Ahoj, Zvířetnictvo!

Nedávno jsem zaslechl mámu, jak říkala, že bych o sobě měl dát zase vědět. Tak tedy, jdeme na to! Jak už víte, jmenuji se Ferda (více zde na tomto odkazu), na veterině mám ve zdravotní kartě dokonce napsáno „FERDINANT“ (pro pořádek dodávám, že… z Hradišťa). Doma mi říkají Ferdo, Ferdýsku, Ferdy, Ferdýnku… Říkáte si asi, proč se článek jmenuje „Pucinátor“? No to bylo tak: mámina kamarádka mi hned prvně, jak mne uviděla, dala další jméno – Pucin, Pucinek, Pucíšek. Prý proto, že jsem byl takové malé, okaté, černobílé klubíčko, prostě heboučký pucínek.

Ferda ještě maličký

Teda nepíšu to úplně dobrovolně – ale jak jsem rostl a stárnul, asi mohu napsat, že už jsem prošel i pubertou – všechno kolem mne bylo tááák neodolatelně zajímavé… Co vám mám povídat. Někdy na sebe nejsem moc pyšný, ale když ty věci kolem jsou tak lákavé, že se prostě neudržím.

A tak občas se po bytě rozléhá mámy zvolání: „Pucinátore, co to zase děláš?“ (Prý je to obdoba jiného slova a jiného tvora z jednoho filmu Terminátor, i ten dokázal leccos zrušit).

Na druhou stranu, no řekněte, je normální, když o něco nechci přijít, nechat to volně přístupné? Určitě mi teď dáváte za pravdu, NENÍ. Proč si máma jednoduše ty věci neschová? Tedy, ne že by to nedělala, ale na to já zase mám čuch a hned tak se nevzdávám…

Ferda a boty

Tak třeba dneska ráno si po delší době vzala jedny jarně-letní boty – no trochu jsem jim vylepšil „imič“, levou jsem krásně poškrábal, pravou jsem nechal hladkou – čekám, jak se jí to bude líbit.

Představte si, to je tak nespravedlivé, já, Čin, Arw i Quicks chceme přece být co nejvíc spolu s mámou – asi o tom neví – proč by jinak občas zavírala dveře mezi obývákem a předsín? Tak jí přece nějak musím dát vědět, že chceme za ní. Nezbývá mi než na ty dveře škrabat.

A vůbec – když nechcete mít poničenou válendu, je v pořádku, že si koupíte takovou, která má dřevěný rám a čela? To já bych tedy určitě vybíral něco trvanlivějšího. No, jo, řeknete si – to nemají doma škrabadlo? Ale jó, to zas musím napsat, že škrabadlo nám máma koupila docela luxusní a máme ho rádi všichni, tedy i já si na něm brousím drápky. Jenže, holt ta noha té válendy, to je taky luxusní poškrábáníčko – jen tedy asi mi už dlouho nevydrží; jak můžete vidět na fotce, už jsem jí dal parádně zabrat.

Sloupek postele odrásaný Ferdou

Nesmím zapomenout na plyšáky – ty miluju. No o to nic. Ale mně nestačí ty moje, já kradu i všechny ostatní – tak občas máme po zemi v obýváku i ložnici hafo plyšových zvířátek. Quicksovy hračky, ty mám asi nejradši (a proč vlastně ne, když on si jich vůbec nevšímá). Tedy, vlastně možná nejradši mám jednu konkrétní – máma kdysi dostala od své dcery plyšáčka Teddy Bear – jé, jak toho já miluju! Máma mi ho sice pokaždé sebere, no, ale co bych to byl za kocoura, kdybych si neporadil a znovu si ho nevzal…

Co mám tedy fakt zakázané – jsou gumičky. Máma je schovává do krabičky v šuplíku v kuchyňské lince. Občas se stane, že není tak rychlá, gumičku nestačí uklidit – a na to já číhám, a hned je moje. Teda ne na dlouho, vona mi ji hned zase sebere… prý bych si mohl ublížit, kdyby mne napadlo ji rozkousat a sníst. (Tedy, mezi námi, myslím, že se zbytečně bojí, snad mám rozum, ne?).

Silná trojka

Občas si vám z venčení s Quicksem s sebou přinese nějakou trávu, některá je jen zelená, jiná má na koncích barevné lístky, udělá svazeček a ten dá na stůl do vázičky. Je to príma, protože mne baví ty trávy tahat ven a rozházet je na stole.

A moje vůbec nejlepší (máma tedy říká úplně nejšílenější) kouzelnické číslo? Tuhle večer, máma nevěřila vlastním uším, seděla v obýváku na gauči, zdálo se jí, že slyší téct vodu?! Jó, trefa! Povedlo se mi pohnout pákou a už jsem si točil vodu do dřezu!!!

Ferda hajá

Nedávno dovalila máma velkou papírovou krabici, položila ji v obýváku na židli a prej, že jdou rychle s Quicksíkem na krátkou procházku, večeře prý bude pak. To si teda jen myslela. Za chvíli jsem lehce pochopil, že v té krabici něco voní. Tak jsem ji trochu podrásal a ejhle! Byly tam takové ty mističky, co je v nich maso pro nás čtvernožce. A tak než se vrátili z procházky, stihl jsem tři prokousnout a nadělat v nich díry, no a z jedné jsem i povečeřel. Proč čekat, no ne?

Ferda roztomilý

Závěrem snad ještě musím dodat, že vlezu úplně, ale úplně všude – nic přede mnou není jisté – na zemi, na postelích, na stole, na lince, na policích, na skříni pod stropem. A nasáčkuju se i do těch nejmenších mezer, a to i přesto, že od doby, co jsem byl malinkatý „Pucínek“, jsem řádně narostl ve velkého kocoura.

Jo, ještě úplným závěrem, přes tohle všechno, když si skočím k mámě na postel, sednu si před ni a upřeně se na ni zadívám, pohladí mě zlehka po hlavičce, já přivřu oči, pootevřu tlamku – no prostě kukuč nevinnej – a je mezi námi zase všechno, všecičko v úplným pořádku. Fakt, cajk, nevymýšlím si.

Tak zase někdy, Váš Pucinátor

Ferda pořádně vyrostl

P. S. – než dneska odcházela máma do práce, hledala peněženku… ta se válela v obýváku pod stolem – no jo, kdyby nosila peníze v pořádné kožené portmonce, že jo – ale když vona si teď oblíbila takovou pidi peněženku, plyšovou a ještě navíc je ve tvaru kočičí hlavy i s obličejem. Taková věc by vaši kočičí duši asi taky nenechala chladnou a chtěli byste to řádně prozkoumat… to je jasná věc!

Foto: Jitur. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.