KONĚ: Letní romance
Byl krásný teplý červen roku devadesát dva a už jsem to doma nemohla vydržet. Zabalila jsem si batoh, po stranách přivázala vysoké jezdecké boty a s radostným očekáváním jsem večerním vlakem odjela do ráje trampů, do krásných Oderských vrchů. Motoráček dvou vagónáček mě vyplivnul na nádraží ve Vítkově spolu s početnou skupinou příjemných zelených a maskáčových lidiček. Propletla jsem se tou veselou partou a svižně vyrazila za svým cílem. Ranec mě netížil, popoháněla mě touha. Do půl hodinky jsem už viděla ohrady "ranče".
Konečně jsem byla zas u koní. Jeden tříletý hřebeček, jedno hříbě a šest klisen, oba majitelé mí kamarádi. Práce kolem koní a za odměnu perfektní vyjížďky po nádherném okolí, plavení koní v rybníce nebo v řece, vůně sena, spousta dalších domácích zvířat, psů a koček…dovolená přesně podle mé chuti.
Ten rok se kamarádům nějak nedařilo v chovu. Klisny byly připuštěny skvělými plemeníky, ale k hříbátkům se dopracovaly jen dvě. Sylva měla maličkou rezavou Montanu. A dozvěděla jsem se, že postarší černá Vydra by se měla hřebit každým dnem. Tiše jsem doufala, možná uvidím čerstvě narozené hříbě.
První dvě noci se nic nedělo. Kamarádka Rolnička každou hodinu chodila do stáje, ale to dělala už čtrnáct dní. Třetí večer bylo jasné, že se něco chystá. Vydra, zkušená matka, už pár dní odmítala vyjít ven ze stáje a jen klidně postávala ve svém boxu. Měla hodně oteklé nohy a obrovské břicho. Ten večer byla nervózní, přešlapovala a ohlížela se po břichu. Na vemínku měla první lepivé kapičky mleziva. Rolnička, Bary i já jsme se usadili v protějším prázdném boxu, navečeřeli jsme se a čekali. Samozřejmě nic. Klisna taky čekala. Až vypadneme.
Kolem půl jedné jsme se rozhodli držet hlídky jednotlivě. Hlídala jsem první. Co nejpohodlněji jsem se uložila ve spacáku na balíky slámy. Snažila jsem se nerušit klisnu a hlavně neusnout. Přišla ke mně kočička, stulila se mi k břichu a usnula naprosto spokojeně. Vydra v protějším boxu byla pořád stejně neklidná, noční ticho rušilo jen šustění slámy a její oddechování. Po hodině jsem vzbudila Rolničku, podala jí hlášení a natáhla jsem se vedle chrápajícího Baryho. Měla jsem pocit, že jsem sotva usnula, když pro nás Rolnička přiběhla. Už to začalo!
Do stáje jsem doběhla v těsném závěsu za Barym. Bleskově chytli s Rolničkou každý jednu přední nožičku čouhající z ležící klisny, chvilku počkali na další stah a pomohli hříbátku na svět. Narodila se klisnička, další ryzka, hodně veliká a samá noha. Bylo asi půl třetí. Vydra byla unavená, udýchaná a zalitá potem, lůžko měla ještě napůl v sobě. Zůstala ležet. Říkali jsme si, to nic, však ona si odpočine a pak vstane. Všichni tři jsme, plní radosti, třeli hříbátko slámou, aby bylo rychle suché, když maminka neměla sílu ho olízat. Minuty ubíhaly, hříbě se začalo zvedat. Museli jsme ho přenést do volného boxu, aby se neporanilo. Bylo velké, těžké a hrozně se mrskalo. A největší problém byly ty jeho dlouhé nohy. Vůbec nevědělo, jak je poskládat, aby ho držely.
Vydra, vyhecovaná pohybem její holčičky, se pokusila zvednout, ale stále neměla dost sil. A lůžko se nehnulo ani o kousek, vězelo pevně v klisně. Šla jsem k ní, hladila jí hlavu a do radostného štěstí se začaly vkrádat obavy. Proč už nevstane?! Jako by mě chtěla poslechnout. Mohutným trhnutím se zvedla na přední, ale ztuhlé zadní nohy ji neposlechly, podklouzly a znova padla do slámy.
Hříbě nám cucalo prsty a košile, poskakovalo a plýtvalo energií, nechtělo si lehnout. Přivedly jsme ho k mámě, ale jen zvedla hlavu a tichounce na něj zavolala. Napít se od ležící kobyl nemohlo. Venku svítalo. Bylo kolem páté. Rolnička oddojila trochu mleziva do lahve, ale malé kobylce nechutnal gumový dudlík. Odmítala ho sát a moc toho nevypila. A z Vydry pořád ještě nevyšlo lůžko. Kolem šesté jel Bary pro veterináře. Vrátil se bez něho. Že prý se nemáme starat, že staré kobyly leží i pět hodin po ohřebení. Opravdu perfektní veterinář!
Radost z malé klisničky se úplně vytratila, narůstal strach o Vydru. Bary se utrhoval na Rolničku a naopak. Vydra nejevila nejmenší snahu se zvednout. Trochu se napila, když jsem jí přidržela kýbl s vodou a sežrala pár stébel sena, ale to bylo tak všechno. Překulili jsme ji společnýma silama na druhý bok, aby se nepřeležela. Neprotestovala, ani nepomohla. Nic. Do stáje přiběhli dva malí psíci a hodlali si kousek užrat z lůžka, které pořád pevně čouhalo z kobyly. Bylo to deprimující. Hnali jsme je ven. Sedli si u prahu a tiše čekali. Na co vlastně? Byli to hezcí a milí psi, ale najednou mi připadali jako dvě vyhládlé hyeny.
Veterinář konečně dorazil po osmé. Takový malý dědek. Bál se Vydry, i když se vůbec nehýbala. Něco jí napíchal a během chvilky z ní konečně vyšlo lůžko, v celku a s dobrou barvou. Hned to bylo o trošku veselejší. Venku svítilo slunko, na plno se probudil další krásný letní den.
Hříbě si ve svém boxu lehlo. Bylo unavené a mělo hlad, ale dudlík odmítalo. Začali jsme uvažovat o možnosti podstrčit ho Sylvě. Byla to hodně mateřská klisna, sama jednou dokonce adoptovala telátka. Ale teď měla vlastní hříbě a podstrčení cizího by se neobešlo bez rizika. Ještě jsme čekali, jestli Vydra zázračně nevstane. Nevstala. Zázrak se nekonal.
Vesnice se probudila a rozkřiklo se, jaké máme potíže. Chtěli jsme Vydru zvednout silou, jenomže to chtělo pár odhodlaných chlapů. Ale někoho sehnat bylo skoro nemožné. Vesničané nemají "ranč" v lásce. Nejspíš ze závisti, nevím. Prostě se z naší situace spíš radovali, než by pomohli. Kdo přišel, "moudře" se podíval na ležící klisnu a prohlásil, že je na nic, že brzy dodělá a podobně.
Bylo to zoufalé. Ráno ubíhalo k dopoledni. Barymu se konečně povedlo sehnat čtyři ochotné chlapy z okolí. Plán byl pěkný, ale sil pořád málo. Po několika pokusech jsme nechali marných snah. Vydra napřed trochu pomáhala, ale pak se unaveně oddala svému osudu. Zůstala ležet na boku, z pootevřené huby jí lezl jazyk, chrčela a zakláněla nepřirozeně hlavu. Nejvíc mě děsil pohled do jejího oka. Nebylo v něm nic. Temná hloubka, zhaslý plamínek. I ti, kdo nám pomáhali, už nevěřili, že se kobyla ještě zvedne.
Najednou se stáj vylidnila, zůstala jsem tam sama s Vydrou. Bylo mi smutno a z neradostných myšlenek a zoufalé situace mi bylo do breku. Hladila jsem její velkou černou hlavu a šeptala do ucha povzbudivé nesmysly. Pak přišla Rolnička. Tvářila se podobně jako já a určitě jí bylo ještě hůř. Její koně jsou pro ni celý život, dávno zapomněla na své pohodlí a nechala se zcela pohltit těmi krásnými zvířaty.
To ona o ně denně pečuje, každého z nich zná do nejmenších detailů vzhledu i povahy. Ona vybírá nejlepší plemeníky, doprovází klisny k připouštění a po nocích hlídá, když přichází čas hříbátek. Ona šlape osamělé a smutné procházky, když některého koníka trápí kolika a uklidňuje ho, když musí vydržet zákrok veterináře.
Z tichého zoufalství nás vytrhnuly vzrušené hlasy. Někdo z mužských přišel s nápadem postavit nad boxem šibenici a zvednout Vydru na kladce pomocí zvedáku. Horečně se stavěla dřevěná konstrukce, sháněl se hupcuk. Poslední pokus, jiná možnost jak Vydru postavit už asi nebyla. První verze konstrukce nevydržela zkoušku, musela se postavit znova a lépe. Potom jsme pod úplně apatickou klisnou podvlékli lana, podložili jsme je dekami, aby nedřeli do jejího znaveného těla a asi všichni jsme se snažili na ní přenést trochu energie.
Rozmístili jsme se jako podpěry kolem černého hřbetu. Trvalo to jen chviličku, ale mě připadalo jako věčnost, než ozubené kolečka hupcuku začaly napínat lana a zvedat Vydru ze slámy. Podepírala jsem jí krk a hlavu, u předních noh byla Růža, dál stál jeden s chlapů. Napínali jsme všechny síly, řvali na ni, ať vstává, ať se probere k životu. Veškeré naše úsilí zabralo. Vydra nám začala pomáhat a hrabat se na nohy. Když konečně zůstala stát, celá roztřesená, ani jsem tomu nemohla uvěřit. Nemohla jsem mluvit, jen jsem ji hladila po opět zpoceném krku. Všichni jsme měli obrovskou radost.
Hříbátko jsme konečně mohli dát k matce. Volala na něj hlubokým hlasem. Olizovala svou holčičku, jak jen na ní dosáhla. Malá nevěděla, jak sát, kde najít vemínko, ale stačilo jen jí pomoci sklonit hlavu a přišoupnout struk k tlamce a už se ozývalo mohutné mlaskání.
S pořádnou dávkou mlíčka jako by se do malé klisničky vlila energie. Byla divoká, hopsala kolem stěn boxu na svých dlouhých a už pevných nožkách, prchala z dosahu své matky a snaživě vyhazovala zadníma. Chudák Vydra se zlobila, že za ní nemůže. Ještě jsme ji nechali pro jistotu zavěšenou na lanech. Po čtvrthodince od zvednutí už vypadala, že také stojí pevně na nohách, a mohli jsme ji vysvobodit. Bylo kolem poledne.
Vydra si hlídala svou kobylenku Vilmu a my jeli konečně oslavit dvojí radost do místní hospody pořádnou porcí nanukáče. Dodnes se divím, že nám po těch smetanovo-ledových orgiích nebylo zle. Druhý den byla Vydra už zcela ve své kondici. Nekompromisně nás, kromě Rolničky, vyhazovala z boxu, to byla ta pravá reakce milující matky.
Za ten týden dovolené jsem zažila moc krásných chvil, ale zrození malé Vilmy a následující boj o život její matky Vydry je nezapomenutelné.