Koleda koleda Štěpáne, druhý svátek Vánoční, to už bývá pohoda, snídá se bramborový salát a zbylé řízky a chodí dospělé návštěvy koledovat panáky a dětičky pochutiny všeliké.

Venku dokonce trochu padal sníh, stromeček u krbu voněl, nálada vpravdě vánoční, člověk by se rozdal. Naladěna ještě ranní mší, laskavostí mi srdce úplně přetékalo.

Dej mi peníze – , zavřeštělo to zvenku. Přemýšlím, kterej komik to k nám jde, ale ne, dětskej hlásek je to a znova – Dej mi peníze! A rána do dveří.

Nebo život? říkám si a jdu se podívat ven. Na zápraží roztomilej asi čtyřletej chlapeček, obklopenej celou nadšenou rodinou, maminka, tatínek, pyšná babička a usmívající se dědeček.

Mírně konsternovaný pán domu chlapečkovi povídá – Jestli umíš říct ještě prosím, tak ti nějaký dám.

Éch, mě to tak rozzuřilo, že mě vánoční nálada úplně přešla. Estli tomu spratkovi dáš jedinou korunu… zasyčela jsem, vecpala ho zpátky do domečku a došla pro kolekci. – Vem si čokoládu, na peníze jsi ještě moc malej, povídám pokud možno vlídně. – Ale on má doma pokladničku, ohradila se dotčeně paní matka. Hluboce jsem se nadechla, spolkla několik rad, co si s pokladničkou taky můžou počnout, a chlapečkovi poradila, která cukrátka jsou nejlepší. Když měl za bundičkou zastrkanou už polovinu kolekce, povídá pán domu – víš, jsou ještě jiný děti. Chlapečka to vskutku ohromilo. Zpruzená babička však hrdě pohodila hlavou a pravila – Dyť tady nemusíme bejt –, a celá rodina uraženě oddusala.

No nemusíte, řekla jsem jim na cestu a vzpomněla si na sousedovic Anežku, cikánskou to holčičku, stejně starou, kterou se mi podařilo stopnout až u pátý sloky Nesem vám noviny, kterou nadšeně pěla a která si tlapičkou z misky vybrala jedinou mandarinku. A která umí říct prosím a děkuju a dobrý den a nejen na koledě a je stejně stará jako ten rozcapenej chlapeček z evidentně nóbl rodiny.

Jenže ten chlapeček za to až tak nemůže. Může za to ta zbožňující matinka, pýchou nad vnukem zářící babička a žoviální dědeček. Jedině tatínek jevil se jaksi rozpačitě. Nikdo mu evidentně neřekl, chlapečkovi, že chce-li něco, nekope se do dveří a neječí rozkazovacím tónem. Ale zřejmě to tak doma mají zařízeno, vše pro dítě, hlavně to naše. Jako norma nastavena bezohlednost a sobectví, o nějakém vychování nemluvě.

Fakt nechci být zapšklá, hudrající baba nonstop kvílející za našich mladejch let… ale co s takovýmto přístupem z těch dětí vyroste?

– Bankéř, odpověděl mně na tuto otázku pán domu :-)

Abyt

Archivní pohlednice