14.10.2019 | Svátek má Agáta


KONĚ: Jak jsem jezdila na koni (1)

19.3.2009

Moje první setkání s koněm bylo asi tak v první nebo druhé třídě základní školy. S družinou jsme jeli na nějaký statek, abychom se povozili na koníčcích. Vidím se, jak mě vysazují na koně, vedou kolem dvora a já kloužu z jedné strany hřbetu na druhou, usilovně se snažíc nespadnout. Staňová - koně 1

Nevím, jestli je možné, že nás prováděli po dvoře bez sedla, ale v mé vzpomínce žádné nevidím, naopak se křečovitě držím koňské hřívy nalepená na jeho krku. Každopádně od té doby jsem koně považovala za sice hezká, ale poněkud velká a nepraktická zvířata a láska spolužaček ke všemu koňskému mě nechávala chladnou. Jako každá holčička jsem pochopitelně toužila po zvířátku a tak když nám rodiče pořídli psa, byla jsem naprosto spokojena a koně mi ani nepřišli na mysl.

Pokušení vsednout na koně se mě zmocnilo až v době mé plnoletosti o jedněch prázdninách.

To jsem si s kamarády vyrazila na zámek a tam v parku půjčoval pán turistům koníka na svezení. Přišli jsme zrovna v okamžiku, kdy se na něm projížděla nějaká slečna, kůň s ní hezky cválal po louce sem a tam, radost pohledět.

Jelikož jsem se nedržela zásady mluviti stříbro, mlčeti zlato a prozradila kamarádům, jak je to s mým vztahem ke koním, okamžitě do mě začali hučet, ať to vyzkouším, že prý ideální příležitost jak si napravit dojmy a kdo ví, kdy se zase taková příležitost naskytne. Že asi více svítilo slunko nebo co, nedalo jim to moc práce a už jsem platila za svezení.

Pán mě vysadil do sedla, podal bičík, dostala jsem krátkou instruktáž, jak se takový kůň pomocí nohou, otěží a bičíku ovládá a prý hijé. Napřed jsem si myslela, že si dělá legraci a ještě jednou jsem ho ujistila, že na koni jsem prakticky dosud neseděla. Nedělal, prý mám koně švihnout bičíkem po zadku a uhánět ke stromu asi tak uprostřed parku.

Staňová - koně 2Aby podpořil mé odhodlání, dodal, že jestli k tomu stromu nedojedu, tak budu platit dvojnásob. Došlo mi, že se asi jedná o velice hodného a milého koníka, kterého může bez obav svěřovat turistům, takže jsem se uklidnila a zdvořile koně požádala, abychom vyjeli. Přece ho nebudu týrat šviháním bičíku.

Na slovní výzvy však kůň nereagoval. I pobídla jsem ho jemně patami. Taky nic. To už jsem začala být trochu dopálená, protože kamarádům začala povážlivě stoupat nálada. Bičík jsem tedy zapojila a při třetím trochu razantnějším pokusu se dal kůň do pohybu a vydal se loudavě dopředu.

Když jsme se doplazili k cílovému stromu, nastal problém, jak koni vysvětlit, že chci zpátky a tudíž by se měl otočit. Dle návodu jsem kopla levou nohou a trošku zatáhla za uzdu. A ten hodný koník se mi ohnal po noze! Tím ovšem definitivně ztratil veškeré mé sympatie, a já jsem si přála už jen jediné - slézt z něj.

Za použití všech dostupných prostředků jsem ho nakonec přesvědčila, aby se se mnou vrátil se ke svému majiteli, a když jsem sesedala, byl to nejkrásnější okamžik mé jízdy na koni.

Slíbila jsem si, že na koně už jen tak nesednu. A jak to dopadlo? To uvidíte příště...

Staňová - koně 3

Renie


Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.