KOČKY: Vzpomínka na Julii

Když jsem se přestěhovala do Prahy, musela jsem své psí mazlíky (setra a vlkodava) nechat doma, v baráčku na vesnici. Bohužel jim Praha a malý byt nedělaly vůbec dobře a tak se o ně starala přes týden psí (moje) máma. Ale nedostatek chlupatého přítele jsem řešila pořád.

Má kamarádka Evvita mě pak seznámila se svým drahým kocourem Wilsonem (jeho příběh určitě znáte) a hned nato jsme šly spolu navštívit výstavu útulkových kočiček. Nebylo mým záměrem si vybrat kočičku, stále jsem se považovala za psího člověka:) Nicméně člověk míní a Juliiny oči mění.

Hned v první místnosti ležela schoulená v klubíčku trojbarevná kočička a moc se bála. Sedmiměsíční kotě, vystrašené z cesty a z množství lidí a v kleci, kterou neměla ráda - jak jsem později zjistila podle jejího vztahu k přepravkám. Další micky už jsem ten den neviděla. Zůstala jsem u ní a nemohla ji opustit. Byla moje... respektive, byla jsem její.

Paní z útulku jsem nakázala, že ji nesmí NIKOMU dát, než si pořídím všechny potřebné věci. Naštěstí všechno bylo k dispozici na místě. Evvita hlídala Julii a já se během chvíle přiřítila s plnou náručí jídla, písku na wc s wc a přepravkou a vším možným dalším, aby se Julii doma líbilo. Byla moje, během další chvilky byla jenom moje.

První dny a vlastně týdny jsme si na sebe s Julií zvykaly. Byla plachá nejen na výstavě, byla plachá a nedůvěřivá celý svůj život. Jak jsem již říkala, mám malý byt. Ale i přesto se dokázala dokonale schovávat tak, že jsem ji první dny sotva zahlédla a věděla jsem, že je se mnou doma jen podle snědeného jídla a použitého wc.

Postupně mě vzala na milost. Začala trávit čas se mnou v místnosti, v noci mě budila tím jak na mě zblízka a upřeně koukala, lehla si na druhý konec gauče a vzdálenosti postupně zkracovala. Pamatuju si jako dnes ten okamžik, když si lehla těsně vedle mě a nechala se drbat na bříšku. Od té chvíle to byla její nejoblíbenější poloha a místo.

Jak už jsem říkala, Julie nesnášela přepravku. Pokaždé, když jsme spolu cestovaly, musela jsem vymýšlet nové a nové finty jak ji doma polapit. Věděla naprosto přesně, kdy ji chci jen pohladit a kdy mám na mysli něco úplně jiného. Zvlášť, když zpočátku cesta přepravkou znamenala cestu na veterinu.

Ale i tam se projevila jako svérázná kočička. Prohlídku a prohmatání bříška si užívala a rozvalovala se na stole. Při injekci, když jsem ji držela v náručí, se ani nehnula a drápky ani nevytáhla. Byla pokaždé důstojná a krásná.

Další cestování pak po nějaké době znamenalo cestování do baráčku, kde jsem měla své hafany. Julie se rozhodně nebála. Byla tichou společnicí a královnou pokoje i přes ty velké habány. A právě tam jsme jí začali říkat Mňaudáma. Moc to na ní sedělo.

Jenže Julinka byla smutná doma sama, čekala na mě jako pejsek a potřebovala společnost. A tak jsem jí jednoho dne přivezla kočičího puberťáka. A jmenuje se, jak jinak, Romeo. V prvém okamžiku jsem ji opravdu překvapila. Ale z překvapení a očividné urážky důstojnosti, když si Romeo okamžitě zabral prostor a její hračky se během pár dní stalo přátelství a láska.

Julie a Romeo

Romeo jako správný kočičí puberťák a rošťák zabral většinu její pozornosti. Honičky, které vyprovokoval, byly destruktivní pro byt a všechno volně stojící. Většinou to dopadlo přesně jako mezi sourozenci. Mladší provokuje a starší se vzteká. Ale Julie si to svým ženským způsobem nenechala líbit. Měla dvě techniky pomsty.

První byla ve chvíli, kdy Romeo spal. Podstatné bylo, aby to byl hluboký a klidný spánek. Pak se k němu potichounku přiblížila, změřila si ho lišáckým pohledem a kousla ho a okamžitě utekla. Nejvíc, si myslím, že ji bavil ten překvapený rozespalý pohled.

Druhá technika byla stejně zákeřná. Ve chvíli největšího muchlání a lízání a péče, kdy ho objímala a lízala mu ouška a Romeo slastně přivíral očka tak dostal pohlavek. Vždycky se mu v očích objevilo zase překvapení a otázka a Julie odkráčela velmi spokojena sama se sebou.

Rozárka

A do toho společného soužití se nám do života zapletla ještě Rozárka. Malé usmrkané kotě, které nemělo žádné dobré prognózy ze strany útulku a veterinářů. Po dohodě doma - s mickama, jsem prostě Rozárku přinesla k nám. A to už se Julince vůbec nelíbilo. Nepřijala ji, nelíbila se jí, a i když jí nikdy neublížila, tak si nikdy nezvykla. Naše Mňaudáma se opravdu urazila a i přes velkou snahu mou, Romea i Rozárky nám nechtěla odpustit.

Stěhování

Julie se odstěhovala. Sama. I přes to, že ven nechodila. V baráčku u pejsků se jí prostě líbilo a jednoho dne se nenechala najít, když jsme odjížděli. Vzpomínám si na to, jak jsme přerovnali celý dům zezdola nahoru a zpátky a nikde nebyla. Pak už ale byl čas k odjezdu a tak jsme se domluvili, že za týden jsem zpátky a Julii si odvezu zpátky domů.

Jenže Julie měla vždycky svou hlavu. Pět minut po našem odjezdu si to přikráčela z pokoje a spokojeně se protáhla a zabydlela se. Už nikdy s námi domů nejela. Byla šťastná a spokojená a mazlivá tak jak jsem ji znala celou dobu před příchodem Rozárky.

Julie se spokojeně usadila. Nevadilo ji mámino kotě - to systematicky pohlavkovala a velela domácnosti a naučila se chodit na zahradu. Tam to milovala, na sluníčku si vyhřívala kožíšek a procházela se po svém území. Nikdy nešla za plot, byla prostě šťastná.

Rozloučení

Julinka pohubla. Ne nezdravě. Spousta pohybu, který v Praze neměla, jí dělala dobře. Ale najednou, před měsícem, přestala jíst. Přestala pít, přestala mít radost ze života. Během dvou dnů strašlivě zhubla. A při návštěvě lékaře jsme se dozvěděli smutnou a špatnou zprávu. Dva nádory v bříšku.

Rozhodli jsme se zkusit všechno, pokud se nebude trápit. Jezdila jsem s ní na kapačky a každá hodina strávená na veterině s ní, mou trpělivou a krásnou kočičkou mi zůstane navždy v paměti. Jako vždycky chtěla být u mě, na klíně, tak byla spokojená, i když jí kapačka nemohla být nijak příjemná. Měla hlavičku položenou v mé ruce a vrněla svým zvláštním tichoučkým způsobem.

Koukala na mě a ja jsem jí povídala a vyprávěla a moc jsem ji nechtěla ztratit. Bohužel ji zradila i játra. Byla žluťoučká a slabá jako věchýtek a celý den prospala. Jen po kapačce měla vždycky malinko sil, aby snědla malinký kousek masa a napila se vody. Moc jsme doufali a čekali na pondělí, na paní doktorku, která měla Julii operovat.

Julinka, ale jako pokaždé během svého života, i tentokrát rozhodla jinak. Našli jsmeji v jejím nejoblíbenějším pelíšku, stočenou v klubíčku, jak usnula napořád.

Spí pod svým oblíbeným keřem na zahradě, aby byla pořád s námi.

Nikdy na ní nezapomenu. Na mou Mňaudámu, něžnou Julii.