40 fotografií

První díl najdete zde.

A tak jsem se stala majitelkou – nemajitelkou toho kouzelného dostihového veterána. Říkám a cítím to tak, že mám koně v částečné pěstounské péči.

Dykty byl v té době v plné síle a já měla Zorečku. S Katkou jsme se dohodly, že koník bude pracovat s děvčaty drezuračkami. A ke koním zavál osud v tom čase taky jedno „děvče“ z bývalého JK Agsamo, kde ona cvičila na Puncovi voltiž a já měla ustájenou Zorku. Přišlo jí jako dobrý nápad mít možnost, za přispění na ustájení, jezdit na Dyktym. A já mu dál dělala večerní servis. Navíc jsem si s ním, ve dnech, kdy nebyl ježděný, začala hrát ve volnosti na jízdárně. Tak jako se Zorkou a s Puncem.

Moji zrzavci - Dante a Dyktando

Dykty zpočátku nechtěl vůbec pochopit, co se po něm chce. Řádil, snažil se uniknout zpět za koňmi do stáje. Občas jsem trnula děsem, že hrazení jízdárny přeskočí, nebo nedobrzdí v rohu a ublíží si. Zorečka na to vždycky koukala nad dvířky boxu se zhnuseným výrazem. Ona měla tohle hraní ráda, ochotně spolupracovala, tak nevím, jestli se ksichtila nad ním nebo nade mnou. Závidět nemohla, protože ryzáčkovi jsem se důsledně věnovala až po uspokojení všech jejích potřeb. Protože ona byla hvězdou mých očí, od chvíle, kdy jsme ji vyhandlovaly, navždycky.

Inteligent Dykty brzy pochopil, že to, co po něm chci, je vlastně zábava i pro něj, žádná práce a dril, a krásně spolupracuje. Jen někdy nutně potřebuje upustit páru, tryská a vyhazuje a tváří se, že nemá brzdu. Ale po chvíli se nechá uklidnit a je mírný jako ovečka. Na dotazy, kdy si na něho sednu, jsem odpovídala, že až mě Zorečka nebude moct nosit, bude jen procházková a hrací a sednu si na něho.

Jedeme ven s Katkou, vlevo Dyktando

Přišlo to dřív a krutěji, než jsem si myslela. Ze dne na den byla moje malá kráska pryč. Stejně rychle skončila Dyktyho rozjíždějící se drezurní kariera a nastal mu důchod. Trošku se divil, když jsme spolu začali chodit na dlouhé, často pastevní, procházky. A velmi rychle si je oblíbil, stejně jako Zorka a Punc před ním.

Na ježdění jsem nespěchala. Od děvčat jsem věděla, že občas na vyjížďce zlobí. A jak umí řádit bez jezdce na jízdárně, jsem mnohokrát viděla. Neměla jsem chuť na letecký den, už bych se nemusela posbírat. Zkusmo jsem si na něj dřív vlezla na jízdárně po jedné drezurní hodině. A bylo to, jako bychom oba mluvili trochu jinou řečí. Navíc toho měl koník už dost, tak nebyl nadšený, že mně má nosit.

Nastupovat!

A hop!

A jsem nahoře!

A tak jsme spolu procházkovali, až mně jednoho mokrého večera napadlo, že už je čas. Přivedla jsem koníka k lavičce, kterou jsme potkali a chtěla nasednout. Dykty není žádný prcek, bez sedla ze země nevyskočím. Akorát to nebylo tak jednoduché. On, jak je duše veselá, mi vtipně od lavičky ustoupil zadkem přesně ve chvíli, kdy jsem chtěla naskočit. Tak jsem slezla z lavičky, navedla ho znova. A šup, zas jsem měla u lavičky jen hlavu. Bavil se, provedl to několikrát.

Chvíli jsme tak spolu šaškovali, až milostivě počkal a neuhnul. A jela jsem. Bez sedla, na provazové ohlávce bez udidla, jen s vodítkem místo otěží. Oba jsme testovali, co bude, co ten druhý vymyslí. Dykty nevymýšlel nic, já po něm taky nechtěla nic složitého. „Jen“ nechat se nést, kam chci, a na oplátku mu neškodit. Myslím, že už na té první projížďce jsme se usnesli, že se toho budeme držet, a stále to tak máme. Můj problém s nasednutím na tak vysokého holého koně samozřejmě taky přetrval. Akorát Dykty už dávno nedělá svoje uhýbací tanečky a hezky počká, kde si ho přistavím.

Dyktando je miláček

Silný okamžik jsem s Dyktym zažila na jedné z prvních projížděk podzimní tmou. V klidu si pode mnou šlapal kolem povodňového valu u Odry, když se proti nám zjevil rybář na naříkající babetě. Strašidelně nabalený a svítící. Cítila jsem, jak Dykty tuhne. Leká se málokdy, ale tohle setkání na temné stezce lemované křovím a valem bylo nepříjemné i mně, a to jsem věděla, co proti nám jede.

Od děvčat jsem slyšela, že Dykty nerad chodí do kopečka, že vyhazuje a plaší se. Opět jsem na něm seděla bez sedla a uzdečky a musela se rychle rozhodnout. Tak jsem milého koníka lehce pobídla proti valu. Je to taková irská lavice bez příkopů. Myslela jsem, že jen co nejvíc uhneme ze stezky, a když se bude plašit, seskočím, a protože mi věří, uklidním ho.

Dyktando

Jenomže on vůbec nezaváhal a v naprostém klidu vypochodoval svahem na vršek valu. Ani jsem se nestihla přidržet hřívy, jen jsem se pořádně chytla nohama a odlehčila zadek, abych mu netlačila do zad. A ten „poblázněný dostihák“ z bezpečí valu se zájmem sledoval projíždějícího rybáře a pak spořádaně kráčel dál.

Ani náznak plašení nebo neochoty vysápat se na kopeček. Stačilo jen ho s volným vodítkem nasměrovat a lehce pobídnout nohama. Ta klidná síla a lehkost, se kterou vyšel kopeček, byla opojná. Tak jsem mu jen děkovala a drbala ho v hřívě, jak to má rád.

Dyktando

Další krásný zážitek mi Dykty daroval na první projížďce se sedlem. Opět jsem čekala, co bude, když jsme vešli do louky a koník se pode mnou celý napružil. Pobídla jsem ho do klusu, připravená na úprk. On se však během pár metrů celý krásně vyklenul, „vzal mě na záda“ a neskutečně lehce a rychle jsme klusali po břehu kolem štěrkovny. Opojená jeho ochotou, zkusmo jsem ho pobídla do cvalu, a i ten byl dokonale plynulý. Vůbec se nesnažil se mnou prát, nesnažil se mi sebrat otěže z ruky. Přes krásně vyklenutý krk s pravidelně povlávající hřívou jsem jen mrkala, jak nám pod jeho kopyty rychle ubíhá tráva. Když jsem ho požádala, nechal se ochotně zbrzdit, vyklusat a pak přešel do uvolněného kroku. Připravil mi skutečně krásný zážitek. A byla to nejlepší vyjížďka se sedlem, kterou jsem s ním měla.

Několikrát jsme vyjeli s dalšími koňmi ze stáje, a to už taková pohoda nebyla. Ve skupině probudil svého soutěživého ducha a skoro vždy mě povozil víc a zběsileji, než mi bylo milo. Nesesadil mě, nevyvezl úplně do pryč. Ale přetahovali jsme se o otěže, nevyklenul pořádně záda a udidlo jsem používala rozhodně drsněji, než bych chtěla. A taky jsem zjistila, že už mám strach, že si oba ublížíme, když ho nemám pod plnou kontrolou. A tak jsme zůstali u samostatných vyjížděk, bez sedla.

Jedeme ven s neteřinkou

Když nás občas doprovází některá neteřinka na půjčeném koníkovi ze stáje, jedem na pohodu. Většinou obě bez sedla. Kocháme se v kroku, kousek si lehce zaklušeme, dopřejeme koním brouzdání ve vodě. To jsou milé společné projížďky, bez hecování. Jezdím většinou „normálně“ s uzdečkou, s otěžemi na udidle. Protože miláček usoudil, že na ohlávce se bude za jízdy pást a nechci mu škubat za nos, když mu zvedám hlavu od trávy. Ke všemu má ten nos ošoupaný do holé kůže, jak se se stájovým kamarádem přetahují na výběhu za své ohlávky. Odkoušou si kožíšky z nánosníku, tahají se za ně a děsně je to baví.

Do cvalu se bez sedla dobrovolně nepouštím. To jen, když Dyktanda něco skutečně vyplaší a odnese mě. Jako když se na nás vyřítil se zuřivým štěkotem pes jak kráva. Něco jako čuvač. Bílá obluda se svítícím obojkem, něčím menším hnědým v patách a hulákající majitelkou někde za houštím. Zastavila jsem na polničce, protože jsme slyšeli přivolávání a neviděli, co kde je. Pak se to vyřítilo a rovnou k nám. To se Dykty otočil na patě a už jsme se řítili tryskem po poli. Naštěstí čerstvě uvláčeném. Jednou po psu vykopl a pak už se štěkot začal vzdalovat.

Dykty se řítil asi 500 metrů stylem tři sta z místa. Držela jsem se na něm jak klíště. Potom mě ještě tři dny bolely svaly, jak jsem měla sevřené nohy na jeho bocích. Když Dykty sám v poli zastavil, psisko si už připínala ženská na šňůru. A já se dodatečně rozklepala, protože kdybych ten úprk neuseděla a sletěla, tak by si se mnou „pejsek“ asi nechtěl jen hrát. Koš neměl, štěkot byl zlý a majitelka řvala z plných plic. Zlatý Dykty, že přesně vyhodnotil situaci a bezpečně nás odnesl na svých dostihových nohách z jeho dosahu. Potom si jen vyfouknul a hezky krokem jsme šlapali polem pryč. Ženské jsem nestihla ani vynadat, byla jsem ráda, že jsem ráda.

Jarní projížďka. Dyktando

Jedinkrát se mnou na hřbetě začal Dykty vyhazovat. Protože ho prý poplašily kachny, které se hlučně zvedly z řeky. Pravda je, že ten den měl na projížďce rozvernou náladu. Bylo ošklivo, koně nebyli na výběhu, terén skoro všude podmáčený, potkali jsme v protisměru cizí koně a on mi dával najevo, že nechce jít podruhé stezkou k lesíku, kde už jsme jednou jeli. Mně to přišlo jako lepší nápad než ťapat po cestách mezi domky nebo se připojit k těm cizím. Podvolil se, ale byl jak pružinka.

Takže kačky byly skvělá záminka k revoltě. Vyhodil jednou trošku, podruhé víc, to už jsem mu seděla skoro na krku, kterým vesele pohazoval. Tak jsem zařvala, jako v krizi na Zorku, ať se vzpamatuje a nechá toho. A on se vzpamatoval. Tak jako ona. Potřetí nevyhodil, jen mohutně potřásal hlavou a nechal mě zaujmout zas jezdecký posez. A nesl mě dál, tam, kam jsem rozhodla. Musela se té epizodce smát. Prostě zlatý koník.

Samozřejmě mezi náma nemůže být to, co jsem měla se Zorkou. Ale máme své mezidruhové přátelství, oba víme, co od sebe čekat. Nemám žádné vyšší jezdecké ambice, netoužím už ani po žádné Hubertovce. O to víc mě těší vnímat Dyktyho jako osobnost, udělat vše pro jeho pohodlí a spokojenost, být pro něj čitelná. A on mi to vrací. Venku jsem si už párkrát uvědomila, že zabočil, kam chci, aniž by dostal pobídku. U Zorečky jsem věděla, že umí reagovat na myšlenku. Dykty mě tím pořád ještě překvapuje. I když vím, že je to vnímavý a milý kůň, a už jsme spolu taky nějaký ten rok.

Dykty je miláček

Miluju, když mě pozdraví svým tichým, hlubokým „hy-hy-hy“. Když se mě lehce dotýká nosem, když ho vedu. Když elegantně cválá kolem jízdárny a po očku sleduje, ucho nasměrované ke mně, kdy pošlu pokyn k změně rychlosti nebo směru. On naopak miluje, když ho na vycházce nechám pořádně napást a popocházím s ním od trsu k trsu, když ho ve vodě nechám hrabat a cákat. Když mu v soukromí boxu podrbu místečka, na které si sám nedosáhne, a postarám se i o nejintimnější kus těla, kam se mu dostanou někdy piliny nebo písek. Miluje drbání v hřívě a jemnou masáž celého svého ušlechtilého těla.

Dyktando je normální kůň, žádný asociál jako byla Zorečka, která na mně byla hodně závislá. Je úplně spokojený, když má svou koňskou společnost ve výběhu, své krmení a čistý box. Má dobrou povahu, takže dobře vychází s lidmi, ale když je nemá, nijak nestrádá. Ale těší ho, když přijdu. A mě těší jeho přízeň. Nemusí se mnou být, ale chce. Nemusí poslouchat mé pokyny, ale poslouchá, většinou. A já nedávám příkazy, já ho slušně požádám a hodně přemýšlím, jestli nežádám nesmysly a jsem pro něj srozumitelná.

Šťastný Dyktando

Až na občasné koňské bolístky, úměrné věku a předchozímu sportovnímu životu, je Dykty zdravý a ve skvělé kondici. Tak doufám, že mu to ještě dlouho vydrží. A já budu snad schopna dodržet slib, který jsem mu pošeptala. S dobrým ustájením nejde tolik o můj čas a starosti, naopak, mám spoustu prostoru si užívat jeho a neřešit zásoby a celý provoz. Ale jde výrazně víc o peníze. Koně prostě nikdy nebyli, nejsou a nebudou jednoduchým koníčkem. Ale ten veliký parťák mi všechno bohatě vrací.

Snad tenhle můj třetí srdeční rezavý dostihový plnokrevník bude také mým třetím doživotním koněm.

Foto: archiv AP a Daška Červencová. Podívejte se do pěkné fotogalerie!