Klimatický fenomén La Niňa nás v Klokánii opouští a všechen vlhký vzduch, který je nad nedozírným Pacifikem, se přemísťuje směrem na západ. Zde narazí na východní pobřeží Velké Jižní země, které říkáme Austrálie, nad kterým vlhký vzduch zkondenzuje ve formě deště. A to ne deště ledajakého, ale pořádného. Uznejte, když za 3 hodiny dokáže spadnout 480 mm srážek, že to není žádná troškařina. V takovém dešti si jeden připadá, že na něj lejí vodu z kýblu.

Krajině to příliš nesvědčí, tato převážně rovinatá se octne pod vodou a s ní vše, co v krajině žije. Hodně zvěře a hmyzu se utopí, domestikovaná zvířena a lidské obyvatelstvo se ve většině podaří přemístit na vyvýšeniny, kam voda nedosáhne. Přesto jsou ztráty dobytka vysoké a lidí se také několik utopí. O hmotných škodách, které jdou do miliard klokaních dolarů, se ani mluvit nesluší. Přesto je v tomto přívalu vody i něco pozitivního. Než se všechna voda stačí odpařit a odtéct, tak velká část se stačí vsáknout do země a tak doplnit zásoby artéské vody, která v období sucha zásobuje vyschlou krajinu, ve které se tak dá chovat skot, ovce a jiná zvířata.

Takže letošní léto bylo u klokanů neléto. Žádné horúčavy nad 40 °C, žádné požáry buše a vzduch plný eukalyptového kouře. Zato sauna zdarma, relativní vlhkost vzduchu kolem 100 % a převážně deště ve dne v noci. Krajina nabobtnala a mnohde se i přetvořila, když promáčená země tu váhu vody neunesla a sesula se s kopce do údolí. Vypukl také úprk divokých zvířátek a hmyzu ze zavodněné krajiny do relativního sucha lidských obydlí. A tak jak byty, tak hlavně domečky, se začaly hemžit všelikým hmyzem, který lze normálně potkat jen v buši. Všelikým pavoukům se v domečcích líbí nesmírně. Myšičky a krysy nezůstávají pozadu a tak i náš přestárlý dvacetiletý kočičák Packa je schopen chlubit se úlovky. Ostatně i po uplynutí dešťových přívalů očekáváme příval populace všelijakého zvířectva, myší, krys, králíků, lišek, ale i klokanů a podobně.

V době, kdy padalo z oblohy tolik vody, jsme s naším obstarožním, patnáctiletým psem Maxem vynechali naše ranní procházky bušem. Nyní už občas neprší a tak jsme zkusili opět vyjít do buše, ale setkali jsme se s obtížemi. Max, i když je na injekcích a prášcích, tak ho zadní nohy moc neposlouchají, evidentně ho bolí kyčle a do schodů ho musíme vystrkat, někdy i sjezd po břichu se schodů dolů je nutno regulovat. Do auta ho musíme naložit i vyložit, je to na něj vysoko. Ostatně co si budeme namlouvat, páníček na tom o moc lépe není, i když ho nebolí kyčle ale v kříži a to občas tak, že ani vydechnout nemůže. Tak mu nezbylo než naučit se dýchat rychle a povrchně, krátce, jako ženská při porodu, bylo mu řečeno jeho ranhojičkou. Nu což, mohlo by být hůř.

Nastupuje nám zde podzim, dny se citelně zkrátily a tak ráno, když už na prochajdu s Maxem jdeme, je ještě pološero, sluníčko je ještě hluboko pod obzorem. Vydáváme se do promáčené krajiny a cestou potkáváme nebývalé davy lidí i psů. Je to asi díky covidu, kdy hodně lidí pracuje z domu. Nejlépe to je vidět u našeho místního nádraží na parkovišti aut. Toto obvykle nestačí a přetéká do přilehlých ulic a v dnešních dnech je téměř prázdné.

My se s Maxem suneme pomalu polotmou buše, on si čte novinky a zanechává navštívenky, jak tomu je u psů zvykem, a já se šourám o holi a přes kaluže už nějakou dobu neskáču. Tu panující polotmu proříznou ostrá světla světlometů. Záhy se ozve dusot a kusý hovor. My s Maxem uhýbáme na okraj pěšiny a už tu je skupina asi deseti klusajících dam a pánů kolem třiceti let starých, všichni ve sportovním se zářícími čelovkami na kebuli. To je neskutečné, co ty dnešní LED čelovky dají světla. Tři klusající měli navíc ještě na vodítku pádící psy. Max i já jsme se zastavili, nechali ten mumraj přejít kolem nás a potom se opět pomalu a v klidu vydali dále.

Před covidem jsme na našich ranních prochajdách málokdy někoho potkali, až covid vyhnal mladé na čerstvý vzduch. Kulhající psi a šílení starci se zdejším bušem toulají už 50 let.

Psáno 21-03-2022.