V druhé půlce května 2026 bylo letně horké čtvrteční dopoledne. Odpoledne se ale zatáhlo, přihnala se bouřka a nárazové přeháňky nás provázely až do noci. Páteční ráno už nepršelo, ale obloha byla bíle zatažená. V sedm už bylo horko a po dešti se zvýšila vlhkost vzduchu.

Jako vždy jsem šla s kočkami ven, naplnit krmítka a projít se po zahradě. Ve větvích vysokých cedrů zpívali ptáci a já šla hledat, odkud se ten který zpěváček ozýval. Zaklonila jsem hlavu a naskytl se mi pohled, který jsem tu dosud nezažila. Stromy byly od špiček až skoro do poloviny posety stovkami pavučin a pavučinek různých tvarů a velikostí. Na první pohled to vypadalo, jako když někdo roztrhá „deku z pavučiny“ a po malých kouskách rozhází po větvích.

Při bližším pohledu se ale pozná, že ty více viditelné tvary pavučin jsou různě cik-cak pospojované tenoučkými, dlouhými a sotva viditelnými vlákny. Jako by pavouček upředl jednu pavučinu, přeskočil o kus vedle, ale za sebou táhl nepřerušené vlákno další budoucí pavučiny. Na nejvyšších místech to pak vypadalo, jako by přes větve někdo přehodil pavučinovou síť.

Nejvíce pavučin bylo na dvou cedrech na východní straně zahrady, ale byly i na dalším cedru či magnolii a cesmíně na jižní straně. Dokonce i nové listy cykasů byly potažené vlákny pavučin. Nemohla jsem se na tu krásu vynadívat, obcházela jsem stromy se zakloněnou hlavou, až mě bolel krk.

Pavučiny máme na zahradě běžně, někdy víc, někdy méně, jejich komplikované vzory si ráda prohlížim. Vždy mě mrzí, když se do některé omylem nabourám. Pokud je včas vidím, snažím se je podlézt nebo se jim zcela vyhnout. Ale jsou to jednotlivé pavučiny, daleko od sebe. Takovou spoustu pavučin na větvích, které se navíc objevily během jednoho rána „jak houby po dešti“, jsem opravdu nikdy neviděla. Bohužel nejhustší pavučiny byly příliš vysoko, abych viděla do jejich středu, ale když se mi to u nižších podařilo, pavoučci tam seděli opravdu maličcí a okamžitě prchli k okraji, nebo zcela zmizeli.

Nevím, jestli pavouci splétají pavučiny i za tmy, pokud ne, jak je možné, že jich od rozednění stihli tolik utkat? Převážná většina měla stejný tvar, netuším, jestli i od stejného jedince, nebo to byl nějaký hromadný nájezd a každou upředl jiný pavouček. Byla tam ale i spousta jiných tvarů a velikosti. Odběhla jsem si pro foťák, abych si tuhle zvláštní krásu nejen zvěčnila, ale abych se o ni s vámi podělila. Se zakloněnou hlavou jsem fotila převážně na slepo. Nemám dostatečně velký zoom a hlavní hustota pavučin byla přiliš vysoko ve větvích.

Kolem deváté dopoledne, když teplota vzduchu ještě stoupla, pavučiny ze stromů zmizely. Nevím, jestli byly tak křehké, že se vypařily nebo je sfoukl vítr, ale všechny byly pryč.

Když jsem později fotky stáhla, jejich výsledek mě zklamal. Proti ranní bílé obloze se stejně bílé pavučiny i na zelených větvích ztrácely. Snažila jsem se některé více povedené v počítači vylepšit, bohužel dost neúspěšně. Z mnoha fotek bylo nakonec použitelných jen několik. Škoda, to krásné ráno plné pavučin bych vám byla ráda ukázala.

Foto: Marička Crossette. Fotoalbum na Rajčeti je na tomto odkazu.