Leží vedle a odpočívá. Obě víme, že je tu s námi ještě někdo. Někdo, kdo zatím roste v mámině velikánském břiše a čeká, kdy přijde jeho chvíle. Když Bělce položím na břicho ruku, cítím pohyby, občas i pořádné rány kopýtek hříbátka uvnitř. Chudák máma!
Budí mě měkký dotyk koňského nosu na obličeji. "Spíme, pusinkovat se můžeme ráno. A ten spacák mi neber. No tak, roztrhneš to, neblbni!" Odstrkuji nenechavou tlamu a hladím dlouhou hřívu. Pod ní cítím zpocený krk... Že by už? Budím se do plného vědomí.
Bělka namáhavě vstává a nervózně přešlapuje, ohlíží se směrem k břichu. Něco se děje. Jak dlouho to trvá? Je čtvrt na dvě, spát jsem šla v půl jedenácté... Nic nenaznačovalo blížící se porod. Teď kobylka namáhavě oddechuje a potí se. Otírám jí nos vlhkou houbou. "Neboj se, holka, půjde to, uvidíš. Jen musíme trpělivě čekat."
To se mi to mluví, vzpomínám na sebe ve stejné situaci a chápu její mateřské problémy. Se spaním je konec. Zatím si připravím vše nezbytné, ať pak není zmatek. V duchu děkuji svému švagříčkovi veterináři, který mě důkladně proškolil. Díky němu jsem už pomohla na svět dvěma koňským miminům. Tenhle nejstarší rituál lásky, bolesti a radosti ze zrození nového života, je pokaždé jedinečný a neopakovatelný. Nerozsvěcím, oknem do boxu vniká světlo měsíce.
"Vidíš, budeš mít dítě Luny." Přemýšlím o jméně... otec Shagya, takže od S. Sylva, Sofie, Safír... nějak mi to nemyslí. Kontroluji Bělku. Je nervní a zpocená, přechází po boxu. Pořád nic. Nelíbí se mi to. Je to její čtvrté hříbě, mělo by to jít rychleji. Tak dobře, koukneme se, co je špatně. Rozsvěcím, myji si ruce a natahuji rukavice. "No výborně, teď si lehej, to mi to určitě půjde samo!" Ach jo, skládám se na zem taky. Doufám, že ji teď nenapadne vstávat.
Ale ne, je to hodná holka. Porodní cesty jsou volné, cesta ven otevřená, co je tedy špatně? Přichází kontrakce a konečně se objevuje maličké kopýtko. Ale mělo by se objevit i druhé, a nic! Váhám... Doktor to sem má třicet kilometrů, tak dlouho čekat nechci. Vzpomínám, co by mi asi tak poradil. Hlavně klid. Především zkontrolovat polohu.
Levá nožička je předpisově natažená, na ní leží hlava. Pravá je ohnutá v koleni. Krucipísek, proč zrovna já? Tak jo, zkusíme to. Vší silou se opírám proti a tlačím hříbě zpět, kde je více místa. Hlavně to stihnout do příští kontrakce! Proč nejsem Saxána, ta měla ruce natahovací! No vida, další jméno na S... Prcku, prosím, pomáhej, tu nohu musíme narovnat. Mám pocit, že se nožička pohnula správným směrem. Snad jsem nikomu z těch dvou neublížila...
Bělka vstává. Další kontrakce... hurá, na poslední chvíli chytám mokré kluzké cosi oblepené plodovými obaly. Ty odstraňuji z malinkých nozder a doufám... nos se pohnul a hrudník taky, dýchá! Pupeční šňůra se naštěstí přetrhla na správném místě, podvazuji pahýl a kontroluji - máme kobylku!
Unavená mamina už je u ní, olizuje ji a tichoučce pořehtává. Malá odpovídá. Teď je nechci rušit, tak jen v povzdálí čekám na porod placenty. Dobré, je nepoškozená, uvnitř snad nic nezůstalo. Stejně to ještě veterinář musí zkontrolovat. Sedím v koutě boxu a sleduji ten nádherný obrázek. Hříbě ke mně otáčí hlavu. Shora dolů se táhne bílá lysinka, která je na nose malinko nakřivo.
"Ahoj princezno," zdravím tu, která nám dala tak zabrat. Má starosti, ty nohy jsou tak strašně dlouhé, dá se na nich stát? Zkouší to znovu a znovu.  "Mamino, neškleb se na mě, já jí chci jen pomoct." Podpírám hříbě a sláva, už stojí na rozklepaných nohou a diví se. Co teď? "Zkus popojít, umíš to, neboj se." To se mi to radí. Malá to zkouší, ale padá do slámy. Vstává už bez pomoci.
Jeden krok, druhý... nohy jsou nejisté, ale jde to. Mamina dceru něžně povzbuzuje a hlídá. Hříbě je velmi cílevědomé: Přesně ví, kde by měl být zdroj potravy, jenže jak se k němu dostat? Nohy jsou příliš dlouhé, jak se má jeden k tomu vemínku došmodrchat?
Odstříkávám Bělce  trochu mléka a máčím do něho prst. V momentě, kdy dám hříběti ochutnat, mám na prstě chycenou urputnou přísavku. "Snažíš se dobře, ale na špatným místě. No jen se sehni, tááák, ještě kousek... Hele, odtud to teče!"
Máme vyhráno, odteď bude vědět, kde má máma zásobárnu mlíčka schovanou. Hladově pije, takový příchod na svět jednoho vyčerpá. Bělka se své holčičky nemůže nabažit. Neustále ji kontroluje, očichává... "Povedla se ti, mámo, jen co je pravda."
Dlouhatánské nohy s velkými klouby a silnými kostmi slibují pevnou a silnou kostru. Srst je zatím tmavá, ale časem začne bělat. Ušlechtilá hlava nezapře arabskou krev rodičů.  Bude z ní kůň jako z pohádky. No jasně, pohádka, vyprávěná za svitu měsíce, jejíž šťastný konec přinese svítání. Pohádka o krásné dceři Orientu.
Už máme jméno. Dnešní noci se narodila Šeherezáda.