20.1.2022 | Svátek má Ilona


Diskuse k článku

KOČKY: Vzpomínka

Je to už více než rok, a přesto nejde zapomenout. Ono se totiž zapomínat ani nesmí... Každý, kdo ztratil blízkou bytost, zná pocit zoufalé bezmoci, kdy už nic není a nebude jako dřív, protože někdo chybí.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
pao 10.12.2006 10:34

kočičí srst

nenvíte náhodou někdo, co pomáhá kočičce na stroupky na hlavě?;-(, ona je abnormálně čistotná už od malička, nesnáší, když ji někdo muchlá, pak se celá oblízá. Poslední dobou si slízala srst na jedné polovině těla, má to jak sjeté strojkem a hrozně si líže stroupky na hlavě, vždycky si to rozškrábe a čímkoliv j ito natřu, hned si to čistí, tím pádem si to zase zvětší, nevíte někdo co s tím?

V uších nic nemá a v srsti taky žádný breberky nevidím, nechce se mi j izbytečně tahat k veterinářovi - je to vždycky boj, kdo z koho, tak ji nechci zbytečně stresovat, zatím...

pao 10.12.2006 10:21

Re: ta silná kočičí duše

taky jsem měla nemocného kocourka, o to těžší to bylo, že jsem byla přes týden pracovně mimo domov a starat se musel přítel, taky málem umřel ,měl močové kameny, selhání ledvin a veterinářova věta do telefonu:je to trápení, mě dorazila úplně, nevěděla jsem, co mám dělat, neviděla jsem ho, vše jen po telefonu, naštěstí mám hodnou maminku, přítel tam Vendelínka každý den nosil, mamka mu uvařila kuřecí vývar, rozmixovala maso so toho, chtěla přidat aji vajíčko, to už se jí zdálo moc, celý to do něho narvala lžičkou, ležel prý, hlavičku zvrácenou dozadu, jazýček vyplazenej, očka přetažený tou blanku, mamka už měla nachystanou sms v telefonu, že jí dodýchal v náručí - už mi to chtěla posílat, stejně ho přemlouvala:Vendelínku, uzdrav se a já ti slibuju, že mi budeš moct chodit čůrat do kytek na balkon, držela ho za tlaoičku a nosila jak miminko a on se z toho dostal!!!!!!

Takže vždycky má cenu se snažit, dneska je to zase tlustej kluk, miláček a raubíř, máme ještě kočičku Kaču, do nedávna jsme bydleli v garsonce, bylo to těžké, ale dalo se to, sce legrace, když Vaši mazlíčci mají ve 2.30 ráno rozcvičku, to si tak v duchu říkáte, proč jste je proboha kdy vzali přes práh, ale ráno, když Vy jdete v 5.30 do práce a oni na Vás rozespale koukají z pelíšků, je stejně chcete láskou sníst.

Jaryna 7.12.2006 10:41

Re: Tak na konec...

Hano, máš pravdu, my lidé jsme tady pro zvířátka a oni jsou tu pro nás. V útulkách je hodně pejsků a kočiček...Čekají na páníčky...Já když to vidím v telce, brala bych si je všechny domů, ale bohužel nejde to...........Tak aspoň jednomu "lotrovi" jsme dali rodinu....

Aga 6.12.2006 12:35

Re: Dohnalo mne to až k slzám

A já dodávám - máme NEJEN právo dát domov dalším novým kamarádům, máme přímo POVINNOST se postarat o další potřebné - já to pojala jako poslání ve stylu :  Každý konec je nový začátek, odešel proto, že mě jiní potřebují - a jak to dopadlo je z mých webových stránek jasné ...

Že by to tak skutečně určil sám kočičí Bůh ? ?

Jaryna 6.12.2006 11:12

Dohnalo mne to až k slzám

a vím, co to je, když odchází kamarád s naším životem pevně spjatý....Znám to, vím o čem jsi psala, prožila jsem totéž, když jsem seděla u předchůdce našeho Bennyho, který umíral na lekémii.....Dělali jsme všechno možné s naším veterinářem a nedívali se na peníze. Ty nám byly fuk, jen jsme chtěli zachránit našeho kamaráda...Nezachránili, posléze umíral na zápal plic a já u něho seděla až do konce a držela za packu. Brečela jsem jak malá holka. To jsem si nikdy nemyslela, že mi umře pes v nejlepším věku, mladý a krásný....Vím, co to je a věř, že bys měla si pořídit dalšího kocourka, kterému dáš domov a páníčky..Na radu rodiny jsem to udělala také a vybral si mne v útulku nový pejsek, jménem Benny...Věř, i když moc vzpomínáš na kamaráda, který odešel do svého nebíčka, nové štěně, nový kocourek ti nedá čas vzpomínat a plakat...Musíš se postarat o nový přírustek do rodiny a je to tak nejlepší, určitě by si kocourek nepřál nic jiného, než, abys byla šťastná......My lidé, zapomínáme na to, že ty naše čtyřnohé kamarády přežíváme, ale přesto máme právo dát rodinu dalšímu novému kamarádovi....Nám se to povedlo a získali jsme vynikajícího kamarádíčka s kterým se nikterak nenudíme, i když na jeho předchůdce vzpomínáme....Je pochován tam, kam patřil, na jeho zahradě.....

YGA 6.12.2006 9:49

Re: Milá Hano W.

samozřejmě že NEPSALA.

YGA 6.12.2006 9:48

Milá Hano W.

- jé, to jsem napsala já, my kočičky nemáme (a já bych moc chtěla - jsou to úžasní tvorové - jenže dcera alergik a třípokojový byt), ale paní Aga  Grey - máme jenom trošku podobný nick.

Hana Williamson 6.12.2006 4:50

Tak na konec...

dobrou noc a dobre rano, Ygo. Nejlip sveho kocourka uctis, kdyz si najdes jineho - anebo ten jiny si najde tebe. Nebude to to samy, ne vzdycky budes mit tu vazbu jak minule, bude to jiny ale das jinemu zivotu sanci. Nas si ted kratce potom, co jsme prijeli z Ceska, nasel mrnavy kocurek - trval, ze u nas bude, nemel kam jit, byl neodcerveny, nenaockovany, ale drapky mel sestrihane, ze by si ani brouka nechytil. Visel kolem baraku, ale skryval se a zdrhal, kdyz jsme se chteli priblizit. Nakonec se nechal odchytit na odrezky od lososa.  Potreboval hodne hygieny a nejakou veterinu, ale uz je zabydleny, splha nam na zada, az vypada jak batuzek - jenom chvili, nez ho sezenem dolu. Nevim, jestli budu s nim mit subliminalni vztah jak s kocickou Kiddinkou, ktera odesla asi pred rokem, ale kocurek mne rozesmiva a podava pacicky a je spokojeny. A o tom to cely asi je.

Hana Williamson 6.12.2006 2:11

Re: Re: Re: ta silná kočičí duše

S tim naprostou souhlasim!

Aga 5.12.2006 18:22

Re: To je tak dojemně napsáno,

Nezbývá mi než dodat - mnohdy hraje velice podstatnou roli, na jakého veterináře či kliniku narazíte, kdybych popisovala zážitky a zkušenosti z téhle oblasti, mnohým, kdož něco prožili, by vstávaly vlasy hrůzou - např. když jeden nejmenovaný veterinář nerozezná u kotěte sraženého autem poúrazovou epilepsii a místo toho ho dorazí antibiotikama - bez odběru krve, protože koukne a vidí - nebo klinika, kde zvířeti doslova vyrvou kanilu z tlapky, a s ještě odkapávající krví vám ho dají jako kus hmoty, samozřejmě s přiloženou fakturou - můj sen je veterina nonstop, kde nepracují zootechnici, ale skuteční zvířecí lékaři s mozkem i srdcem - jistě, je to o financích, sponzorech ...

Hanča 5.12.2006 18:05

To je tak dojemně napsáno,

že mám najednou do krku úplně maličkou škvírku. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že to dilema - jak se správně zachovat v případě těžkého onemocnění zvířecího miláčka - je strašlivé. Když mi totiž bulík Alf zkolaboval na procházce v lese a musel být domů odnesen, veterinář diagnostikoval selhání ledvin s tím, že tak vysoké hodnoty urey a kreatininu ještě neviděl. Ale že je určité mizivé procentíčko naděje, rovnající se prakticky zázraku, že pomocí infuzí se hodnoty vrátí do normálu. Tak jsme do toho šli. Zpočátku 2x denně, později 1x denně na infuzi. Podotýkám, že Alf zvracel, absolutně nic nežral, motal se, ploužil se a byl nekonečně smutnej. Občas přišel a se skloněnou hlavou se mi opřel o nohu. Po 14ti dnech se sledované hodnoty v krvi nelepšily, ač jsme stále jezdili na infuze, a to peklo pochybností, zda pokračovat nebo ne, bylo strašné. Řekli jsme si, že zkusíme poslední týden a Velký Pes stál při nás - Alf to přežil a ačkoliv je od té doby na dietě, je tu už další 3 roky s námi. Jestli jsem to už někdy psala (jakože mám dojem, že asi ano), tak se omlouvám. Vždycky se mi při podobném tématu ta zkušenost (a hlavně duševní utrpení při rozhodování, zda pokračování léčby není zbytečným trápením zvířete) vybaví.

Aga 5.12.2006 18:02

Re: Re: Re: Chce se mi Vás pohladit ,

Ráda bych ještě dodala - lidská smrt. Zvířata to mají poněkud jinak, věci okolo jejich poslání a podvědomí jsou malinko jiné. Doufám, že mi ještě umožní vidět hlouběji než dosud.

Aga 5.12.2006 18:00

Re: Re: Chce se mi Vás pohladit ,

No - trochu zmíním mimo téma, můj otec zemřel před 9 lety dost nezvyklým způsobem.

Poté jsem měla živý sen, sedíme v zahradní restauraci, popíjíme, pohoda. Najednou se ho ptám "Co tady děláš, vždyť jsi dávno mrtvej ? "  Odpověď byla prostá : "Kašli na to, zůstávám, jen to tělo chybí " ... tyhle věci jsou na delší povídání, ale od jistého prozření mě smrt tolik neděsí.

Aga 5.12.2006 17:58

Re: Re: Re: Re: Chce se mi Vás pohladit ,

Nepovažuji Váš názor za jakékoliv souzení - dokonce než jsem to prožila, jsem byla podobného názoru jako Vy

Aga 5.12.2006 17:56

Re: prosím o svolení

A doporučuji - okamžitě změnit veterináře. Nevím odkud jste, mohla bych případně doporučit, ale pokud veterinář má Vaše zvíře za králíka pokusníka, prchejte, někdy hrají roli hodiny ! Pokud hubne, žádejte krevní rozbor - ketony, glykémii, jaterní testy apod., většina veterinářů se to neobtěžuje sama od sebe nabídnout, a hrají si na vševědy podle klinického posouzení pouhým okem

Aga 5.12.2006 17:54

Re: prosím o svolení

Zdravím a jsem samozřejmě  pro - nebráním se jakémukoliv vzájemnému propojení, dokonce zde hodlám s laskavým svolením redakce i nadále publikovat své zvířátkové články - ano, i zlí lidé v nich mnohdy hrají podstatnou roli - případně mi písněte na mail Felix.Grey@email.cz

Aga 5.12.2006 17:52

Re: Brečím,

Jenže, svěřená bolest ... znáte to. Všem kteří prožili nebo prožívají něco podobného ráda nabídnu publikovat jejich příběhy na mém webu www.felinogrey.estranky.cz v rubrice Kočičí příběhy - ale ostatní zvířátka v žádném případě nediskriminuji - jsem totiž názoru, že je potřeba o těhle věcech psát, nejen proto, že se nám uleví, ale i proto, že to může pomoci ostatním, kteří si zrovna se svou bolestí neví rady ...

Vave 5.12.2006 15:20

Re: Re: Chce se mi Vás pohladit ,

Amen, milá Hano.

Vave 5.12.2006 15:19

Re: Re: Re: Chce se mi Vás pohladit ,

Jen se ujišťuji, že jsme se správně pochopili - nikdy bych se neodvážila soudit, zda jste volil dobře nebo ne, protože jsem u toho nebyla. Věřím, že jste rozumný člověk, který své kočenky velmi miluje, a že jste dělal jen to, co Vám srdce a intuice velela.Jen jsem se snažila si představit sama sebe v této situaci, ale jak již jsem řekla, dokud člověk něco neprožije na vlastní kůži, vlastně nic nemůže říct.

Mějte krásný den! Stejně jako na naás ostatní na Vás Vaše kočičky čekají a nestýskají si, protože už ví víc, protože jsou stejně s námi. VV

jiný Honza 5.12.2006 15:10

Přesně vím, o čem píšete

Totéž jsem zažíval minulou zimu, kdy náš Filípek bojoval s otravou. Šance mizivé, chuť k životu obrovská. Nestačila....

Dokud bojoval, pomáhali jsme jak to šlo. Pak otrava zasáhla nervy a byl konec.

Hana Williamson 5.12.2006 14:21

Re: Chce se mi Vás pohladit ,

Vave, Xerxova a dalsi: Taky jsme poslali nasi Grizzlinku spat. Slo to s ni dolu velmi rychle, dobra prognoza zadna (agresivni rakovina v pateri) a ten pohled v ocich co mela, kdyz se posledni rano probudila ... Nechat ji jit spat byla laskavost, kterou jsme oplatili 8 let jeji laskavosti k nam. Aspon teda ja se tak na to divam. Mame i pro sebe (manzel a ja) sepsano "neprodluzovat, a neudrzovat, kdyz neni pomoci". Z naseho pohledu je to tim, ze mame zivot a svet kolem nas moc radi.  Otec mi umiral touhle dobou pred par lety a byl na tom nakonec tak spatne (a taky rychle a bez dobre prognozy),  ze jsem se nakonec modlila, aby uz to pan buh cloveku mne na svete nejmilejsimu ukoncil. Ale Ago, taky vidim z tveho clanku, ze to jde jinak. Tohle by bylo na dlouhy povidani, tyhle posledni veci zivota asi nikdo nikdy uplne nevyresime.

Alča 5.12.2006 14:11

Ano, čekají tam na nás

a my víme, že nás tam bude mít někdo moc rád ...V

Eva 5.12.2006 12:29

Brečím,

přes slzy nevidím, moc mi to připomnělo můj příběh. Stále ještě nikdo neví, jak to bylo, třeba se odhodlám a taky vám ho napíšu. Říká se, že sdělená bolest se otupí. Drže mi palce, ať najdu sílu, moc, hrozně moc to bolí

Jarka 5.12.2006 12:16

prosím o svolení

Ten článeček je tak krásně napsaný, že bych ho moc ráda převzala na své psí stránky, aby si ho přečetli lidi, kteří je chodí navštěvovat a zamysleli se nad těmi pravdivými slovy. Mohu? Dostanu svolení pisatelky? Mé stránky mají adresu http://borazmiloticek.net. Děkuji za odpověď.

Bohužel, máme teď právě nemocného kocourka Mourka, 9letého, hubne nám, nosí nahoru zadní nožku a belhá jen po třech. Veterinář stále neví, co to může být. Držte nám tlapičky, abychom to společně zvládli a Moureček se nám uzdravil. Ńa úplném začátku jsme měli maminku kočičku a její tři synky, Mourka, Matýska a Stulíka. Nejdříve nám odešla kočička Mindička a letos v červnu Stulík. Oběma ublížil zlý člověk.

Aga 5.12.2006 11:46

Re: Re: ta silná kočičí duše

Oni to vědí mnohem dříve než my ...

Oni vůbe všechno vědí tak nějak lépe než my. Máme se co učit.VV

Aga 5.12.2006 11:44

Re: Re: Chce se mi Vás pohladit ,

Je to určitě individuelní - ale tohle bylo mnohem více než vztah člověk-kočka ... pokud byste žili spolu ve vzájemné závislosti, ne vedle sebe, rozeznala byste vše jedním pohledem do kočičích očí, to mi věřte. Malé přirovnání - to prodlužování je totéž, jako kdyby matce s nevyléčitelným dítětem schválili euthanazii. Přesto by bojovala, protože co kdyby ... Přesněji řečeno, ono to utrpení bylo hlavně pro mne - ten konec jsem skutečně mohla zkrátit o pár týdnů, jenže, dokud byla naděje,cesta vedla dál. Tolikrát jsme to vzdávali, a pak bylo několik měsíců relativně dobře ... vycházela jsem z hodnot krevních testů - dokud byly hladiny relativně nadějné, třeba jen malinko, šance byla. Poslední laboratoř byla beznadějná, ale duše strašně moc chtěla žít - bohužel organismus nedovolil. Tyhle důsledky genetických vad vidím kolem sebe velmi často - mnohdy by stačilo dát kočku vykastrovat, a předejít zbytečnému množení dalších chudinek, které se narodí již předurčeny k nemocem a utrpení - je to o zodpovědnosti nás, lidí .

Viděla jsem dámu, která kývla na uspání kocoura v momentě, kdy stačilo podávat jednou denně tablety, a nemoc nebyla nezvratná, ale madam by to prý narušilo denní program. No,nevím,jsme skutečně každý jiný.

Tak se aspoň snažím naplňovat to kočičí poslání, i když vím, že všem pomoci nelze, přesto jsem přesvědčená, že díky Greyovi prvnímu jsem se posunula tak nějak dál, a říkám si, že se mi vrátí, až si to zasloužím.

Všem dík za podporu a pochopení.

Vave 5.12.2006 11:08

Re: Re: znám to

Ano, také jsem Píďulku objímala a šeptala jí obvyklá láskyplná a lichotivá slůvka před spaním, jak byla zvyklá od štěněte, jak to měla ráda, vždycky jsem ji tak uspávala. Myslím také, že odešla bez bolesti a bez obav. Čeká na mě.

Xerxová 5.12.2006 10:44

Re: znám to

Také jsme Aronku nechali uspat ihned po potvrzení diagnozy - velký nádor stehenní kosti. Měla jsem  čekat, až jí ta kost praskne? Nikdo nebyl schopen říci, jestli jí ta kost praskne zítra, za týden, za půl roku. Vystavit jí šílené bolesti a stresu? Možná léčba - amputace celé nohy a následná chemoterapie...přistoupit na toto?

Vůbec nešlo o peníze, ale o hrdou dozí dámu, kterou bychom zbavili možnosti pohybu a důstojnosti. Odešla úplně klidně, u nás v náručí. Myslím, že se za to na nás nezlobí.

Jaga 5.12.2006 10:32

Re: Chce se mi Vás pohladit ,

taky mi to tam probleskovalo, asi je to prostě otázka nátury. Já bych nedovedla rozpoznat, zda opravdu kočička prosí o to žít dál, nebo zda to není jen a pouze neskutečné utrpení, těžko říct, jak by se člověk v takové situaci zachoval, nikdy jsem v ní zatím nebyla, ale taky myslím, že bych to neprodlužovala...

Zdena b.p. 5.12.2006 10:20

Vave i já děkuji,

a souhlasím. Nedokážu to napsat jako ty.