I vypravila jsem se podívat na dostihy. To se mi moc líbilo. Další koňské zážitky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ne že bych je vyhledávala, ale tak nějak přicházely. Napřed parkurové skákání.

Trochu mi připomínalo psí agility, z kterého jsme ostatně zrovna ten den jeli. Potom rodeo. Taky moc pěkná podívaná. Koně jsou jiní než dostihoví, ale taky krásní, navíc různě flekatí a barevní. Poté následovala výstava koní v sousedním městě. Opět jsme srovnávali s psí výstavou.

Pomalu ve mne začala hlodat myšlenka, že bych to s tím koňským hřbetem mohla ještě jednou zkusit...

Když se jednoho dne vrátila mamka z podnikové akce na nedalekém ranči, kde měli zaplacenou vycházku na koni, bylo rozhodnuto. Jdu do toho! Zlákat se nechala i sestra a tak jsme obě dostaly od rodičů k svátku hodinu jízdy na koni.

Udělali jsme si pěkný rodinný výlet. My čtyři a pes, aby taky o nic nepřišel. Cestou nám maminka líčila zážitky jejich skupiny s koněm Šimůnkem, který prý musí na vycházce zásadně chodit poslední, protože kouše a kope... Tak nějak jsem předpokládala, že na něm pojedu já. A kdybych v něm poznala svého "přítele" ze zámecké zahrady, ani bych se tomu nedivila.

Nicméně na místě jsem dostala docela pěknou kobylku. Napřed jsem se cítila trochu uraženě, že mi přidělili nejmenšího koně, ale jak se říká - pohled z koňského hřbetu je něco docela jiného, takže když jsem se na ní s pomocí vydrápala, přišla mi velká akorát.

Spokojeně jsem se usadila v sedle a dívala se, jak se ostatní snaží vyškrábat na své o hlavu větší koně. V tu chvíli jedna instruktorka moji kobylku odvázala od pažení a ta nezaváhala. Bleskově se otočila a jala se se mnou cválat kamsi do dáli! Jelikož jsem poněkud protestovala, ozvalo se mi za zády, že prý ji mám nechat, že se jde jen napít.

No dobrá, opravdu jsme dojely ke žlabu a kůň se napil. Zaujala jsem opět důstojnou pózu zkušeného jezdce a hodlala se připojit k ostatním čekajícím výletníkům. Kobyla ale měla evidentně jiné plány a znovu se rozběhla, tentokrát z kopečka směrem k pastvinám, od kterých nás dělila jen dřevěná brána. Toho času zavřená.

I když se v koních moc nevyznám, bylo mi jasné, že kůň pode mnou není určen primárně ke zdolávání skokových překážek a já už vůbec ne, takže jestli to zkusí, špatně to dopadne. Kůň to naštěstí dobře věděl, takže těsně před ní zabrzdil. To už nás ale dobíhal místní mládenec a potupně nás odtáhl k naší skupince.

Pohled, který jsem vrhla směrem k řehtající se mamince, jinak se to nedá nazvat, si dotyčná vyložila naprosto správně, když jsme pak měly příležitost si vyměnit dojmy. Jen má kozoroží odhodlanost mi zabránila sesednout a vyměnit si s ní místo.

I statečně jsem vykročila s ostatními přes silnici do lesa. Hlemýždím tempem jsme kráčeli lesní cestou a největší starostí se ukázalo vysvětlit koním, že nejsou na pastvě, ale v práci a tudíž se musí pohybovat směrem vpřed.

Za pár minut mi přišlo, že mám koně pevně v ruce, tempo je přiměřené a tak bych se měla začít věnovat stylu své jízdy. Vím dobře, že si jezdci začátečníci často stěžují, že je z nevhodného držení těla druhý den bolí zadek. Ovšem já jsem četla v mládí Vinnetoua a tak moc dobře vím, že je třeba se lehce přikrčit a hlavně splynout s rytmem koně.

A tak jsem tak učinila. Jelikož mi instruktorky nevynadaly, že sedím jako pytel brambor, tak to asi nevypadalo tak strašně. Poklidně jsme se tedy po hodině vrátili, chvíli s rodinou ještě pobyli v příjemném prostředí a v dobré náladě jsme dojeli domů.

Druhý den sestru skutečně bolela zadní část těla. Mě nikoliv. Ale nebylo moc důvodů k radosti. Dost mě bolela záda. Asi si budu muset Vinnetoua přečíst ještě jednou.

S mým obnoveným zájem o koně jsem však pochopila jedno. Abych je mohla obdivovat, nepotřebuji sedět na jejich hřbetě. Můžu se spokojeně držet v poli diváckém:)