Jak mnozí čtenáři vědí, domeček s námi sdílí i kočičák Packa. Tento od mala má svůj osobitý charakter, jak se na příslušníka jeho druhu sluší a patří.

Na vánoce roku 2002 nám náš starší syn Petr s partnerkou Kirsty darovali mrňavé černobílé kotě. To jsme už rok měli psa, kelpího Ferdu, a rodinka mladšího syna Martina vlastnila jeho bráchu, jak noc černého Maxe. Vánoce jsme v těch dobách slavili ještě všichni u nás v domečku a tak tento praskal ve švech. 6 dospěláků, 2 děti a 2 psi. Do všeobecného mumraje tak přibyl i minikocourek, o kterém si psi mysleli, že to je nová hračka, a podle toho se začali chovat. To se však malému kočičákovi nelíbilo, vyskočil si na křeslo, sedl si na zadní a předními pacičkami se jal dorážející psí tlamy fackovat. Šlo mu to náramně, a to tak dobře, že si za to vysloužil i své jméno, Packa.

Packa, pán domu (2006)

Zanedlouho bylo jasné, že Packa je v domečku pán, kterému zde všecko patří, a nás dva a psa Ferdu v domečku jen blahosklonně trpí. Jak jen trochu povyrostl, tak na svých vycházkách na zahradu začal lovit okolní krysí populaci. Úlovek vždy jen zakousl a potom jej položil na betonovou podestu u dveří do prádelny. Některé úlovky byly pěkné kousky, větší než polovina kocoura.

V domečku se brzy cítil doma, naučil se schovávat tam, kde to bylo příjemné a pohodlné. Třeba jednou, když jsem ho marně hledal a nenacházel, tak jsem ho až při balení vytřepal z mého spacáku, který jsem měl nachystaný na nějaký výlet. Rád se také promenoval po zábradlí balkonu, rovnováhu měl perfektní. Odvahu také, když ze zadního balkonu skákal na sousedovu střechu. Pod ním hlubina čtyř metrů a do dálky dobré metry dva. A to tak i občas chodil domů, se sousedovy střechy si přeskočil na balkon a potom bušil na dveře do obýváku, že chce do domečku.

Voda z kvasícího zelí chutná náramně

V dobách klidnějších, zvláště v zimě, neváhal a lehl si na psí pelech k Ferdovi, který byl za dveřmi na přední balkon, na který svítilo sluníčko, a nebo si klidně lehl vedle běžícího noťasu, ze kterého šlo teplo, a tak asistoval u práce. Ještě že byl potichu a do práce nekecal.

Že za mlada rád zkoumal různé chutě, bylo jaksi samozřejmé. Třeba vylizoval vodu z vodního uzávěru velkého zelňáku, kde jsme měli naložené zelí, a nebo koštoval vodu ze záchodové mísy i přesto, že misku s vodou měli naši dobytci stále k dispozici v kuchyni na zemi.

Dnes dostanete spoustu produktů v sáčku. Polévku, pudink, mouku už namíchanou na pečení chleba a nebo knedlíků. My jsme občas mívali v sáčku i našeho dospívajícího kocourka Packu.

Jakpak chutná tato voda?

Ten gauner si od malička oblíbil krabice, krabičky a sáčky. Hrál si s nimi, schovával se v nich a nebo se v nich i vyspal. Když moje žena Míla dojela z nákupu, tak bylo jeho první lézt do všech těch nových sáčků, co navíc mají i voňavý obsah. Vydržel u toho obvykle po zbytek dne. Proto nebylo nic neobvyklého spatřit, jak po kuchyni pádí sáček. Ovšem Packa ho měl buď na hlavě a nebo byl v něm docela.

Velice miloval, když ho v tom sáčku některý z nás zvedl a začal houpat a nebo i vyhazovat do vzduchu. Řičel u toho blahem a vyžadoval si repete. Aby se po těchto adrenalinových orgiích Packa trochu uklidnil, tak jsme zavěsili sáček i s ním na knoflík dveří od špajzovní skříně v kuchyni. Pochopitelně ten lump kočičák nebyl v klidu a v sáčku vyváděl. Někdy tak, že i vypadl ven. Vůbec mu to nevadilo, protože to je necelý metr na podlahu a po tomto výletu se dožadoval dalšího vsazení do sáčku. Asi si v něm hrál na malého klokana. Patrně to odkoukal v okolí, protože žijeme v buši v Austrálii.:-))

Ve svých devíti měsících se Packa rozstonal. V kočkolitu bylo v mokrých hromádkách moče čím dál méně, Packa chodil čůrat často a strávil při tom dlouhý čas. Měl zjevné potíže a asi taky bolesti.

Proto se jedno odpoledne stavila moje žena Míla u místního veterináře s dotazem co dělat. Dostala malou plastovou nádobku s uzávěrem a injekční stříkačku bez jehly s požadavkem donést druhý den jak kocoura, tak i vzorek jeho moči. Také návod, jak je nejlepší ten vzorek obdržet. Packa se vyznamenal, do prázdné bedýnky bez kočkolitu se promptně vyčůral a tak to stačilo jen odsát stříkačkou a „uložit“ do nádobky.

No, moc zdravě ten vzorek nevypadal. Byl hodně tmavý, tedy koncentrovaný a se stopami krve. Tak jsme druhý den s mojí ženou Mílou milého Packu šupli do přepravky a zajeli k milému veterináři. Že Packa nebyl ve své kůži, bylo už poznat podle toho, že hlasitě neprotestoval jako obvykle.

Pan veterinář udělal rozbor moče a pod mikroskopem nám ukázal krystalky, co se v moči vytvořily. Krev v moči také potvrdil, Packu pečlivě prohmatal a poslechl. Navíc nám bylo oznámeno, že to je u vykastrovaných kocourků dosti běžné. Mají velice uzoučkou močovou trubici a lehko se ucpává a stává se těžko průchodná. Kdyby se ucpala úplně, tak by to bylo fatální.

Kdo mě to ruší ve spacáku?

Měli jsme delší pohovor, co je asi špatného. Kolik Packa pije a co žere. Doporučil nám dávat Packovi vlhkou stravu místo suché a hodně pití – nejlépe vodu ochucenou trochou mléka a nebo co má kocour rád. Také jsme si odnesli balíček antibiotik, kterými pak Míla Packu kurýrovala. Měl navíc zřejmě i zánět, to podle té krve. A za týden prý na kontrolu.

A tak si Packa týden pochutnával na fajnových rybích konzervách, pití měl jako v hotelu Grand a docela ochotně polykal antibiotika s vitaminem C, co pomáhá rozpouštět krystaly v moči. Ze začátku to bylo stále vážné a v moči bylo dost krve. Ale za pár dnů už čůral na jedničku. Hodně a bez problémů. Takže když moje žena Míla za týden brala vzorek moči, tak byl pořádný „depozit“ v prázdném koši na prádlo a Packa trochu konsternován, kde že je jeho kočkolit. Packu jsme vměstnali opět do přepravky a hajdy k panu doktorovi. Po rozboru moče a pečlivé kontrole byl Packa prohlášen za zdravého a také se podle toho choval. V přepravce hlasitě protestoval a po příjezdu domů, kde byl na chvíli v přepravce odložen v předzahrádce na trávník, vykukoval, co se to děje po okolí.

Takže kocour byl už v cajku a teď nastal boj. Ubrat z jeho diety fajnové konzervy a přidat nějaké ty granule. Kdyby odmítal žrát, tak mu mírná dieta neuškodí, pod kůží měl zásob bohatě.

Packa bez ocásku se promenuje po balkoně

Při svých eskapádách po okolí zvládl také ztratit svůj krásný černý ocas. Když se tato událost stala, tak náš kočičák Packa měl kolem čtyř let, zdravý apetit, spády jak má být, tedy mózoval po okolních střechách, zahradách a buši a lovil okolní myši a krysy. Zvláště ty krysy, kterých se tu v okolí pohybuje dost a na které je specialista. Ne že by je žral, to ho ani nenapadne, ale zmordovanou krysu vždy donese na beton na zahradě za prádelnu. To se jako chlubí, co dokázal. A úlovky nejsou žádní drobečci, až se jeden diví jak to dělá. Mohu vás ubezpečit, že se správně kočičím přístupem k věci. Svoji kořist morduje postupně a s rozkoší, „hraje“ si s ní, a když už se skoro nehne, tak ji zakousne. Sežere ji jen výjimečně, asi když má opravdu hlad.

Packův úlovek

Packa ovšem není jen kocour bušový, ale i domácí. S rozkoší se dovede rozvalovat na starém polštáři z vysloužilého gauče, který vlastně patří psovi Ferdovi. Tomu to moc nevadí, má po baráku celkem čtyři a tak se přesune na jiný. Ferda Packu respektuje, i když někdy dovedou spát na jednom polštáři dohromady. A tak jednou přišel Packa ze své ranní vycházky a choval se nestandardně. Byl jaksi nervózní a jaksi podivně pošvihoval svým krásným černým ocasem. Když si konečně lehl na polštář, který je u prosklených dveří na balkon, tak si moje žena Míla všimla, že si dává pozor na ocas.

Po ohledání zjistila nějakou ránu asi pět centimetrů od kořene ocasu, co pro husté chlupy nebyla dobře patrná. Tak jsem zaasistoval, kočičáka podržel a provedli jsme podrobnější prohlídku. Kůže i s chlupy kvalitně skalpovaná skoro kol dokola, jen obratle bylo vidět.

Tak tedy telefon Erice, jinak osobní lékařce veškerého našeho dobytka, a následná návštěva její ordinace, která je nedaleko, v sousední osadě.

Packa byl nervózní a Erika se nám snažila jaksi taktně naznačit, že taková zranění se velice těžko hojí a jsou s nimi problémy. Viditelně si oddechla, když jsme jí řekli, že si myslíme, že by bylo nejlepší ocas kupírovat. Takže Erika hned ožila a začala vysvětlovat výhody tohoto zákroku v dané situaci.

Packa tak zůstal v ordinaci a druhý den jsme si dojeli pro kočičáka s asi pěticentimetrovým oholeným pahýlem místo své velice praktické a krásné ozdoby. Od Eriky dostal na cestu prášky a hlavně plastový límec, aby si na umně zaštepovaný konec ocásku nedosáhl jazykem, popřípadě zuby. Choval se celkem klidně a doma usnul na sluníčku na polštáři, co je u prosklených dveří na přední balkon.

Packa u notebooku

Měli jsme obavy, jaký to bude mít vliv na Packovu akrobacii po střechách, stromech a balkonovém zábradlí. Byly zbytečné. Mohu vás ujistit, že se pohybuje v těchto oblastech se svojí starou jistotou. Mentálně to na vědomí nevzal vůbec, akorát vypadá dost srandovně, když se dojde lísat, otírá se o nohy a pomrskává svým, nyní už bohatě ochlupeným pěticentimetrovým pahýlkem.

Kterak Packa k tomuto úrazu přišel, byl námět četných spekulací. Od rvačky po stržení kůže při pasírování dírou v nějakém okolním plotě. Ovšem jak se to skutečně stalo, jsme se nikdy nedověděli. To je Packovo jedno z jeho mnoha tajemství.

Packa v psí společnosti

Jak šly roky, tak se měnilo i osazenstvo domečku. K Ferdovi přibyl další pes, kelpie Max, potom Ferda odešel za duhový most, a jak Packa stárnul, tak začínal být nevrlý a dával najevo, že tu je domácí pán čím dál více. Později, aby to zdůraznil, si začal interiér domečku značkovat. To ovšem zrovna nevonělo, a tak Packa začal trávit více času na zahradě i přesto, že se občas dobýval do domečku. Nakonec se stala zahrada jeho stálým obydlím, ale o žrádlo se dovede hlásit náležitě hlasitě, že vzbouří celou ulici. Jenže čím je starší, tím je vybíravější a dnes mu chutná to a zítra ono. Nikdy jeden neví, co mu zrovna půjde pod fousy. Někdy i nad tou nejfajnovější a nejdražší konzervou ohrne pysk a jindy se spokojí s granulemi. Prostě starý, ubrblaný dědek, co budu vykládat.

Letos nám stihl odejít za duhový most i pes Max a domeček tak od veškerého zvířectva osiřel. S Packou se však denně vídáme u jeho žrádla, o které se dovede náležitě hlásit.

A tak při tom všem se Packa letos, 1. listopadu 2022, dožil ve zdraví dvaceti let. Sice už nepobíhá po střechách, ale běhat dosud umí velice dobře, o hlášení o potravu ani nemluvě. To dovede hlasitým mňaňčením vzbouřit celou ulici. Tuším, že svůj třetí věk prožívá relativně lépe než zbylí dva obyvatelé domečku.

Psáno 10/11/2022. Foto: George Švehla. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.