Neviditelný pes

KONĚ: Holocaust koní v Československé lidové republice

29.10.2015

Ta padesátá léta byla plná převratných událostí. Plná nadějí i tragedií, plná nadšení i zoufalství, unáhlených, neuvážených rozhodnutí, tvrdých ortelů. Pamatuji se na podezíravost i zištnost, bezohlednost a podlézavost – vlastnosti, jež měly tehdy pod heslem třídního boje zelenou. Nebyla jsem svou výchovou na ně připravená a nedovedla jsem jim čelit vhodným způsobem – ale to by byla jiná kapitola. Soudruzi říkali: „Když se kácí les, padají třísky.“ A také: „K dosažení dobrých cílů jsou všechny prostředky dobré, i lži a podvody.“ Čas tehdy nejednou trhnul oponou i v zemědělské politice a s lidmi pracujícími v zemědělství a nejenom v něm – vždyť „všechno vzájemně souvisí“.

Když tak vzpomínám, pamatuji se na počátky združstevňování a tvoření státních statků. Ty vznikaly hlavně na opuštěné půdě po vysídlených Němcích. Inu, nedalo se to zvládnout, přicházeli na tu půdu v první vlně hlavně lidé, kteří chtěli pobrat, co se dalo, ale v potu tváře z ní dobývat chléb někteří vůbec nechtěli a ani to v těch chaotických podmínkách nezvládali. Postupně přicházely další vlny osídlenců, ti se někde usazovali, jinde se domy dál rozpadaly a půdu bylo nutno měnit v pastviny. Pak se pod tlakem zakládala JZD, zejména ve vnitrozemí.

Ukázalo se však, že to nevede tak přímočaře k očekávanému úspěchu. Někdy v roce 1953 se přestalo na zemědělce se združstevňováním tolik tlačit. Krátký oddych a pak znovu. Stroje a scelování půdy, místo polí obdělávaných koňskými potahy. Krávy, jež byly k tahu využívány u drobných rolníků, neměly „tahat mlékem“, plemeno s trojstrannou užitkovostí na tah, maso i mléko, „český strakatý skot“, který byl otužilý a lépe snášel převratné změny k horšímu krmení i ošetřování v nově zakládaných družstvech, se začal vyměňovat za náročný skot s jednostrannou mléčnou užitkovostí, většinou z holandských pastvin. Ten u nás, uvázaný ve stájích a většinou podvyživený, hynul na tuberkulózu a roznášel nákazu.

Rok 1959 byl prohlášen za definitivní završení přechodu na socialistický způsob zemědělského hospodaření. Tedy završení budování JZD, statky už tu byly, jen potom v budoucnu se zvětšovaly a nabíraly někde i ta nejhorší JZD. Soukromníkům byly vytvořeny hospodářské i politické podmínky takové, aby se neudrželi a vstoupili do JZD. Koně se rázem stali přebyteční, na scelených lánech pracovaly traktory. Snad v lese na nepřístupných místech se ještě mohlo uplatnit ke stahování dřeva menší množství příslušníků klidných těžkých chladnokrevných plemen, snad pár perfektních jezdeckých koní mohli použít vojáci a skomírající jezdecké oddíly Sokola, snad sem tam na záhumenku mohlo dožít několik koní. Konec českých slavných hřebčínů a hřebčinců, nebo jejich silné omezení, rovnající se skoro zániku.

Staroslavné Kladruby se světovým unikátem „kladrubským běloušem a vraníkem“ a chov anglického plnokrevníka zejména v Napajedlích přetrval. Některé koně, ale bylo jich málo, převzala JZD a státní statky. Kdeže chovy plemenných klisen u zemědělců! Po těch byla veta. V tom roce nastalo hubení koní rovnající se holocaustu. Můj spolupracovník byl zatčen, ve stejné době i znojemský a přerovský výkupčí koní. Byla proti nim vznesena obvinění z nepoctivosti a pokusu o soukromé obohacování. U mého spolupracovníka Josefa Jakubce zcela vykonstruovaná. Účel světil prostředky. Musela jsem pracovat za tři v celém tehdejším jihomoravském kraji.

Samozřejmě bylo moje úsilí zachránit před smrtí na jatkách alespoň část koní skoro beznadějné. Na některé mám dodnes smutné, až otřesné vzpomínky. Týkají se nejen koní, jimž jsem proradně někdy musela sama sypat na můstek vedoucí do uzavřeného vozu, který je měl odvézt do záhuby (na pokusy na veterinu, na výrobu krevního séra do Ivanovic na Hané, nebo přímo na jatky), na cestu slámu, aby se nebáli do toho vozu vstoupit. Ke mně totiž měla zvířata většinou důvěru. Strašně se dodnes hanbím, ať si to jakkoliv vymlouvám, že jsem je oklamala v rozhodující chvíli. Nikdy se není možno zbavit hanby, že jsi oklamal tvora, který ti věřil! Bože, nezapomenu na plačící chlapy, kteří odváděli své koně na jatka! Karle, Lízo – sbohem! Mladý zemědělec v slzách objímal svůj pár hnědáků. Dvě klisničky jsem si za pakatel od jejich majitelů koupila a dala brněnskému jezdeckému oddílu, ale ten skomíral z nedostatku prostředků – vždyť jezdecký sport byl považován za buržoazní přežitek. Proto měl oddíl nedostatek krmiva, nemohl je řádně živit.

Záhuba postihla také poštovní koně, jimž dlažba bolestivě ničila nohy, takže bývali mrzutí ve svém utrpení a často, aby své mučitele nekousli, býval jim nasazován náhubek. Nohy okuté těžkými podkovami s vysokými zuby, aby koně neklouzali na tvrdé dlažbě, trpívali bolestivými záněty šlach a kloubů. Vysokého věku se u pošty tito koně nedožívali. Dnes je všechno záležitostí aut a koňská doprava se předvádí jako historická rarita, ale nohy jim trpí na dlažbě stejně jako tenkrát.

Vzpomínku na koňský holocaust ve své vlasti uzavřu ještě jedním otřesným zážitkem. Až do pozdních padesátých let jsme potkávali cikánské kočující rodiny ve vlastních vozech s plachtovým zastřešením, tažených jedním nebo dvěma koňmi. Když jsem se na kole s kamarádkou v roce 1956 vydala na toulky po Čechách, potkali jsme takovou rodinu v jihočeském lese a trochu jsme se jí bály. Nic se nestalo, a nestalo se nic ani podruhé a potřetí. Cikánů zbylo po válce velmi málo, skoro všichni byli v českých zemích zahubeni hitlerovským režimem. K nám se dostávali tihle kočovníci ze západního Slovenska. V roce 1959 byl nařízen ve jménu nedávno vydaného zákona o zákazu kočování výkup jejich koní a odvod na nejbližší jatka. To jsem musela v Jihomoravském kraji provádět také já.

Musela jsem si k tomu sjednat policejní asistenci a nechat koně vypřáhnout z vozu, kde právě byla rodina zastižena. Proti hroznému odporu mužů, za pláče žen a dětí jsme pak odvedli koně na jatka. Majitel dostal za vyhublé zvíře kolem 1000 Kčs nebo i méně a rodina musela sama dopravit svůj vůz do své domovské obce. Vzpomínám na jeden případ u Letovic. Ti lidé byli z kterési vesnice u Malacek. Hrozně naříkali, měli hlad, děti otrhávaly jablka na jabloni za plotem a já jsem dávala pozor, aby na ně majitel nepřišel. Koupila jsem jim několik bochníků chleba. Pak se pustili všichni do tlačení vozu do své domovské obce. Sedla jsem si na pařez v lese a plakala. Jindy, to vlastnila rodina docela pěknou maringotku a já jsem s její hlavou vyjednávala o nutnosti výkupu koní uvnitř, vzal na mě otec rodiny nůž. Divím se, že nebodl – nemohla bych se mu divit.

Ale musím říci, že jsem tohle zlo pokládala za nutný krok k lepší budoucnosti dětí i dospělých. Viděla jsem budoucnost, v níž děti chodí do školy a zbaví se negramotnosti, dospělí dostanou práci a tím i výdělek, obec jim zajistí příbytek a časem se hmotně povznesou a děti už budou kvalifikovaní pracující lidé, integrovaní do naší společnosti a přátelsky přijímaní všemi ostatními. Inu, tohle zlo mně připadalo jako nutné na cestě k lepší budoucnosti těchto izolovaných lidí. Jak dnes vím, vše je vždy složitější a jiné.

A s koňmi je to u nás také jinačí. V zemědělství téměř nepracují, ale jezdecký sport kvete. Stal se sportem pro bohaté, jezdecký kůň stojí desítky tisíc i statisíce. Já už ani na jízdárny ani na závodiště nechodím. Jsem stará na sport a také mám rozbitou páteř a astma a nemohu pořádně dýchat. Ale žádná z nemocí a úrazů mne nepostihly kvůli koním nebo jiným zvířatům.

Nedávno byla aféra s koňským masem, jehož se desítky tun zaměněné za hovězí dostaly i na náš trh. To probíhal holocaust v jiném státě. Něco z nakládání krásných zdravých koní do jatečných vozů jsem zahlédla v televizi. Bylo to v Rumunsku? Nebo jinde? Ještě umím plakat a také se stydět – za sebe, za svou příslušnost k lidskému druhu.

Eva Dobšíková Neviditelný pes


zpět na článek