Letos 2. března to bude 25 let, co jsem si z Prahy přivezla svou první kočičku, krásnou dlouhosrstou Penelopu.

Tehdy jsem skoro denně v práci při odpolední kávě sledovala internetový deník Dumka. Jednoho dne se tam objevila nabídka dospělé, bílé a hluché kočičky Nikity.

Padlo mi do oka, že má ráda klid a obejde se bez neustálé lidské pozornosti. Plánovaného psa, vyžadujícího lidskou společnost, jsem si kvůli zaměstnání zatím pořídit nemohla.

Takže následovala dlouhá e-mailová korespondence s jejím opatrovníkem. Nakonec si ho ale Nikita omotala kolem tlapky a on se rozhodl si ji nechat. Mně byla místo ní nabídnuta Penelopa, kočička s podobnými vlastnostmi.

Nevím, co prožila ve svém dřívějším životě, asi nic moc pěkného. Bála se totiž i lidského dotyku. A zřejmě někdy porodila nebo i odchovala koťata. Údajně ji jedna paní našla ve sklepě a donesla ji do útulku Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi, kam jsem si pro ni přijela.

Penelopa 8. 4. 2009

Penelopa vypadala dost naštvaně, protože nesnášela jiné kočky, kterých tam bylo plno. To jsem ale věděla, proto mě její syčení a varování: „Raději na ni nesahejte, je naštvaná“ neodradilo. Na moji otázku: „Peny, pojedeš se mnou do Brna?“ mi odpověď zůstala dlužna. Než jsem vyřídila formality s vedoucí útulku, paní Soběslavskou, čekala na mne už v přenosce a zamířily jsme hned na Florenc a odjely do Brna.

Tak jsem se stala opatrovnicí své první kočičky. Večer snědla trochu konzervy a pak se schovala za sporák. V jednu chvíli vylezla ven a přišla se mi otřít o nohu – snad jako výraz spokojenosti s nepřítomností jiných koček? Pak se tam zase schovala. Ale v noci jsem ji viděla chodit po pokoji, asi kontrolovala své nové teritorium.

Dlouho se bála různých doteků – hlavně na ocas, nohy, břicho. Ale milovala kartáčování! Tak jsme se sblížily. Jakmile uviděla v mé ruce kartáč, vyskočila mi na klín a už jsme se česaly – a nenápadně i hladily, hlavně na hlavě to měla ráda. Další zlom nastal, když mi jedné noci tiše vlezla do postele. Od té doby se mnou spávala, někdy si dokonce vlezla na mne.

Byla to kočka internetová! Často se objevovala v Dumce jako „autorka“ článků. Já jsem tehdy totiž svoji identitu tajila, aby ji třeba někdo nechtěl zpátky! Jednou napsala do Dumky „Dopis Smoky“ jedné kočičce až do Ameriky. Ta jí odpověděla (Odkaz), a tak si začaly i dopisovat. Třeba i o tom, jaká je to zábava lovit noční můry, které vletí do osvětleného okna. To byla oblíbená zábava Peny. No, Marička a já jsme jim dělaly písařky. A také si dopisovala s kocourkem Filípkem z Prahy.

Penelopa pod vánočním stromečkem, 7. 1. 2010

Ale objevily se i problémy. Jeden čas vždy, když jsem převlékla postel, ji během krátké chvilky „označkovala“ a já ji musela převléknout znovu. Pak jsem na to přišla: na čistém povlečení chyběl pach, který ho označoval jako naše teritorium! Takže jsem vždy musela postel ihned označit – vyválet se na ní nejlépe nahá a celou plochu pokrýt svým pachem. A Penelopa byla spokojená, že by všichni vetřelci poznali, že je to náš majetek!

Pořád však byla dost bázlivá vůči cizím lidem, a návštěva veteriny s ní byl horor! Jednou mi takhle zkolabovala po cestě tramvají zpět domů – začala rychle dýchat s otevřenou tlamkou. Vyděsila jsem se a honem s ní běžela domů. Tam se Peny uklidnila pod stolem, a pro změnu jsem dodatečně dostala šok já! Úplně mě roztřásla zimnice! No, za nějakou hodinu jsem se musela vrátit do práce, ale ještě i tam jsem byla v šoku. Asi jsme s Peny obě měly něco jako posttraumatický stresový syndrom.

No a podávat jí lék na zánět močového měchýře, to jsem také popsala v Dumce. Byla to historka hodná pera Herriota!

Snad i proto jsme nechodily na veterinu na pravidelné kontroly, a mně tím uniklo, že její ledviny pomalu selhávají. Kamarádka, také majitelka kočky, si všimla, že Penelopa hodně pije. Já jsem to ale přičítala tomu, že u nás bylo tepleji než v jejím bytě. Že je to varovný příznak, to jsem netušila.

Dokončení příště. Foto: Renata Žaludová