ROZCESTNÍK: Zakletá Rokytka 22.-24. 3. 2019

Mapu výletu najdete zde: https://mapy.cz/s/3q7lc

Řeka Rokytná, familiérně prostě Rokytka, je po značce schůdná prakticky po skoro celým toku – z Jaroměřic nad Rokytnou až do Ivančic. Na začátku 20. století byla ještě označovaná jako Jaroměřka. Rokytka meandruje v hlubokých údolích, místy dost skalnatých, což je fakt super terén pro můj kotník, který se sice pomalu, ale jistě dává dohromady. Už mě asi dlouho nebolel… :)

Rokytka za Tulešicemi, tady jsme sešli k řece.

Prokletá Rokytka! Nebo spíš zakletá? Poslední vandr na Rokytce přinesl jeden roztrženej spacák, jednu rozpadenou botu a dvě ztracené lahve s vodou. Taky nastartoval zkracovací prokletí, kdy jsme z třídenní akce udělali dvoudenní a tento trend setrvával minimálně rok… Jak to bude tentokrát?

Tmavej lak na lavečce je pěkně vyhřátej. Ležím na ní rozplesklá a nasávám teplo ze dřeva pod sebou i ze slunečních paprsků nad sebou. Takovejhle začátek vandru bych si dala líbit, leč odpoledne postupovalo a kilometry zatím neubyly.

Žlutá značka ze silnice hned zatáčí k řece. Na začátku je to pohodička kolem vody, ale brzo to začíná – svah a v něm malá vyšlapaná cestička. Cestičce občas chybí trochu hlíny, protože se svezla dolů do řeky, a občas na ní přebývají popadaný kmeny.

Cesta je kamenitá.

Nepostupujeme zrovna moc rychle. Ten svah, ve kterým Knize uplavala láhev, si pamatuju nějakej větší. Voda má barvu jako stromy – šedivou a hnědou – teď po zimě ještě není ani nové listí a i země má barvu šedivou a hnědou od hlíny a starého listí. Přece jen v tý šedivý a hnědý tam není mrtvo. Jaterníky a sasanky a ještě cosi žlutého bezostyšně vyčuhuje z listí, včely už se probírají po zimě.

A tady dřív býval můstek.

Ten most si pamatuju, že jsme přes něj přecházeli… hm, tenkrát ještě nekončil uprostřed řeky, takže vyzout a jdeme na to. Zapadající slunce nás doprovází na cestě k menhiru, který tu nechal kdosi postavit na památku kluka, který tu rád sedával a zemřel celkem mladý. Les se tu na bivak fakt nehodí, ale nám už se moc dál nechce. Nakonec nacházíme parádní místo zároveň se setměním v lese vedle zelené značky.

Ráno mě budí vyzvánění kostela z nedalekých Rešic promíchané bučením kraviček na pastvině pod lesem. Lehká mlha se válí v lese a je nejvyšší čas pomalu vyrazit a nahnat nějaké kilometry. Nemáme vodu a slunko děsně pere. Terén je dost podobný tomu, co včera – svahy, kamení a popadané stromy. Kde je louka nebo pěkná cesta, tam je to brutálně rozrytý od prasat. Jít se nedá pořádně nikde.

Zkoušíme hospodu v Tavíkovicích, i když si ji pamatuju spíš jako večerní pivní doupě, a vskutku, otvírací doba až večer. Místní pán nám radí, že nahoře je ještě hospůdka. Sice je taky zavřená, ale sousedí s otevřenou vietnamskou večerkou, což nás docela těší, a kupujeme si zmrzlinu a hromady vody. Ležíme na trávníku na náměstí, užíváme si leháro a pozdní oběd. Přemýšlíme, jestli ještě dneska stihneme 15 kiláků, hm, no nevím, tak asi jako spíš ne, budeme rádi, když zítra stihneme autobus na mém nouzovým místě.

Kostel Panny Marie Matky jednoty křesťanů, Tavíkovice.

Studánka Na skalkách nemá skoro žádnou vodu a to jsme na konci zimy a tady je totální sucho. Ještěže v Tavíkovicích nad zavřeným coopem byli Vietnamci (denně do 19 h).

Bivakujem jen kousek za Studánkou s výhledem do polí. Nechrání nás les, takže nám měsíc svítí vchodem celou noc na hlavu.

Ráno vyrážíme tak, abychom stihli autobus, 12 km do Rozkoše odhadujeme na 5 hodin chůze na základě včerejšího postupu. Sotva vyrazíme, potkáváme pána, co si balí stan na louce hned u řeky. Když vidím, jak je rozrytá, asi bych tu spát nechtěla. Další studánka u Kašparova mlýna je použitelná a voda z ní je chladná a dobrá, takže dobíráme na cestu. Cesta je pak už pohodovější, ale tu mokřinu, co si tu v jednom místě pamatuju jako žrouta bot, je taky dost suchá, jen není vyschlá na troud, jako ostatní louky…

V Biskupicích zvoní poledne. Přesně jako v roce 2013 docházíme k místnímu obchodu, akorát tentokrát má otevírací dobu jen do 11:30 a navíc v sobotu, ne dneska, v neděli. Obchod za sklem je spíš připomínka časů dávno minulých, než aby odrážel dnešní dobu hojnosti. Následuje opět skalnatý terén, cestička ve svahu a popadaný stromy… my se ale oddělujem asi kilák za obcí k silnici, kde mám vytipovaný jediný možný spojení z týhle oblasti, pokud člověk nedojde až do Jaroměřic na vlak…

Obě zastávky tu mají stejný jízdní řád, a to ve směru od Znojma, takže nemít spoj najitý přes net dopředu, byla bych asi dost nervozní… (dopravce informován a autobus jel na čas). Máme asi hodinku k dobru, tak se vyhříváme na louce u zastávky. Prokletá ale pro mě Rokytka zůstává, ačkoli jsem jako minule nekončila už v Biskupicích, ale o kilák dál… Zvládnu někdy tuhle trasu celou?

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz