29.3.2024 | Svátek má Taťána


KONĚ: Můj první dostih

18.1.2010

Toto povídání můj komentář nepotřebuje. Snad jen, že jsem vymyslela tajný Vánoční dárek pro neteřinky a pánečka, jen babička věděla, co chystám. Celou akci jsme pečlivě naplánovaly s šéfovou jízdárny, vybraly vhodné klidné koníky pro děvčata, tajila jsem vyjížďku do posledního okamžiku... Ap - dvojjezdec - Punc

Páneček se dovtípil, co bude, teprve když se mnou jel na Puncovi ven a minulo nás auto s babičkou a děvčaty. Vtipkoval, že bude ródeo. Ujistila jsem ho, že ródeo není v plánu.

Ale sebelepší plán může padnout, člověk míní a koně mění. Ke všemu jsme se probudili do pošmourného prvního sněžného dne. Chladný vzduch, kluzko pod kopyty, koně po ránu veselí...

Začátek projížďky byl dokonalý. Neteřinky byly naprosto překvapeny a nadšeny, koně vcelku spořádaně vyrazili krokem na známou krátkou trasu. A Terka svůj příběh výstižně nazvala:

Můj první dostih

Nebyl to skutečný dostih. Jen rychlá zpáteční cesta k ranči. Napřed to měla být normální klidová vyjížďka, ale pak...

Stalo se to ve středu 30. 12. 2009. Jako skoro každé ráno jsme s Majkou a babičkou jely pustit naše koně "na pastvu". Chyběly nám projet jen dvě křižovatky a jedna odbočka. První křižovatku jsme projely normálně. Ale při druhé babička zabočila doprava, místo toho, aby jela rovně a pak zahnula doleva ke stáji našich koní. Já i Majka jsme se divily, kam to babička jede. Ale to už jsme viděly jít naše koně, Punce a Zorku, po kraji silnice. Naši koně? Na vyjížďce? Teď? Jak to? Tyto otázky se nám neustále honily hlavou.

Mezi nimi však vynikala jedna z nich. Kam to naši koně i my vlastně jedeme? Majka začala mít tušení, že jedeme k ranči. Za chvíli se ukázalo, že měla pravdu. K ranči jsme první dojely my autem, chvilku za námi pak naši koně. Čekaly tam na nás dvě klisny. Bělka a ryzka. Já jsem si, ani nevím proč, okamžitě vybrala ryzku. Majka proti vyjížďce na bělce nic neměla. Chvilku jsme je vodily po ohradě, aby se rozhýbaly. Pak jsme vyjeli spolu s Puncem, Zorkou, poníkem a ještě s několika koňmi na poklidnou vyjížďku, která se však po chvíli proměnila v rovinový dostih!

Po asfaltové cestě jsme přešli přes můstek, pod kterým jsme se měli stočit pod val. Ovšem klisna, na které jela šéfová skupiny, odmítala poslušnost. A to byla ta chyba!!! Všichni koně se začali motat mezi sebou a moje ryzka po několika sekundách ztratila trpělivost. Otočila se od valu a pokračovala po cestě rovně. Bála jsem se přitáhnout otěže, protože pro ni je přitažení pobídkou, a přes bočnice sedla mé slabé holeně neucítila. Jezdci vzadu na mě začali volat.

Nevím, jestli se jí to nelíbilo a chtěla trucovat, jestli ji to vystrašilo nebo jestli to brala jako pobídku. Rozklusala se a s ní ještě jeden kůň. Pár kroků nacválala a nebyla k zastavení. Jakmile se po zhruba sto metrech zastavila, seskočila jsem z ní a chytla ji za otěže. Kůň klusající za námi se uklidnil až v naší naprosté blízkosti. Otočila jsem ryzku a vedla ji k ostatním koním. Jezdec na koni, který běžel pryč spolu s námi, si vyměnil koně s šéfovou.

Bělka stojící opodál nechápala, proč se všichni spolu s ní motali pod mostem, a pak šli jako beránci za ryzkou a teď se zas stojí a je plno vzruchu. A jí, hodné kobylky, si nikdo nevšímá! Udělala snad něco špatně? Teď má problém. A nejlepší je od problému utéct! A vůbec! Co by ještě tady v tom zmatku dělala? Vrátí se domů! A hned! Otočila se a s bezmocnou Majkou v sedle kráčela zpátky. Majka vůbec nereagovala na bělčin nenápadný odchod. Místo toho, aby ji zastavila nebo otočila, seděla a čučela dopředu a i myšlenkami byla určitě někde mimo.

Když se konečně pokusila ji otočit, byla už kobylka pevně odhodlaná vrátit se domů. Ryzka asi myslela, že má jít za bělkou a vydala se za ní. A navíc před ní klusal pony, se kterým chtěla jeho malá jezdkyně přivést bělku zpět. Ryzka to zřejmě to pochopila tak, že se má dát také do klusu a rozklusala se. V tu ránu na nás jezdci vzadu začali volat a to ji zmátlo a znejistěla. Má problém! A co teď udělá? Zdrhne! Zkrátka, od problému uteče!

Ryzka se vydala rychlým klusem vpřed, přímo k bělce a svým rychlým tempem ji trochu poplašila. A teď už toho měly obě tak akorát dost! Rychlým cvalem vpřed! Klisny vyběhly (ze startovních boxů) a hnaly se po cestě. Asi po třiceti metrech prudce zahnuly z cesty mezi pár stromů. Jen tak tak nás mezi nimi protáhly. Potom ryzka předběhla bělku a řítila se vpřed po cestě mezi poli. Vůbec jsem nevěděla, kam to ty kobyly běží. Ale během té jízdy smrti mi to bylo skoro jedno.

Po chvíli jsem se zaposlouchala do dusotu kopyt. Vůbec jsem neslyšela klapot bělky. Ale po zhruba třech vteřinách jsem ho uslyšela. Vedle nás se objevila veliká bílá kobylí hlava. Bělka nás začala předbíhat. Není divu! Více než třicetikilové závaží bylo pryč! Na jejím hřbetě hopsalo jen sedlo. Prostě Majka spadla! Klisny pádily bok po boku po polničce. Před dvěmi koňmi a jedním jezdcem se objevil celý ranč. V ohradě vedle cesty se pásli dva koníci.

Když kolem nich proletěly obě klisny, vylekaně sebou trhli a vyděšeně začali pobíhat. Bělka doběhla do malé ohrady před stájí a tam chodila. My jsme se přihnaly asi o pět vteřin později a zabrzdily jsme až před stájí. Ryzka vešla dovnitř a začala se zdravit s ostatními koňmi. Hned jsem seskočila a vyvedla ji do ohrady před stájí. Tam jsem chytila za otěže bělku a obě je uklidňovala.

Po chvíli přiběhla šéfová se svým koněm a ptala se mě, jak mi je. Co mě! Mě bylo dobře, ale co klisnám? A co hříběti, které čeká ryzka? Rozumíte mi? Celou tu dobu jsem tryskala na březí kobyle! Ale koně byli naštěstí také v pořádku. Pak přišel i zbytek výpravy i s Majkou vezoucí se na Puncovi. Jezdci vedli své koně pěšky. (A teta Petra byla strachy o uprchlou neteřinku na infarkt!) Ap - dvojjezdec - Zorka

Dozvěděla jsem se, že potom, co jsme ji předběhli, uklouzla bělka na ledě. Takže spadla bělka, spadla Majka, bělka se pak zvedla a uháněla za ryzkou. A Majka si pořádně nabila koleno!

Dostih proti bělce bez jezdce jsme sice nevyhrály, ale já jsem si to užila i tak! A myslím, že přes modřinu na koleně se to líbilo i Majce. Ještě jsme si pak obě pojezdily v ohradě na dvou jiných koních. Pak jsme skoro všem koním v ranči rozdělily mrkev, chystaly jsme se na cestu domů.

Škoda! Tak ráda bych tam ještě pobyla a pozorovala ryzečku v ohradě. Šéfová nám ještě dala asi deset balení kukuřičných lupínků. Ona to používá jako pamlsek a doplnění stravy do krmiva. Ale to už jsme měly nastartovaný motor v autě a za chvíli ranč mizel za zatáčkou.

Terka Adamusová (a Ap)