14.10.2019 | Svátek má Agáta


KONĚ: Punc

16.1.2009

Potřeboval by zas obrousit boční hrany stoliček. Ale pár týdnů do očkování to počká a pak starouše naštveme při jednom. Nemá to rád. Nemá rád nic, co se mu provádí mimo běžnou, každodenní údržbu. Očkování, odčervení, strouhání kopyt, zastřihnutí hřívy a ohonu, dokonce mu vadí, když mu občas na hřívu a ohon chci nanést trochu skvělého přípravku, po kterém se dlouhé žíně necuchají a nechytají nejen pach, ale také bodláky. Adamusová - Punc voltížový

Na lahvičku neagresivní betadiny, když potřebuje ošetřit nějakou drobnou ranku, se dívá jako na mučící nástroj, chladivá pasta na šlachy je totéž. A na vykapání oka abych si poskočila. Přitom dobře ví, že všem těm nepopulárním zákrokům stejně neujde. Po úvodní scénce " jsem ubohý týraný koníček, od zdi mě nedostaneš a tu hlavu od stropu mi nesundáš" se bez použití násilí poslušně podvolí, hrdinně snese zákrok a následně se, těžce uražen a zneuctěn, otočí čumákem do rohu boxu a odmítá komunikovat. Než ho přemůže mlsná a přijede si pro chutný úplatek na usmířenou. Tak přece mu k narozeninám nenadělím veterináře se zubní rašplí.

To mrkvové hody s křupavým chlebovým zákuskem ocení oslavenec i jeho malá společnice. A že bude co slavit! V neděli 18. 1. 2009 to bude přesně čtvrt století, co se náš ryzák s bílou lysinkou prvně podíval na svět. On, očekávaný potomek z vybraných rodičů, zkoušel své první krůčky ve známé sportovní stáji na severu Moravy. Já, pískle z maloměsta s hlavou plnou teorie a iluzí, dělala tenkrát své první koňařské krůčky na malém rodinném statečku, kde si dokázali z generace na generaci udržet malý soukromý chov koní, navzdory době.

Dvě tři klisny českého teplokrevníka, které uměly stejně dobře pracovat v poli, v kočáře i pod jezdcem a dávaly hříbata. Jediná možnost široko daleko, kde jsem se mohla dostat ke kontaktu s koňmi. Žádná jízdárna, zato výborná škola života. Dodnes považuju za malý zázrak, že jsem díky náhodě tu možnost měla a mohla naplnit své touhy. Postupně jsem se propracovala až k vlastní kobylce, huculce Zorce. Na podzim v roce 1992 jsem se stala hrdou spolumajitelkou dvou a půlleté krásky. Jen a jen moje bude letos už jedenáct let...

Adamusová - Punc s paničkou a Zorka s dětmiPunc prožil necelé tři roky bezstarostného koňského dětství v domovské stáji. Pravděpodobně si užíval volného života ve stádečku stejných výrostků, jako byl on. Narostl v silného, velkého a zřejmě dost svéhlavého hřebečka. A lidi ve stáji mu určili kariéru sportovního koně. Přišel o svou mužskou chloubu, udělali z něho valacha a musel začít pracovat. Protože měl příjemný cval, stal se koněm pro voltiž - gymnastiku na koni. Krom toho byl taky školním koněm, učili se na něm jezdit i skákat děti z jezdeckého klubu.

Pracoval dobře, postupně se stal výborným koňským učitelem a až k republikovému mistrovskému titulu donesl voltižní družstvo své stáje myslím 2x. Ale práce s ním prý nebyla lehká, nedal si vzít tu svou hlavu, naučil se všechno, pracoval, jak měl, ale pořád uměl poťouchle pozlobit, neztratil svou jiskru. Uměl nosit děti opatrně, ale sebevědomému jezdci dokázal pěkně zatopit. Uměl ignorovat udidlo a běžet kam chtěl a jak rychle chtěl. Dokázal v noci otevírat box nebo se zbavit ohlávky, osvobodit některého koňského kamaráda a pozvat ho na piknik do seníku, který uměl otevřít...

Setkala jsem se s ním poprvé v roce 1994, netušíc, že to není naposledy. Bylo to na podzimní Hubertově jízdě, kterou organizovali právě lidi ze statku, kde jsem kdysi zcela propadla koním. Můj první Hubert a k tomu s mou vlastní mladičkou kobylkou! Byl jen pro pár zvaných, sešlo se nás asi patnáct. Dvojice hostů byla právě z Puncovy stáje. Z transportéru vyložili dva vysoké, svalnaté, nádherné sporťáky sršící energií. Na tmavém hnědákovi jel syn majitele, pro mě PAN NĚKDO, Punce jela jeho paní. Ryzák se nedal přehlédnout. Skákal s obrovským nadšením, tvářil se, že nemá brzdu a jízdu v houfu si očividně náramně užíval. Jeho zkušená jezdkyně měla plné ruce práce.

Další setkání nás potkalo přesně za čtyři roky. Zorču jsem měla už v osobním vlastnictví a řešila otázku, kam s ní. Po neshodách se spolumajitelkou jsem uvažovala o jejím prodeji, vědoma si všeho, co držení koníka obnáší. Ale zrovna v tu dobu vstoupil do mého života jeden, jak princ z pohádky, přesvědčil mě, že Zorču prostě nemůžu dát pryč, a že v budoucnu nic nebude problém. Jak ráda a lehce jsem mu uvěřila! Léto Zorča strávila u kamarádů, nadšených koňařů, které jsem znala taky z toho statečku.

Ale na podzim musela jinam, vraceli se jim koně z pastvin, neměli ve stáji místo. Naštěstí na bývalém JZD na okraji města zrovna vznikal nový jezdecký klub. Vedla ho mladá, cílevědomá a hlavně koním zcela oddaná slečna Katka. Majitel stáje ji najal spolu se staršími koňmi, které koupil v Puncově stáj. Ano, Punc byl jedním z nich. Léta dřiny se mu podepsaly na nohách, už nebyl koněm vhodným do vrcholného sportu. Adamusová - Punc a Zorka ve vodě

Ovšem pořád byl výborným učitelem a tu voltiž taky ještě zvládal. Stáj měla své koně a boxy pro ustájení koní soukromých. Zorka obývala jeden z nich. Souseda jí dělal krásný mladý černý valach, později Katky osobní kůň, a Punce měla přes uličku. Na život ve velké stáji si musela zvyknout Zorka i já, i pro Katku bylo vedení stáje se vším všudy něčím úplně novým.

Nicméně s Katkou jsem se spřátelila a Zorča si alespoň trochu zvykla na koně. Prostředí jízdárny navíc nabízelo nové možnosti, hlavně koně schopné chodit pod začátečníky. A tak moje mamča, kterou jsem občas svezla na Zorce, se začala vozit na Puncíkovi, který s ní zacházel neuvěřitelně ohleduplně. A můj princ - skoromanžel, si na Puncovi udělal dokonce základní jezdecký kurz.

Povaha toho ryzáka nás uchvátila. Bylo až s podivem, jak kůň, který toho tolik prožil a jistě si užil od lidí taky dost nehezkého, si dokázal udržet tu svou nezdolnou vlastní hlavu, řekla bych přímo smysl pro humor. Fascinoval mě, jak dokázal rozlišit, koho nese. Mamča byla začátečník a přitom s ní to zvíře dělalo, co mělo. Neprotáhl jí poťouchle křovím, tak jako to uměl udělat tomu, kdo se mu snažil vnutit svou vůli silou. A když na něho sedla Katka, vzorně předváděl, co měl, jako by denně trénoval drezůru. Nikdy nevyhazoval, pod dětma při voltiži nezlobil ani trošku. A v noci si opět vybíral kamarády, které pouštěl z boxů. Zorku a jejího černého souseda jednou vyvedl až na dvůr statku...

Jezdecký klub fungoval dobře a měl pod Katčiným vedením brzy úspěchy ve voltiži, bohužel fungoval jen necelé dva roky, pak ho majitel zrušil. Katku propustil, koně rozprodal a já se se Zorkou opět stěhovala. Tentokrát ke kamarádce Dašce a její černé kobylce Santě, do domku jen o pár desítek metrů dál od JK. Punc a jeho trochu mladší stájová kolegyně, taky ryzka, nebyli prodaní a zůstali ve stáji sami. Celé léto, jen s minimální péčí. Alespoň že bývali celé dny venku na bohaté pastvině.

Než jsem odešla ze stáje se Zorkou, zbývali tam už jen ti dva. Čistila jsem je, povídala si s nima a bylo mi úzko z toho, co je čeká. Pak jsem každý den vyhlížela, jestli je uvidím na pastvě nebo ne. Na podzim zmizeli, ale přesunuli se jen o kousek dál, na statek taky dřív patřící k JZD, k novému majiteli, který mimo jiné s koňmi zdatně handloval. Však Zorku jsme koupily tenkrát díky jemu.

Adamusová - Punc klusajícíO koně se mu starala taky mladá slečna, taky stará kamarádka. Dala mi vědět, že rezavá dvojka je u nich, vídala jsem je pak z ohrady od Zorky přes louky na pastvině. Po čase majitel rozhodl, že koně si budou vydělávat vozením klientů. Mamča i skoromanžel se zas měli na čem vozit a já měla se Zorkou společnost. Jedinou zimu to tak šlo. Pak se majitel rozhodl, že ryzáky prodá do Polska. Dost nás to vzalo. Puncík už byl v té době jako náš. Hlavně na mamču si hodně zvykl.

A mě tenkrát napadla bláznivá myšlenka, že by jsme ho mohli vykoupit a nechat ustájeného tam kde je. I když jsem varovala, že to bude zas další zodpovědnost a velká, protože Punc je velký kůň. Jenomže mu bylo sedmnáct, bolely ho nohy, kopyta měl špatná, hubený byl, nevypadal, že by se chystal na dlouhý důchod. A cestu do Polska jsme svorně považovali za cestu do pekla. Skoromanžel byl mužem činu a já opět ráda uvěřila, že nic nebude problém. Jen jsem prohlašovala, že já mám Zorku a Punc nikdy nebude můj.

Naše cesty se definitivně spojily dva měsíce po jeho sedmnáctých narozeninách. Tenkrát jsme si mysleli, že koníkovi dáme klidný důchod, pár let dožití po celoživotní jízdárenské dřině. Skoromanžel mu slavnostně slíbil doživotní důchod a já ho začala nazývat důchodcem pro důchodkyni. Čekali jsme, že to nebude závazek na dlouho, tak dva tři roky, víc chudáček asi nevydrží...

Dohodly se podmínky a cena ustájení. Změnil se Puncův jídelníček. Oves nahradily granule pro koníky bez zátěže obohacené želatinou, přidaly se vitamíny, biotin a chondro. Pořídila se nová výbavička na vodění, ježdění, i do nepohody. A hlavně se musely dát do pořádku jeho nohy. Kopyta byla ve strašném stavu, ještě následek bezúdržbového života na pastvině. Taky zlobila šlacha na jedné přední noze a kopyto na ní "zdobila" hluboká prasklina. Chtělo to čas a péči.

Jsem zastáncem co nejpřirozenějšího života koní, jak jen to možnosti ustájení dovolí. Základ je pro mě volný, prostorný a čistý box, pobyt ve výběhu, jak jen to jde, nepřekrmování jádrem zato dostatek sena a trávy a taky bosá kopyta. Nechci od nich žádné velké výkony, takže jim tu trochu přirozenosti můžu dopřát.

Začali jsme s Puncem od kopyt. První strouhání nám dělal kovář, který v té stáji dělal všechny koně. Moc spokojená jsem nebyla a tak jsme Puncovi kopyta upravovali skoro půl roku sami. Trošku a pravidelně. Má je bílá a byla tak měkká, že mi připomínala marcipán. Když konečně nepříjemná prasklina začala definitivně odrůstat, měli jsme velkou radost. Potom mu začal dělat pravidelnou údržbu Zorčin dvorní kovář, ten PAN NĚKDO, ovšem teď už jsme si tykli. Adamusová - Zorka a Punc hledící

Stará se o kopyta našich koníků dodnes a jsem tomu ráda. Jen nevím, jestli je rád i Punc. Vždycky, když zaslechne jeho hlas, celý se napruží, jako by čekal, co se bude dít. Museli si spolu užít všelico. Ale Punc neřekne a kovář jen naznačuje a směje se. Jak šel čas a Puncík zřejmě nabyl jistoty, že je náš, není už ta jeho reakce tak výrazná, ale pořád ví, kdo přišel.

A kovář se teď pořádně s jeho kopyty zapotí. Nejsou to křemeny, jako Zorčina, ale marcipán připomínají už jen barvou. Nejsou krásná, nemají ideální tvar, ale jsou pevná a funkční.

Punc svou kariéru u nás začal jako kůň pastvinový a procházkový. Než si zvykl na nový režim, byl hodně udivený. První procházku na ruce bez společnosti koní celou prořehtal, ale brzy zjistil, že ty krátké výlety s popásáním na cizí trávě jsou příjemné a po koních už nevolal. Jeho nový páneček objevil kouzlo procházek spolu s ním a také později se šel s dědoušem radši projít, než by na něho sedal. To mamča se radši svezla. A Puncovi ty lehké projížďky ve společnosti mé malé Zorky dělaly moc dobře na duši i na těle.

Na statku jsme Punce měli něco přes rok. V té době ještě sloužil platícím klientům a vozil postižené děti, taková byla dohoda. Potom jsme se lehce nepohodli s majitelem stáje, chtěl si Punce půjčit pro akci, se kterou jsme nesouhlasili. Museli jsme mu najít nové bydlení. A tak jako v JK se Zorkou, pomohla nám opět Katka. Budovala si bydlení a plánovala malou stáj. Doma měla svého černého krasavce, kterému by společnost ve stáji udělala dobře a Punce měla ráda. Vždyť to byl její učitel a partner při voltižních vítězstvích. Domluva byla rychlá a snadná, stěhovali jsme se snad během tří dnů. A Punc dostal další slavnostní příslib, že už nikdy nebude muset nosit nějaké cizí lidi za peníze.

Období bydlení u Katky bylo klidné a pohodové. Katka se nám o něho starala jak o vlastního. Nepříjemná byla jen větší vzdálenost mezi stájí Zorky a Punce. Zorča byla v tu dobu ve skvělé kondici, žádný obludný břich a špeky. Na vyjížďky jsme vyráželi od Puncíka, přeci jen mamča potřebovala asistenci, tak musela Zorka vždycky nejdřív za ním a pak zas zpátky. Jezdily jsme ob den. Punc byl taky ve skvělé formě. Zaoblil se, nabral svalíky. Byl běhací, veselý, když potkal v terénu padlou větev, s nadšením si ji skočil.

Adamusová - Zorka a Punc ve skupiněObčas jsem trnula děsem, jestli mamču někde nesloží, ale ona si nepřipouštěla možnost pádu a on se nesnažil ji shodit, naopak, po doskoku, jako by ji chytal zpět do svého sedla. Z mamči se stávala pomalu ale jistě koňmi trvale potrefená osoba. U Katky bydlel Puncík spokojené dva roky. Počet koní se rozrostl na šest, což bylo dost. Bohužel, přibyli s něma také jedni náramně ambiciózní majitelé, o jejichž lidských i koňařských charakterech si nemám důvod myslet moc dobrého. A, bohužel, se vklínili do našeho fungujícího vztahu s Katkou.

V té době došlo ke změnám také u Dašky. Ke staré Santě si pořídila mladého valacha a přestala jí stačit domácí stájka, Zorku mi vystěhovat nechtěla. Přišla dohoda a nabídka ustájení Punce. Daška si nechala staré boxy a sousedící maxi garáž přebudovali na stáj s velkým boxem pro Punce a menším pro Zorču. Naši koně už byli v té době na sebe hodně navyklí, netykavka Zorka bývala bez problémů s Puncem v jedné ohradě, bydlení na jednom místě bylo pro mě velkým snem.

A tak se Punc opět stěhoval. Jako většina koní, Punc neměl ze změn a stěhování nikdy velkou radost. Ovšem nové bydlení bylo zřejmě přesně podle jeho představ. Daška chodila první noc kontrolovat, co koně dělají, a Punc byl první, kdo si spokojeně lehl a v klidu spal. Asi se mu to bydlení líbí dodnes, nikdy se nepokusil otevřít si v noci box, tak jak to dělal ve všech předchozích stájích. A že by dokázal otevřít horní petlici na vrátkách, o tom nepochybuju. Možná je to proto, že je skutečně hodně venku. Každé ráno chodí se Zorkou na pastvinu a zavírám je často až po setmění, pokud není vyloženě "psí" počasí. Pravidelně chodí na projížďky do terénu.

Čas nenápadně plyne. Koníky mám ve společném bydlení u Dašky už pátý rok. Stejnou dobu mám koně s alimenty, skoromanžel drží svůj slib Puncovi o doživotním důchodu, jen já už jistě vím, že princové a pohádky nejsou. Podávám hlášení, jak se koníkům daří a spolu s mamčou jim věnujeme většinu volného času. Druhý rok je máme vyloženě ve své péči, protože na paní bytnou našich koníků sedla ošklivá choroba a i vlastní kůň, teď už jen jeden, je pro ni víc neřešitelnou starostí než radostí. Adamusová - Punc ve skupině

Nezbývá nám, než být u koníků minimálně ráno a večer. Musí ven, musí mít pod sebou čisto, musí mít krmení a vodu. Nutností jsou také vyjížďky nebo alespoň procházky, když Punce zrovna zlobí staré tělo. Potřebují pravidelný pohyb, aby se nenudili a lehká "práce" udržuje Punce v kondici. Většinou je to pro nás radost. Jsme s mamčou skutečně pěkně střelená dvojka. Když je dobrý terén a správná konstalace hvězd a oběma koním to dobře běhá, Punc vytrvale kluše nebo rozverně cválá, je to jedna z čistých radostí ve zlém světě. Občas je to s něma dřina, všechno se jim podřizuje, drtí mě zodpovědnost, přepadají černé myšlenky, co bude dál...

Našim koním je to ovšem celkem jedno, když mají, co potřebují. Zvykli si spolu, hlavně Punc nechce být ani chviličku bez Zorky. Pořád jsou spolu, mají oba líný režim. Nemám chuť zkoušet, co by Punc vyváděl, kdybych Zorku vzala samotnou na vyjížďku. Mladší kůň by si pobláznil v ohradě a uklidnil by se, Puncovy staré nohy by takovou zkoušku nemusely vydržet. Na tvrdém se courá a po delším stání mu chvíli trvá, než se rozhýbe.

Ale uzdečce se nebrání a ven odchází ochotně. Naopak, je protivný, když se pár dní dostane jen do ohrady. Když se sejdeme s koníky z okolí, dědouš omládne. Frajeří, kouše do udidla, vyklene krk a zapomene, že ho něco bolí a má tuhé klouby. Chce mamči utrhnout ruce, krade jí otěže a drze vyráží cvalem, když všichni spořádaně klusají. Jako bych ho viděla tenkrát před lety na Hubertovi, jen ty svaly, tu pevnou oblost těla už nemá...

Takže starý pane, Puncíku, ještě si to tady chvíli užívej a předváděj nám své poťouchlosti a radost ze života.

Ap