Najednou zvonění jak na lesy a synek vpadá do dveří s naléhavým: "Kde jsou klíčky od auta? Musíme chytit toho koně!"

Nezdržovala jsem zbytečnými dotazy, jako "Jaký kůň? Kde? Proč?" a vlítla do sportovních bot. Je samozřejmé, že řidič sám koně neuloví... Ve chvilce jsme seděli v autě, já tentokrát jako spolujezdec, a vyrazili jsme. "Šel jsem od autobusu a nejednou proti mě běží kůň. Ta holka, co z něj spadla, je tamhle," ukázal na pokulhávající postavu dívky v jezdeckém, naštěstí s přilbou na hlavě.

Domluva byla rychlá - my autem po předpokládaném směru útěku, ona prohlédne možné odbočky. Cestou byl areál místního družstva s kravínem, tam mohl uprchlík zamířit. Dívka evidentně věřila, že se vzbouřenec za chvilku zastaví někde na louce, takže do auta se jí nechtělo. Strašáka jsme měli všichni stejného - splašený kůň na silnici, nehoda...

Jeli jsme dost rychle, ale kůň v dohledu stále nebyl. Andy říkal, že nevypadal splašeně, ale určitě se pohyboval dost rychle. Pár dotazů nás ubezpečilo, že jedeme správně. Ano, kůň tudy běžel... Za chvilku jsme ho uviděli.

Hezký vraník, nepříliš vysoký, pravděpodobně plnokrevník. "Anglický," poznamenal Andy. "Koukej, proč by jinak mazal tak pěkně vlevo?" Uzdu měl naštěstí na krku, takže mu nehrozilo, že se do ní zaplete. Soustředěně a poměrně rychle klusal po levé krajnici do táhlého kopce. Nevypadal splašeně, ale měl v očích pohled, který naznačoval, že jeho sebeovládání visí na vlásku. Kdyby měl promluvit, bylo by to nejspíš něco jako: "Už toho mám dost. Končím. Tohle nemám zapotřebí. Dejte mi všichni pokoj!!!"

Bylo zřejmé, že zastavit ho nebude jednoduché a navíc tu byla naděje, že patří do jízdárny ve vesnici, která byla na vrcholku kopce, na který tak sveřepě vybíhal. Tak jsme mu dělali doprovodné vozidlo. Jeli jsme kus za ním a blikáním upozorňovali protijedoucí auta - naštěstí jela jenom dvě. Kousek před vrcholem kopce ho Andy na mojí žádost opatrně předjel, a já jsem vyběhla na silnici. Zavolala jsem na lidi, kteří stáli u domu, ke kterému jízdárna patří a upozornila jsem je na uprchlíka.

Ode mne se chytit nedal, ale ostatní naštěstí správně pochopili, co jsem chtěla říct, postavili se vedle sebe a zahradili tou dobou již značně uštvanému koníkovi cestu. Zatočil aby se jim vyhnul, a bylo vyhráno. Musel zpomalit, já a Andy jsme mu stáli v cestě na druhé straně, tak to vzdal a nechal se chytit.

Ostatně byl nejspíš doma, protože paní, která ho lapla, se dost zoufale ptala po jeho nepřítomné jezdkyni. Ubezpečili jsme ji, že děvče je v pořádku a určitě dorazí. Že měla největší strach o koně... Otočili jsme auto a vraceli se zpět. "Teď ještě najít tu holku," podotkl mírně sarkasticky Andy.

Cestou jsme opěšalou jezdkyni skutečně nepotkali, tak jsem se nechala vysadit doma doporučila Andymu, ať hledá v družstvu (ano, opravdu tam byla...). Neměli jsme v úmyslu nechat slečnu dusat ve třicetistupňovém vedru v jezdeckých botách celý ten hrozný kopec pěšky. Andy radostně vyrazil.

Opět jsem se s úlevou zula a sedla si pod slunečník. Přemýšlela jsem nad právě uplynulou příhodou. Co na ní byla nejzajímavější? Splašený kůň? To sotva, koní je v okolí spousta a jako bývalý jezdec vím, jak snadno se z jezdce stane pěšák. Lhostejnost lidí, kterých jsme se ptali na koně? Byli jsme jediní, kdo něco podnikal. Ani to ne. I oni jsou na koně zvyklí. Nakonec, doběhl by i bez nás, i když jeho dramatický příchod by nejspíš onu paní vyděsil k smrti.

Auta byla problém. V tuto hodinu vrhaly stromy rostoucí kolem cesty na silnici ostré stíny a koník utíkal právě v nich. Moc vidět nebyl, běžel v protisměru a spousta řidičů to na dlouhém rovném sjezdu ráda pořádně rozjede. Kdyby si ho nevšimli a on jim skočil do cesty... radši nemyslet. Otázkou je, jak moc jsme bezproblémovému průběhu cesty napomohli zrovna my.

Co mi však připadalo jako jednoznačně pozitivní prvek bylo Andyho chování. On prostě nezaváhal ani sekundu a šel s naprostou samozřejmostí pomoct. Že by byl vycepován dřívějšími útěky našich psů? Nevím. Koně jsme nakonec stejně nechytli my. Rozhodně z toho kromě vřelého poděkování matky toho děvčete nic neměl. Dívka sama prý byla dost uzavřená - rozhodně se netvářila, že by Andy byl hrdina jejích snů... :)) Přesto byl spokojený, že mohl pomoct. A to vlastně není špatný výsledek bezmála dvacetileté snahy o výchovu, ne?