40 fotografií

Dyktando, můj velký, rezavý přítel je stájový aristokrat. Je to valach anglického plnokrevníka (A1/1) polského chovu a jeho původ by měl být doložen až k jednomu ze tří hřebců zakladatelů tohoto plemene.

Dyktymu je však vznešený původ zcela fuk. Žere jako obyčejný kůň, je šťastný venku ve stádečku jako každý pořádný kůň a dokáže se zprasit v blátě, jako ten nej(ne)obyčejnější hucul. Letos mu bylo 22 let a užívá si spokojeně svůj zasloužený důchod.

Úsměv, prosím! Dyktando

Plemeno anglického plnokrevníka bylo vyšlechtěno výlučně pro dostihy, o kterých moc hezky napsala Jitur (tady a zde). A pro dostihy se tito koňští atleti chovají dodnes. Nebýt dostihů, toto úžasné plemeno by zaniklo. Myslím, že každý chovatel sní o tom, že právě z jeho hříbátka vyroste vítěz Derby. To je jeden z nejdůležitějších rovinových dostihů pro tříleté hřebečky a klisničky. Chovatelská zkouška pro jejich budoucí využití v pokračování chovu.

A pokud hříbátko patří spíš k později dospívající krevní linii, která se hodí více pro překážkové dostihy, zaručeně sní český chovatel o Velké Pardubické.

V celém tom kolotoči kolem dostihů se motá spousta peněz, mnoho různých pracovních míst, spousta emocí, dřiny a lásky. A k tomu, aby z nohatého hříbátka vyrostl šampion, je dlouhá a náročná cesta. Pro koníka i pro lidi kolem něj. Koník neřeší, proč má závodit, koník dělá, co umí nejlépe, tedy rychle utíká se stádem. Od mala má veškerou péči, musí se naučit nosit člověka a spolupracovat s ním. A ten mu připravuje ty nejlepší podmínky. Protože jen tak se z koníka, který má v genech všechny předpoklady stát se dokonalým atletem, vyloupne úspěšný dostihový kůň.

Většinu závodních koní to velmi baví, vědí, když zvítězí, a radují se z toho. Pokud bude mít koník taky notnou dávku štěstí, celé to úsilí směřuje k dalšímu pokračování chovu, zachování tohoto úžasného plemene. Klisničky mají výhodu, že se jich v chovu uplatní více. I když samy mají třeba nižší výkonnost nebo dostihovou kariéru ukončí zranění. To hřebců plemeníků je jen pár vyvolených, těch nejlepších. Ti méně úspěšní se pak mohou uplatnit v jiném jezdeckém odvětví anebo jim nějaká dobrá duše poskytne důchod. Když mají to štěstí. Ale to platí nejen pro plnokrevníky a vlastně nejen pro koně…

Dyktando spolupracující

Mám dostihy ráda od mala. Hltala jsem všechny dostihové přenosy v televizi, vystřihovala výsledky z novin. Zamilovala jsem se do nádherných dostihových koní a pídila se po historii jejich chovu. Naprosto mě uchvátila Velká Pardubická a její historie. Z té novodobé, v době mého dětství, mě rozhodně nemohl minout příběh ryzáka Koroka a Václava Chaloupky. Ovšem moje veliká láska byl jiný ryzák. Mně bylo devět, jemu šest a chystal se na start své první Velké. Sagar a jeho žokej Pavel Liebich.

S bráchou jsme se v den Velké sázeli, čí kůň vyhraje. Jeho favorit skončil někde na trati. Můj krásný ryzáček s velmi sympatickým žokejem vyhrál. Ale milovala bych toho koníka, i kdyby nevyhrál. Měl nějaké kouzlo, které z něho v mých očích dělalo jasnou hvězdu. A jeho jezdec taky. Blaženě jsem tuto dvojici sledovala další dva roky, kdy dokázali své vítězství zopakovat. V přípravě na čtvrtou obhajobu Sagara zastavilo vážné zranění a s dostihovou kariérou skončil on a s ním i jeho jezdec.

Dyktando

S panem Liebichem jsem se náhodně setkala o hodně let později. Na letní dovolené, kdy jsme se neplánovaně dostali k návštěvě stájí chovu Chumeckého žluťáka. Obdivovali jsme ušlechtilé koně, když se k nám připojil starší, velmi příjemný, ošetřovatel. Zasvěceně nám povídal o chovu, o jednotlivých koních, bylo to moc milé. Pořád mi někoho připomínal, ale hlava nesepla. Až doma mi došlo, že jsem se setkala se svým dětským idolem z obrazovky. Dodatečně jsem se vrhla na internet a našla, že to byl skutečně on, že pracuje ve Chlumecké stáji. Dodnes mě mrzí, že jsem mu neřekla, jak nezapomenutelní pro mě se Sagarem jsou a nepoděkovala mu za to...

Po letech mi zkřížil cestu další nezapomenutelný ryzák, náš Punc. Také v jeho silném těle kolovala část plnokrevné krve po dědečkovi. Ale třetí plnokrevný ryzáček s bílými znaky na mě ještě čekal. Je to Dyktando. Narodil se ve stejný den jako moje huculka Zorka, akorát o dvanáct let později. Vyrůstal jako většina plnokrevných hříbat, předurčený k dostihům. Dohledala jsem, že zahájil svou kariéru na rovinových dostizích. Jako starší přešel na proutěné překážky, později přešel na klasické steeplechase a cross-country dostihy.

Dyktando, pastevní vycházka

Kariéru neměl nijak závratnou, nicméně „běhal za peníze“ a vybojoval pár vítězství. V sedle nosil několikrát Marka Stromského. Ten je mojí další vzpomínkou na dětství. Na mé první živé dostihy na hřebčíně Albertovec. Marek byl prcek a na krásném poníkovi se účastnil pony dostihu. A já mu hrozně záviděla toho poníka a zároveň hrozně moc přála, ať vyhraje. Vyhrál. A je mým favoritem dodnes, protože, na rozdíl od Dyktanda, stále závodí.

Dyktando, po skončení dostihové kariéry, se stal sportovním koněm pro novou majitelku. Děvče ho přeučilo na parkurového koníka. A z videí, které se mi povedlo dohledat, musel být jeho přerod dost veselá záležitost. Je to temperamentní koník. A mám pocit, že je přesvědčen, že čím vyšší je překážka, tím vyšší musí být jeho rychlost. Což u parkuru neplatí tak úplně.

Dyktando

S Dyktym se naše cesty setkaly v jeho patnácti letech, jako s Puncem. Přišel do stáje ke Katce jako kůň pronajatý od jeho majitelky jednou slečnou, na ustájení. Byla jsem ve stáji právě ten den, kdy přijel. O jeho původu a předchozím životě jsem nevěděla nic, ale hned mě zaujal. Elegantní ryzák s inteligentním pohledem. Nejen barvou připomínal Punce. A ke všemu dostal box vedle mojí malé Zorky. Ta rozhodně nesdílela mé okouzlení.

Její reakce na nového souseda byla pro ni typická. Sotva se s ní chtěl pozdravit přes hrazení, naběhla k mříži s kvičením a vyceněnými zuby, s ušima těsně u hlavy a švihajícím ocasem. Div se nepřerazila o přepážku. Aristokrat na to nic, jen se zatvářil, jako by v údivu povytáhl obočí. V klidu se od malé vztekliny odvrátil a šel se pozdravit s velkou černou sousedkou na druhé straně svého boxu. Ovšem i tam se mu dostalo netýkavého zakvičení.

V tu chvíli vypadal, jako by si chtěl poklepat kopýtkem na čelo a protočit oči nad takovým nezpůsobným chováním. Opět s naprostým klidem Angličana šel radši koukat ven nad půlenými dveřmi, netykavky ať si trhnou! A já byla rázem ztracena, s úsměvem od ucha k uchu. To Zorka se ještě nějaký čas vztekala a vyhrožovala při každém jeho přiblížení. Ale díky jeho klidu a mírnosti si brzy zvykla. A možná jí taky připomněl Puncíka. Velký, rezavý, s bílou lysinkou od čela k nosu.

Rychle se ukázalo, že koník má skutečně velmi vlídnou povahu a nekonfliktní chování vůči ostatním koním. Snadno se začlenil do stádečka, vycházel dobře i s poníky. Žádný problém s ním nebyl ani při ošetřování a vodění. Prostě dobře vychovaný kůň s příjemnou povahou. Ale s jiskrou, žádný trouba, mouchy snězte si mě. Svůj nezapomenutý dostihový temperament zřejmě občas vypustil při ježdění, ale to se mě netýkalo. Pro mě to byl úžasný soused Zorky a člen stáje, kterému jsem jako všem 1x týdně uklízela, vodila z výběhu a dávala večeři.

Vlevo Zorka, a místo Dyktyho kouká kočka

„Jeho“ slečna postupem času docházela stále nepravidelněji. A já ho čím dál častěji večer, až jsem měla všechno hotovo kolem Zorečky, čistila a opečovávala. Zorča se zpočátku vztekala a urážela. Ale jako si zvykla na opečovávání Punce, zvykla si i na Dyktyho. A on, úplně stejně jako Puncík, moji malou vzteklinu občas schválně škádlil a provokoval. A ona se vztekala jen tak na oko.

Že jsou přátelé, mi ti dva ukázali, když někde venku začaly nečekaně bouchat rachejtle. Zorce to kdysi vůbec nevadilo, ale jako starší dáma z toho nebyla úplně šťastná. Nervózně se motala po boxe a lekala se. Dyktymu jsou nějaké rachejtle fuk. Jak se Zorča mlela, postavil se ve svém boxe zadkem k venkovním vrátkům, hlavu těsně v rohu k Zorce. A asi jí něco řekl, protože kobylka se postavila hlavou k němu. Uklidnila se a tiše přečkala celou venkovní produkci. Pak se oba klidně rozešli ke svému večernímu senu. Myslím, že by spolu dokázali být i volně v jednom výběhu venku. Ale Zorča chodila s malou poničkou Belinkou a Dykty s „velkým“ stádem, tak na to nedošlo.

Dyktando jako pejsek

Zorka si nechala Dyktanda vstoupit do života a on to dovolil mně. Zpočátku jen přijímal poskytovanou péči, ale postupně se z mé přítomnosti začal těšit. Už jsem nebyla jen nějaký další člověk v jeho koňském světě.

Dopadlo to, jak ani nemohlo jinak, když se slečna a majitelka nedohodly na dalším pronájmu. Koník byl nabídnut Katce k odkoupení. Ta ho nepotřebovala, ale věděla, jak milý mi ten rezavec je. A já se nemohla smířit s představou, že mi to zvíře zmizí ze života, a kdo ví, jestli mu někdo dopřeje hezký, zasloužený důchod. Nepoučitelná vlastní historií, udělala jsem to zas.

Pokračování zítra.

Foto: archiv AP a Daška Červencová. Podívejte se do pěkné fotogalerie!