Ahoj všichni! Jmenuji se Ferda, ale moje nová člověčí „máma“ mne při návštěvě veteriny nechala zapsat jako „Ferdinanda“. (Měla pro to svoje důvody: její dřívější kocour plemene Sphynx se jmenoval Ozzy Bronco; jméno pejska – westíka, kterého má doma, je Quickscot Happy Naux, a do třetice dalšího Sphynxe si přivezla z Měcholupského útulku před necelým rokem a pojmenovala ho Orry Main. A teď si to představte, po takových skoro „celebritách“, najednou já… Ferda).

Ferdinand, láska na první pohled

A jak se vlastně stalo, že už od 13. srpna 2021 mám svůj domov u mámy? A ještě k tomu čtyři kámoše?

Tak začnu pěkně od začátku. Slyšel jsem mámu vyprávět kamarádce, jak se dřív zařekla, že pokud někdy ještě přijme novou číču (v červenci jí zemřela šedá mourinka Maggie), rozhodně jen starší, v žádném případě kotě.

Jenže všechna její předsevzetí vzala za své, když se jednou koncem července jen tak jukla na FB. A tam, mezi jinými příspěvky, na ni vykoukla moje fotka: malý, drobný kočičák, s nádherným černobílým kukučem, černou pláštěnkou, bílými tlapkami s růžovými polštářky. Přečetla si i připojený text, kde se psalo, že mi stávající „páníčci“ hledají domov, kde by mne přijalo třeba i další zvířecí osazenstvo. No, a v mámině hlavě se zavrtal červík pochybností… no, kocourek je sice kotě; je to dlouhodobý závazek… jenže když je tak milý a krásný! A odepsala tedy na nabídku. Během pár dní se s „paničkou“ dohodly, že si pro mne máma přijede osobně do Uherského Hradiště. A pro den „D“ vybraly datum skoro magické, pátek 13. srpna.

Ferda, pohoda v novém domově

Když už jsme pak seděli ve vlaku ve směru na Prahu, vyprávěla mi máma, jak tedy ráno, 13/8 vyrazila s připravenou přepravkou na zastávku autobusu 165 s odjezdem 8:13! Pokračovala dalším autobusem na Kačerov, dál metrem „C“ na Florenc a odtud už meziměstským autobusem až do Hradiště. Tady měla na nádraží sraz s maminkou mojí paničky (ta tou dobou byla v práci) – takže po vzájemném představení si mne vyměnily, putoval jsem z jedné přepravky do druhé. 

Chvíli jsme chodili městem a pak se máma rozhodla na zpáteční cestu využít vlaku. A tak jsme jeli – držel jsem se, abych nebyl smutný; abych nemňoukal, nenaříkal – tak nějak jsem věděl, že Danielka s Pavlou by mne nedaly někomu, kdo by na mne nebyl hodný. A tak jsem si nakonec v přepravce i schrupnul. A najednou jsme už byli v Praze na Florenci – svezl jsem se tedy poprvé metrem a dvěma autobusy.

Teď jsem byl tedy hodně zvědavý, co mne čeká. Máma vyprávěla o čtyřech kamarádech: westíkovi Quicksovi, černé kočičce Terince, hnědé dlouhosrsté Čin Čin a už zmiňovaném sphynxovi Orrym. Už jsme byli v domě, vyjeli výtahem do 2. patra, máma odemkla – hned za dveřmi bytu už se tlačili všichni čtvernožci, jen Čin si udržovala větší odstup. Máma přepravku i se mnou postavila na zem, a tak jsme na sebe vzájemně viděli, ale zatím přece jen nemohli přímo k sobě.

Ferda provokuje Orryho

Když mne pak vypustila ven v ložnici a chtěla odejít do obýváku, ještě než stihla dveře za sebou zavřít, prosmýkl jsem se škvírou – a byl najednou tváří v tvář ostatním. Čin zůstala pěkně dál z dosahu; Terka si mne jen tak letmo očuchala; Orry v podstatě taktéž; a westík Quicks – no na toho jsem nejdřív pro jistotu zasyčel, naježil srst a vyboulil jsem hřbet, jak nejvýš to umím, aby viděl, že se nebojím a nejsem zas takovej prcek… ale on kupodivu nevrčel, nechtěl mně honit… tak jsem si řekl, že asi budem taky kámoši, že nemusím mít strach…

A ačkoli máma měla v plánu moji několikadenní „karanténu“, všechno dopadlo úplně jinak. Už druhou noc v novém domově jsem spal nejen spolu s mámou v ložnici, ale současně i s Quicksem a Orrym. V dalších dnech, či spíše nocích, se přidala Terka; no a Čin spává většinou na kraji postele mámě v nohách.

Maličkatý Ferda

Prostě celkem pohoda! Tedy někdy dojde na honěnou, či takové to přátelské kočkování, ale většinou si za to můžu sám – třeba, když provokuji Orryho, skočím mu na hřbet, obejmu ho předními tlapkami a chytím zuby za ucho. Má se mnou docela trpělivost, no někdy pohár přeteče a ožene se i on po mně. A občas mne po bytě honí Quicks – myslím, že kdybych vydržel sedět na místě, když na mne štěkně a nedal se na úprk, asi by se nic nedělo; když já to nevydržím a zdrhám a to zas nevydrží sedět on a letí za mnou.

Jsem děsný všudybyl, máma říká, že to nejspíš (alespoň v to doufá) bude tím, že je mi aktuálně teprve 5 měsíců. Nejraději jí asistuji, když myje nádobí – to mne strašně baví, jak tam teče jako ta voda z té trubky. Nebo, co je taky legrace, nabírat si takové bílé pěnové nic, když se máma koupe ve vaně – sednu si na okraj a tlapkou chytám pěnové bublinky. Ještě nemám doma prozkoumané úplně všechno, ale nic nenechám jen tak na pokoji – musím si věci řádně prohlédnout… Máma se občas chytá za hlavu, ale zatím jsem nic nerozbil.

A když takhle mámu vytočím, mám už vyzkoušené, co určitě jistojistě zabere, aby se víc nezlobila. Skočím k ní na gauč, odkud se kouká na TV, lehnu si, záda opřu o polštáře kolem a položím hlavu mámě na rameno; někdy to ještě vylepším jemným pohlazením tlapky… no řekněte, kdo by se pak ještě mohl zlobit?

Ferda pomáhá u PC

A že jsem tedy pěkný mazel; i když dokážu mámu i trochu potrápit – musí totiž dávat velký pozor, když odemyká a následně otvírá dveře do bytu – to jsem totiž 8x z 10 možných připraven za dveřmi, abych, jakmile se jen trochu pootevřou, vyrazil – směr chodba – dobrodružství – nové zážitky… Nejdál mne máma dostihla v pátém patře. Teď už za mnou neběhá, ale naopak volá mne k sobě – a na to já většinou slyším a běžím se pochovat.

A dokonce jsem už byl i na veterině – abych byl dál zdravý, potřeboval jsem prý oočkovat – nejprve jednu dávku, za tři týdny druhou. Nesl jsem to statečně. A při druhém očkování jsme s sebou vzali i Terku – měla nalomený dolní špičák, tak jí ho paní doktorka vytrhla a hned bylo líp! Terku máma nesla v přepravce a mne si vzala do plyšového tulipytle jen tak do náručí, ale pro jistotu mi dala oboječek na krk a vodítko. Ale já se „propadl“ na dno, a tak ani v autobusu nikdo nevěděl, že má máma s sebou kočky dvě.

Tak co myslíte? Já si říkám, že se nám všem společně bude docela fajn žít, no ne? Jo… a ještě jednou jo!

Psáno 11. října 2021

Foto: Jitur a Pavla. Více obrázků si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti: https://jitur.rajce.idnes.cz/Ferda_a_spol./