr), jít lovit obvazy, chytala bych jí znovu. A začalo kurýrování.

Nepředpokládala jsem, že by šok a zranění zvládla, ale zkusit se to musí, že. Druhý den, skepse, ale Amina leží v ohrádce, kouká a pije. Dostala ještě léky, aby se předešlo infekci, a čekáme dál. Den třetí, před dveřmi chvíle napětí, Amina kouká, stojí a žere. Den čtvrtý, znovu léky, na krku velký strup a pod kůží obrovský hematom, Amina žere, je pokrotlá a smutná.

Pouštím vedle ní ostatní. Den pátý, Amina veselá. Den šestý, zase léky, fakt jí štvu. Den sedmý, Amina vyskočila vrchem z chlívku, kde byla v rámci chléva oddělená a chodí venku se stádem, na krku moje zelené triko. Uzdravila se, vůbec to není poznat. Ale už nikdy nevlezla přes střechy do sadu.

Lituju okamžiků, kdy jsem nestihla fotit. Nemám ani jednu fotku z vršku maringotky. Nebo z dalšího momentu, kdy mě vypekla. Sedíme s bráchou v jídelním voze (kabině náklaďáku) a svačíme, nemůžou tam totiž za námi žádné žebroty. Najednou se ozve rána z korby. Bočnice je na jedné straně dole, jak jsme něco skládali. Vyletím z auta, co to bylo. Na korbě je Amina, Předníma nohama stojí na druhé bočnici, natažená až kam a ožírá listí z ořechu.

Nejlepší kozí strava? Rybíz a jahody. Ne, abych nekecala, mají moc rádi i listí z jasanu a Babena ráda smrkové větvičky. Ale omladina nepropásla jedinou šanci dostat se do zahrádky. Rybíz ožrali třikrát, jahody celkem čtyřikrát. Jen feferonky nakousnou a vyplivnou a levanduli a petunky nežerou, zato muškáty, to je prý delikatesa.

Protáhnout se plaňkami, podlézt pod plotem, přeskočit z balíku sena poblíž plotu, když je balík posunut, přeskočit z barelu stojícího poblíž plotu, když je odstraněno všechno (!) poblíž plotu, otevřít si vrátka, zkrátka nevynechají jediný způsob, jak se dostat k záhonkům a keřům a zplundrovat je. Naposledy, a zase první Amina, porozpletli a nadzvedli kus pletiva a vytahali ze záhonku alespoň řípu, když už tam nic jiného nebylo.

Kozeny střelené, pro koho ta řepa asi byla, kdyby tedy stihla vyrůst? Zahrada teď vypadá jako po bombardování, všude překlopené vysypané truhlíky a květináče a na záhonu ještě nevytahaná torza paprik a rajských. Ožraly i pažitku, bestie. A popínavky, ty fakt milujou. Přidám fotku ideální kozí stravy. Nejlepší je, když je alespoň dva metry vysoko.

Naposledy byla malá potvora odhalena, že má trošku "řídko" pod ocáskem. Proč? Koňovitosti pronikly do stodoly a sežraly tam čtvrt pytle šrotu. Kdopak tam s nimi byl? No Amina. Další oblíbenou zlodějinou jsou granule pro psy a kočky. Ale to kozeny nejsou jediné. Koňovitosti, Mudloun, ba i ovce, ti všichni předvedou neuvěřitelnou dávku vynalézavosti a drzosti, když jde o to ukrást psí granule.

Nevím, jak dlouho kozí kamikadze přežije svou vlastní zvědavost a mlsnost. Dřív, než z ní bude příkladná matka a řádná dojnice, budu já mít hlavu šedivou. No, už začínám, tak by to nemuselo trvat zas tak dlouho. V každém případě už má jméno a s ním i definitivu. Amina z mnohopsína.

Nudíte se, máte život příliš klidný? Pořiďte si ne mývala, ale obyčejnou bílou (nebo je-li libo hnědou) českou kozu. Už nikdy se nudit nebudete.