14.10.2019 | Svátek má Agáta


KONĚ: S koňmi na maškarní (3)

29.5.2007

Zorku jsem si opět vzala na noc domů, abych měla ráno klid na její i svou přípravu. A tradičně, jako vždy, když se domluvíme s Dášou se Santou, že pro mě přijede, jsem ráno nestíhala. Když Santa pozdravně zařehtala u branky, ještě jsem šmodrchala Zorce na hruď malý kahan, který jsem našila na kus tlusté černé kůže. Celé jsem to zavěsila na černou a zelenou stuhu - hornické barvy. Konečně hotovo, můžeme jít! Adamusová - Růženka a horník

Před brankou jsme se s Dášou přejely kritickým pohledem. Tentokrát byla dokonalá ona. Stala se z ní opravdu rozkošná Šípková Růženka. Sladký úsměv, dlouhá , přirozeně blond hříva až po pás, růžové šaty. A všude samé droboučké růžičky. Sice umělé, ale o to sladčeji růžové. Měla je ve vlasech, na sedle, na bičíku, na uzdečce, no všude. Dalo jí hrozně práce je tenkým drátkem upevnit, ale výsledek byl skvělý. Nad mým kostýmem Dáša vrtěla hlavou, prý jsem zase k nepoznání, a ještě se jednou přerazím.

Loni jsem měla lavór, tentokrát pro změnu šavli. Žádnou plastovou imitaci, opravdovou šavli, která je součástí oné havířské uniformy. Zas jsem si nalepila knír a navíc jsem si lehce černě podmalovala oči a černou řasenkou rozježila obočí. Vlasy jsem nacpala pod černou čapku. Oblečenou jsem měla zářivě bílou košili, na krku tmavou kravatu, černé oblekové kalhoty a černé, nízké, naleštěné botky. Šavli jsem měla zavěšenou v "postroji" přes rameno. Hlavní částí uniformy bylo sako. Samozřejmě černé, se sametovým límcem a manžetami, "zlatým" třásněním na výložkách a s knoflíky s hornickým znakem. Dělalo mi trochu starost, jak bude vypadat horník s prsama, ale hravě to vyřešila stará, těsná podprsenka.

Akorát do horka, které bylo, to tedy moc vhodný kostým nebyl. Byl mi strašný hic. I našim kobylkám bylo asi teplo. Ploužily se, až jsme se bály, že ani nedojedeme včas na sraz. Tentokrát nám cesta na ranč trvala půldruhé hodiny. Když jsme konečně dojely k Dáši, zastavily jsme ve stínu a funěly horkem všechny čtyři. Přitom jsme sledovaly, jaké masky se kolem hemží.

Dáša Bracková nebyla za vodníka, ale za motýlka modráska, zato uklizečka dojela v plné parádě. Na poníkovi bez sedla se vezla ne moc povedená kočka bez uší a ocasu, s mohutnou ryzkou přijela doktorka. Pak tady bylo několik víl a princezen a taky jedna černoška. Měla prsa jako balóny - vycpané. Horníci jsme byli dva, akorát ten druhý, jediný pravý kluk, vypadal, že právě vyfáral. Loni jel za čerta - asi má uhlí rád.

Doplňoval nás ještě permoníček na malé poničce. Byla to zamaskovaná holčička, kterou její maminka na kobylce jen vodila při počátečním nástupu, ale vypadala jako skutečný trpaslík a nakonec zaslouženě vyhrála a její radost byla obrovská. Druhou cenu dostala Růženka. A radovala se zrovna tak jako ten permoník! Ale jinak byla úroveň masek slabší než minule a taky nás bylo jen 14. Adamusová - permoníček na poníkovi

Ceny byly uděleny, mohlo se vyjet. Motýlek modrásek si to nejdřív namířil do lesa. Všichni jsme se zaradovali, protože tam byl alespoň stín. I tak jsem hned svlíkala sako a i se šavlí jsem ho navázala za jízdy na sedlo. Lesík rychle skončil a dál jsme pokračovali po polích a cestách mezi domky. A slunko zářilo a vzduch se ani nehnul. Čapka, kravata i knír rychle skončily v kapse saka a košili jsem si rozepnula, jak jen to bylo ještě společensky únosné.

I ostatní masky ztrácely svou úhlednost a na sedlech končila kde jaká jejich část. Motýlek s Arinou, ještě bujnou ze stáje, se občas po poli pěkně rozletěl a tak se náš strakatý průvod opět roztrhl na skupinku "chrtů" a na ty s kratšíma nohama. Srazili jsme se až na kamenité pěšině mezi rybníky, kde bylo obzvlášť dusno a mračna komárů a ovádů. Docela děs.

U jednoho rybníka se dalo sjet do zelené, kalné vody a většina koní se do ní ochotně vnořila. Zorka ovšem ne. Vstup byl kamenitý, dno dál bahnité a koně se mačkali jeden na druhého - no, nic pro Zorku ani pro mě. Růženka se Santou počkala, až všichni vylezli zpátky na břeh a dovolila Santě, která je hrozný vodomil, smočit nohy. Zorky jsem se jen tak lehce zeptala, jestli se taky nechce trošku osvěžit, ale do tak podezřelé vody se jí vůbec nechtělo.

Jelo se dál, pot se z nás jen lil. Černá Santa byla místy zpěněná a i jiní koníci vypadali notně otráveně. Bylo poledne, na obloze ani mráček a se sluncem nad hlavou jsme se potloukali krajinou už víc jak hodinu a pořád jsme směřovali dál a dál. Dostali jsme se na hlavní silnici a ťapkali po rozpáleném asfaltu asi kilometr. Dlouhonozí "chrti" šlapali kus ve předu pak lezla Zorka a Santa a ještě kus za námi se plahočili poníci. Růženka nadávala jak dlaždič a musela jsem jí dát za pravdu, tentokrát vyjížďka není nic moc.

Kdyby nebyl takový hic, byla by zvolená trasa snesitelnější, ale tak to byla docela otrava. Na odbočce z asfaltky přední skupinka počkala, až se zas všichni srazíme, ale sotva přicupital poslední poník, první nedočkavci už nacválali po louce do prudkého kopce. Menší koníky hnal stádový pud a bičíky jejich jezdkyň. Santa a Zorka si vystačí samy a nám se je moc pobízet nechtělo, tak jsme se rázem ocitly daleko za skupinou. Měly jsme toho od rána dost a při představě, jaký kus cesty nás čeká, než ještě dojedeme domů, se nám už vůbec nechtělo. Adamusová - Zorka si dává pivo

Už jsme si říkaly, že jen co je zase někde dojedeme, řekneme modráskovi a zabalíme to a vrátíme se nejkratší cestou domů. Vtom jsem v trávě uviděla koženou taštičku, která někomu upadla. Zastavila jsem, a chtěla ji s sebou vzít. Ale to už k nám z kopce cvalem sjížděla jedna z dívek na temperamentním plňáskovi, a jestli bych jí taštičku nepodala, protože když sesedne, tak prý koníka neudrží. Tak sem jí taštičku podala a poslala jsem po ní vzkaz, že to vzdáváme, ať na nás nečekají. Poděkovala, udivila se, kývla, otočila koníka do kopce a tryskem odfrčeli. No jo, dostihák! Ten byl v jiné kondici než naše hobby holky.

My jsme obrátily kobylky a pomalu sešly do stínu k lesíku, který jsme cestou nahoru míjely. Tam jsme je odsedlaly a nechaly je pást v husté trávě. Dáša se odmaskovala do elasťáků a tílka a obě jsme si udělaly pohodlíčko a čekaly, až nám oschne pot. Sice nás trochu předčasný konec mrzel a taky jsme přišli o závěrečné posezení, ale na druhou stranu jsme si to nenadálé lenošení parádně užily. A naše kobylky taky. Pásly se, dokud nebyly úplně suché. Pak dostaly na záda opět sedla i nás a vydaly jsme se na dlouhou pouť domů, převážně po cestách.

Santa nejspíš pochopila správný směr a plna elánu energicky šlapala, s malou Dášou na hřbetě. Zato Zorka byla jak bez života, sotva se vlekla. Radši jsem z ní zase slezla a šla po svých. Snad neměla svůj den, nebo byla unavena ze slunka, nevím, ale ťapkala poslušně vedle mně, oči přivřené, ani tráva ji najednou nezajímala. Až jsem se lekla, co s ní je. Možná měla jen hroznou žízeň, tak jako já.

Konečně jsme došli do stínu stromů městečka Rychvald a horkem tetelící se vzduch nad cestou zůstal za námi. Naše radost ještě vzrostla, když jsme hned potkaly otevřenou "večerku". Koupila jsem dvě obrovská, šťavnatá jablka a dvě velké mattoni v plastu. Dáša měla nakup podobný, jen minerálku si vzala slazenou. A potom hořce litovala, protože lepila Santa i ona.

Santa totiž z lahve moc pít neumí, jak se ukázalo. Zato Zorka jo. Upila jsem půlku jedné lahve a Zorka dopila ten zbytek i celou druhou. Hezky z hrdla do hrdla, ani kapku nenechala na zmar. Že umí pít z flašky jsem zjistila úplně náhodou, když jsem jí na jedné akci ze srandy nabídla něčí lahvové pivo a ona ho ochotně vysála. Teď se nám to hodilo.

Ještě jsme každá zchroupala jedno jablko a šly jsme dál. Zorka byla najednou veselejší, ale stejně jsem šla radši pěšky až domů. Trvalo nám ještě půldruhé hodiny než Zorka definitivně uhasila svou žízeň ve stáji a byla pečlivě vydrbána a pak jsem konečně i já mohla uspokojit své potřeby. Santa s Dášou to měly domů ještě o kousek dál.

Přežily jsme všechny,ale nejsilnější vzpomínkou na tenhle ročník je to zatracený vedro….

(Minulé díly najdete zde a zde)

Ap.

Petra Adamusová (Ap)


České porodnice nepodporují kojení tak, jak se chlubí, ukázal průzkum
České porodnice nepodporují kojení tak, jak se chlubí, ukázal průzkum

České porodnice nedokážou poskytnout rodičkám dostatečnou podporu pro úspěšné kojení. Vyplývá to z průzkumu, který poukazuje na to, že každá šestá rodička nebyla spokojená s přístupem personálu.