KOČKY: Orry se představuje

Předchozí části najdete zde na tomto odkazu.

Ahoj všem!

Dovolte, abych se představil. Jsem prý asi pětiletý, ale možná i o něco starší kocour plemene sphynx, což znamená, že se tak trochu liším od ostatních kočičáků, nemám totiž skoro vůbec žádnou srst. Tedy až na krátké chloupky na čele a čumáčku a taky na tlapkách. A díky mému vzhledu mne lidé buď „nemusí“, nebo naopak oblibují…

Orry, sphynx, se ubytovává

Asi si říkáte, proč jsem ještě neřekl své jméno, co? No, ono to s tím jménem není zase tak jednoduché. Tak, abyste věděli, to bylo tak: moje nová „rodina“ se o mně doslechla jednou na veterině, kde museli nechat uspat jejich sphynxího kluka Ozzyho. No a já – já jsem tou dobou byl v Útulku pro opuštěná zvířata, v pražských Měcholupech. Někdo mne našel, jak bloudím po ulici na Vinohradech, a odnesl mne právě jim. A tak jsem bydlel od června 2020 v útulku.

A budoucí panička mezitím skoro denně hlídala stránky, kde se každý den zaznamenávalo, jestli jsem stále v karanténě, nebo už mne předají „k výdeji“. To by znamenalo, že si pro mne může někdo přijít a já budu mít zase domov. Tedy ten jsem měl i před tím, než jsem skončil v útulku – ale jak jsem se octl na ulici, to vám říct neumím…

Orry, sphynx, se ubytovává

Ubíhaly dny, týdny, až nakonec 21. října přišel můj Velký Den – tedy mohl jsem být vydán tomu, kdo o mne projeví zájem. Čekal jsem v ubikaci, než pro mne přišla pečovatelka, vzala mne do náruče a odnesla do jiné místnosti, kde už stála nějaká paní, a spolu pak vypsaly nějaké papíry a povídaly si o mně: jak jsem se do útulku dostal; že jsem pobíhal ulicí; měl i nějaké povrchové odřeniny, ale že teď už jsem v pořádku. Jen musím mít speciální veterinární dietu na citlivé zažívání – ale to ta paní, co pro mne přišla, znala, právě už od Ozzyho.

No i já jsem určitě měl už dříve jméno, ale protože ho panička neznala, vybrala mi jiné, nové. Měla v rukávu dvě, mezi nimiž se rozhodovala. No, možná by mi víc padlo Rocky – protože i když nejsem naštvaný a nic mne neprudí, občas se prostě neudržím a musím, fakt musím, zničehožnic toho, kdo je nejblíž, pozlobit, tak trochu „kousnout“ – tedy ne úplně, jen tak zkusmo… prostě jako ten slavný boxer: neustále ve střehu a připraven k úderu. Ale ona nakonec dala přednost druhému vybranému jménu – takže nově se jmenuji Orry, jako Orry Main z románu Láska a válka…

Orry, sphynx, blažený v teple

Když jsem tedy už úředně patřil do nové rodiny a nové „mámě“, nechal jsem se zavřít v přepravce a vyrazili jsme na cestu domů. Jeli jsme taxíkem a netrvalo dlouho, byli jsme doma v Modřanech. V bytě mi pak máma otevřela dvířka přepravky a já jsem nebojácně vyběhl ven – prozatím mne nechala v ložnici. Prý s ostatními se seznámím později. A odešla venčit nějakého Quickse. Když se vrátila, už jsem si hověl zachumlaný v peřině na posteli. Jó a taky jsem už vyzkoušel i další pelechy, co tam byly.

Zrovna jsem přemýšlel, jestli se se mnou budou mazlit, to mi moc chybí. A řekl jsem si, rovnou to zkusím, ať vím, na čem jsem. A tak jsem se motal kolem máminých nohou, otíral se o ni, až jsem skočil znovu na postel a začal jsem jí ducat hlavou do obličeje – a víte, že mi to hned oplácela, taky mne začla hladit, pusinkovat – to byla radost! Tak jsme se vzájemně otírali obličejem o sebe tak dlouho, až ji z toho dokonce začalo bolet za krkem!

No, zakazuje mi teda to okusování, hodní kluci prý tohle nedělají – tak uvidím, jestli to dokážu, s tímhle přestat. A pak když šla do vedlejšího pokoje, no to jsem hned využil mezeru ve dveřích a hup, byl jsem v obýváku dřív než ona... A koukám, malá černá – ta se jmenuje Terka – přišla a očichala mne, tak já ji hned taky. V pohodě. Na gauči sedí další holka, šedivá, ta je Maggie – jen se na mne kouká. No a trochu nedůvěřivě se kousek dál krčí dlouhosrstá hnědá, té říkají Čin-Čin. A představte si, ten Quicks, co s ním byla máma venku, je jednou tak velký jak já; bílý, chlupatý – no a vzal bych na to jed, že to není kocour!

Maggie, Quicks, Orry

Už vím, je to pes! No, ale nechal jsem se očuchat a zdá se, že budeme taky kamarádi. První noc jsme spali s mámou v ložnici a spolu s námi tam byl i Quicks – máma říkala, že ho nemůže zavřít v obýváku s holkama, protože by štěkal, až by ho stejně musela do ložnice pustit. Já se zavrtal u ní pod peřinu, on si lehl na polštář za její hlavou a už jsme chrupali... Myslím, že se všichni skamarádíme – no, jen u té Čin to asi bude chtít delší čas, no tak co, nevadí... nebudu tlačit na pilu a počkám si.

Hned druhý den jsem byl zvážen a prý mám slušnou váhu, tedy konkrétně vážím 4,70 kg. Ozzy byl prý o celý kilogram lehčí... jó to kilčo je znát, nejsem tlustý, ale trochu se mi dělá pupek, a to si představte, že přitom vůbec nepiju pivo.

Orryho pupík a ocásek

A prý je hodně dobře, že se nesnažím sežrat kdeco a hledím si jen svých granulek – jinak bych měl určitě žaludeční a střevní problémy. Máma mi už taky čistila uši – ale jó, dal jsem to, ani mne nemusela nějak speciálně „znehybnit“. Drápky prý mi stříhat nebude vůbec. A pak povídala ještě něco o koupání – no prý by to občas bylo třeba – jen si není jistá, jestli jsem na to z dřívějška zvyklý? Protože když ne, může to být extra zážitek pro nás oba :-)! Tak se uvidí...

***

Už jsem byl v novém domově víc jak týden, když máma přišla a navlékla mne do takové měkké látkové rourky s otvory pro hlavu a tlapky; tedy nechal jsem si to líbit, jen jsem mručel, aby jí došlo, že z toho dvakrát nadšený nejsem; no a jakmile mne pustila, hup, vytáhl jsem přední tlapky ven a pak už stačilo jen shodit ten zadek a byl jsem zase volný! A pak mne máma chtěla zasunout do nějakého plyšového pytle, no ani to se mi nelíbilo. Tak nakonec řekla, že tedy půjdeme na veterinu, jak jsem, a aby mi nebyla zima, dá mi kolem těla alespoň deku.

Orry, sphynx, s „mámou“ jedou na veterinu

A tak mne vzala do náručí, připnula mi obojek, na záda položila deku a šli jsme ven! Tedy byl jsem trochu zmatený – zase se někam přesouvám, nese mne pryč? Ale celou cestu mi domlouvala a hladila mne. Jeli jsme tam dvěma autobusy, koukal jsem se přes sklo ven na měnící se výhled na auta, domy, lidi…

A na té veterině si mne hned přišla prohlédnout sestřička, která o mně mámě pověděla, že jsem v útulku. A pak si mne přišla prohlídnout a seznámit se i druhá sestřička. No a paní doktorka na mne byla hodná, i když jsem si tedy musel nechat změřit teplotu, poslechnout srdíčko a ukázat zuby – tak jsem alespoň mručel, co to šlo, aby si nemyslely, že si ke mně můžou dovolit kdeco... ale nekousal jsem, ani neškrábal. No a pak mne máma zase zabalila do deky, vzala do náručí a jeli jsme znovu autobusem, vystoupili... a já koukám, no to je přece náš dům... takže my jdeme domů! Nenechala mne jinde. Vracíme se! Teď už vím, že nemusím mít strach a že jsem tu opravdu doma.

P. S. – skoro bych zapomněl – už je to pár dní, co mámu zvykám na pravidelný denní rituál. Ona si vždycky k večeru sedne k takovému svítícímu obdélníku a něco ťuká na podložce na stole před ním – tak já si skočím na gauč, odtud jí na klín a opřu si hlavu o její hrudník, ducám a nechávám se hladit, nebo jí třeba hlavičku vložím do dlaně, a tak nějakou chvíli zůstanu.

Jó, máma taky ještě říkala, že až příště půjdeme na veterinu, zeptá se tam, jestli se dá zjistit, jestli slyším… když totiž párkrát přišla do pokoje, ležel jsem zachumlaný a nereagoval jsem na hluk, který působila. Dokonce prý mi tleskla za hlavou, no a já nic, nehnul jsem ani brvou – ale jindy to zase vypadá, že na zavolání přiběhnu, tak prý neví. Ale, co ví jistě, že ať tak, či tak, je to úplně fuk – protože už jsem její!

Orry

Foto: Jitur. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!