Lika mne svým článkem o podávání léků Myšánkovi „nakopla“ k napsání o našem soužití s už čtyřletým, šestikilovým kocourem. Ano, náš Dareček II. bude mít začátkem září čtyři roky. Ten (jenom na pohled) stejný kocour jako jsme měli předešlého Darečka, ten, o kterém jsem si myslela, že mi ho za sebe poslal náš předchozí mírný a laskavý kocourek. Tak tuto myšlenku jsem už dávno opustila, protože předchozí Dareček by mi takovou lumpárnu nikdy neprovedl!

Dareček II

Dareček vyrostl v naprosto sebevědomého, suverénního kočičího spratka, pohromu pro ostatní kočky a kocoury v okolí. A pro nás. Právě pro nás se jakákoliv kontaktní manipulace s jeho osobou stává noční můrou. Jsme stále dokousaní a podrápaní. Odčervování se už koná pomocí pipety, protože, když mu předložím jeho velmi oblíbenou pochoutku (Sanabelle od Zoohitu), tak vydrží pár vteřin, než křupky vdechne. Takže kápnu pipetu a odstartuji.

Včera mně prokousl předloktí jenom proto, že jsem ho hladila, on vrněl, předl a najednou raf! Díra do svalu, od špičáku. Okamžitě vydesinfikovat, zalepit. Takže jsem včera chodila jak válečný invalida - mám prst v dlaze a předloktí polepené.

Manžel mě už několikrát varoval, že se ho nemám dotýkat. Strašně se změnil, náš kocourek. K horšímu. Vždy byl dost nekontaktní, ale co předvádí poslední dobou...

Je víc než inteligentní - očima, já slovně a on vrkáním, si dobře rozumíme a pokecáme si. V noci nás chodí pošlapat a na pár minut i příst, za námi do postele. Doprovází nás s Ajvinkou na procházky, a když jdeme dál do lesa a pošlu ho do křovíček s povelem „Čekej na nás“!, tak se s mňoukáním otočí a v bezpečí křoví na nás počká. A už ho nezapomínám na zpáteční cestě vyzvednout. Přibíhá na pískání a na zavolání jménem.

Dareček I

Cokoliv doma děláme, u všeho musí být, přísně nás pozoruje a komentuje naši činnost různým vrkáním, broukáním, pomňoukáváním. Je prostě ukecanej. Celá ulice je jeho. Sousedé se mi svěřují, že k nim chodí na pravidelné návštěvy, ale (na štěstí) před lidmi prchá. Už jsem si zvykla, že nemáme kočku na mazlení a hlazení, ale děsím se okamžiku, kdy ho bude potřeba ošetřit, pokud nebude v bezvědomí. Dotýkat se ho, když ON nechce, je přísně zakázáno!

Ale stejně je to NÁŠ KOCOUR! Jak to dělají, že na ně člověk nezanevře, to nevím. To je jejich velké tajemství.

Foto: autorka