Neviditelný pes

KOČKY: Ve dvou se to lépe bojí

12.10.2009

Je jedno, zda jste ta zvířata pracně (zato úspěšně) na sebe naučili, nebo se sama časem vzájemně sblížila bez lidského zásahu. Takové štěstí my nikdy mít nebudeme, naší domácnost "U dvou koček" se o dalšího čtyřnožce už rozrůst nepodaří. Ale protože vnitřní kočičí duo doplňuje garážová kočka Indy a fenky Sadie a Trixie, jsem vlastně zcela spokojená. A abych se držela známého rčení, tak než toužit po jiném, raději ocením to, co už doma mám. Jediné, čeho je nám v současné situaci líto je to, že ať děláme, co děláme, vždycky zůstane některý chlupáč ošizen. Crossette - Smoky 1

Pokud jsme doma, Indy nás vidí během dne často, protože garáží chodíme z domu ven i dovnitř a o žrádlo kočka nouzi rozhodně nemá. Kdykoliv jí vídím, nelením se ohnout a pohladit jí, nebo i zvednout a pochovat. Dlouhého mazlení si ale moc neužije. Poctivě každý večer, než Indy zavřu na noc do garáže, vezmu si ji a klín a pročesávám její sněhobílý kožich. Sice je to jen na krátkých deset či patnáct minut, ale Indy si je plně vychutná. Když jsou u nás fenky Sadie a Trixie, doplácí na to zase naše dvě kočky - jsou na tu dobu zavřené v ložnici. Dokud měla sousedka pouze bílou Sadie, kočky jsme zavírat nemuseli, všechny tři dámy si na sebe zvykly. Křehká, černobílá Dixie se psa sice stranila, ale nesyčela na něj a klidně spala někde mimo psí dosah. Šedivá Smoky se naopak v přítomnosti Sadie beze strachu pohybovala po domě, kolikrát se před ní drze producírovala, vlnila se od židle k židli, až Sadie neodolala a přišla dát kočce lízanec.

Smoky jí ovšem poděkovala varovně zvednutou packou či prsknutím a úprkem, aby se po chvíli vrátila a provokovala dále. V té době jsem Sadie hlídali několikrát i celý týden a nebyl s tím žádný problém. V zimě jsme seděli v obýváku, Sadie natažená před plápolajícím krbem, my s manželem každý s jednou kočkou na klíně - dokonalá zimní idylka. Nevím proč si kočky dokázaly zvyknout na Sadie a naopak, ale je nám už víc než jasné, že Trixie nikdy nepřijmou a ona je také ne. A že jsme se o to vzájemné soužití opravdu pokoušeli! Kdybychom bývali uspěli, dávno už byla Trixie naše. Ale bohužel obě zúčastněné strany odmítaly jakékoliv příměří, natož mír. Jednou, v době, kdy už k nám Trixie nějakou dobu chodila a kočky na ní byly "zvyklé" alespoň skrze dveře, udělala jsem pokus.

Crossette - Dixie 1Před otevřené dveře ložnice jsem postavila naši krbovou ochrannou síť. Trixie tak do pokoje viděla, ale dovnitř nemohla, protože vysoká síť byla pevně zatarasená židlí. Jenže sotva kočky psa zahlédly, bleskově zahučely za postel a zůstaly tam až do večera. Také Trixie, jakmile postřehla kočičí pohyb, se rozštěkala a narážela do sítě tak mohutně, že jsem tuto seznamovací metodu raději už druhý den neopakovala. Jako další pokus jsme koupili látkový stahovací náhubek, a zatímco byl manžel se Sadie v parku, pokusila jsem se Trixie kočkám "představit" přímo v ložnici. Se psem na krátkém vodítku jsem zůstala stát ve dveřích a snažila se co nejklidnějším hlasem zvířatům domlouvat. Kočky, které do té doby v klidu ležely na posteli, rychle vstaly, Smoky zmizela za pelestí a Dixie utekla na deku k oknu. Odtamtud syčela, mručela a prskala, co jí chudince síly stačily, zatímco Trixie i přes náhubek hlasitě bafala, funěla a nadskakovala.

Na můj opakovaný povel sice nakonec ulehla, zvuky ale vydávala dál a Dixie se strachy ze svého místa neodvažovala hnout. Byla jsem s Trixie v ložnici sotva dvě minuty, pak jsem jí odvedla a kočky se zase uklidnily. Zkusila jsem to o dva dny později ještě jednou. Trixie nejprve štěkala, pak si lehla a pouze funěla, ale z kočičí strany nenastala změna žádná. Možná, kdyby kočky běhaly venku a měly možnost před psem někam vylézt a shora ho pozorovat, časem by si třeba také zvykly.

Trixie, co se lidí týče, je sice zlato a mazel, ale kdyby se jí venku povedlo jednu číču chytit, asi by to dobře nedopadlo. Když jí vidím, jak se při hře masochisticky "bičuje" kusem hadru v tlamě, naskakuje mi husí kůže při představě, že takhle by možná byla schopná zamávat i s kočkou. A kdyby kočky byly s Trixie společně na zahradě, nevím, v jakém duševním stavu by z téhle zkoušky vyšly. V panickém úprku by možná dokázaly přelézt i nástavné pletivo (jinak se o to vůbec nepokoušejí), utéci a kdoví, jestli by se mi vrátily. Prostě tuhle formu seznamování nehodlám riskovat. Takže ani pokus se stahovacím náhubkem se nepovedl a já jsem kočky přestala trápit. Jak se ukázalo, rozhodla jsem o tom právě včas. Asi po týdnu jsem si totiž všimla, že Dixie najednou na boku a hlavně na zadních nohách a zadečku řídne strst. Nejprve to bylo jen trochu, ale pak se jí udělaly dost velké, skoro bílé lysinky. Dixie se neškrábala, ani nelízala, takže kožní paraziti to nebyli. Kočky ani psi blechy nemají, takže od nich to také nebylo. Crossette - Dixie a Smoky

A protože Smoky byla zcela v pořádku, usoudila jsem, že Dixie řídne srst z prožitého stresu a zpětně jsem si ty svoje pokusy vyčítala. Dixie je takové křehoučké stvoření, pohybuje se ladně jako baletka a vedle festovní Smoky dělá dojem kočičky z porcelánu. Bylo nám jí velmi líto a na udobřenou jsme jí začali kupovat luxusní malé vaničky s kvalitním žrádlem, které jí zachutnaly (a Smoky též), prvních pár dnů dokonce tak, že dokázala slupnout jednu malou vaničku na posezení. Moc jsme jí to přáli, hlavně že nová srst jí asi během měsíce a půl znovu krásně dorostla. A protože až dosud kočky kromě dětské masové kašičky odmítaly baštit jakékoliv "mokré" žrádlo, z radosti, že nový druh chutná ho kupujeme dál.

Dixie bylo v červenci jedenáct let a Smoky bude v listopadu devět. Když se na ně díváme, připadá nám jako by to bylo včera, kdy byly obě malá koťata. Dixie od prvních dnů nesla příchod Smoky těžce, ale protože jí nezbývalo nic jiného, časem si na "tu protivu" zvykla. Když u nás Dixie měla první dva roky výsostní postavení, snad ani neuměla syčet. Zato od příchodu Smoky - hlavně ze začátku - jsme tenhle její hlasový nesouhlas slýchávali denně, až sem se divila, že neochraptí. Smoky ovšem její sykot ignorovala a až do dnešního dne ani jedinkrát neoplatila Dixie stejnou mincí. Během let si kočky na sebe přeci jen zvykly a ve vzácných momentech, kdy se spolu prohání skrze dům, všeho necháme a nasloucháme tomu slastnému "kočičímu stampede". Nikdy netrvá dlouho a je to vždy Dixie, která si najednou uvědomí, že se nechala vyprovokovat proti své vůli a naráz hru ukončí. Krásný je také pohled na jejich fackování. I tuto hru vždy začne Smoky.

Zjistí, že Dixie spí stočená na polozasunuté židli u stolu. K židli se přiblíží a packou začne poklidně spící Dixie pošťuchovat. Když se jí podaří Dixie probudit, s mrsknutím ocasu a zavrkáním vyskočí na stůl, lehne si, skloní se dolu a svrchu packou mydlí Dixinu hlavu tak dlouho, dokud se Dixie nenaštve, přetočí se částečně na záda a nahoru vrací Smoky její pohlavky. Smoky by tuhle fackovanou vydržela hrát dlouho, ale je to zase Dixie, která najednou prskne, seskočí ze židle a prchne do jiné části domu.

Crossette - Smoky a SadieVedle sebe spí kočky málokdy a když už, tak jen krátce. Kdykoliv se Smoky přikrade ke spící Dixie, aby si přilehla, Dixie to snese jen pár minut, pak si znechuceně odfrkne a jde si najít jiné místo. Proto nám bylo koček nejprve líto, že je kvůli psům vlastně nutíme na delší dobu sdílet jednu místnost. Prvních pár začátečních dnů byly kočky z toho psího lomozu tak vyjukané, že prchaly za postel, a když jsem na ně za pelest nahlédla, ze tmy na mě svítily nahoru dva páry vyplašených očí. Tento úkryt je už hodně dlouho jejich nejjistější a my ho respektujeme - nikomu jinému tam nedovolíme na kočky nahlédnout a nikdy je nenutíme vylézt, dokud samy nechtějí

Po dalším týdnu, když jsem do ložnice vešla, Smoky byla stále ještě pro jistotu zalezlá, Dixie už ale spala na přikrývce. Pak jsem jednou vešla a obě kočky nejenže ležely na posteli, ale dokonce velice blízko sebe. A co víc, viděla jsem, jak Smoky několikrát začala Dixie olizovat hlavu a ona si to nechala líbit. Nevím, jestli tím Smoky uklidňovala sama sebe, nebo Dixie.

Vydržely vedle sebe ležet třeba celou dobu jejich uvěznění. A dělají to tak dosud. Do ložnice jim přenesu jejich záchůdek, mají tam misky, pohodlnou postel a dvě okna na koukání. Takže je to vězení nadmíru luxusní. Když jsou psi zase pryč, kočkám hned otevřu dveře dokořán, aby věděly, že vzduch je opět čistý. Většinou během minuty vystartují ven - nejen z ložnice, ale až na zahradu, jakoby se nutně potřebovaly nadýchat čerstvého vzduchu. Crossette - Dixie coby řvoucí lvice:)

S potěšením jsem si všimla, že i jejich "mimoložnicový" vztah se podstatně vylepšil. Vydrží vedle sebe ležet venku na kamenech, jíst z misek těsně u sebe, spát u jednoho okna, nebo obě ležet během celého filmu na mém klíně na kanapi. Dixie najednou tuhle přízeň Smoky toleruje, aniž by po chvilce utekla. Ne, že by na ní přestala syčet úplně, ale už to dělá jen opravdu velmi zřídka.

Dokonce spí obě kočky skoro celou noc na mých nohách, jedna uprostřed, druhá u kotníků. Moc velkou radost z toho nemám, protože když během noci musím nutně vstát, doslova se zpod přikrývky soukám. Kroutím se jako žížala, abych probůh číčám nepřerušila sladký spánek, a hlazením je ujišťuji, že se zase vrátím. A zpět ty akrobatické pohyby opakuji, pouze obráceně. Ale co já bych pro ty drahoušky neudělala? Takže za kladnou změnu v kočičím soužití musím paradoxně poděkovat Trixie. Na ni si kočky nezvyknou nikdy a budou se jí nadále bát. Ale musely se mezi sebou shodnout na tom, že ono se to ve dvou přeci jen lépe bojí.

A ještě dotaz. Při psaní mě najednou napadlo. Nevíte, proč se říká "To jsem to ale vymňoukla?" Tedy vím, že výrok se používá v situacích, když jeden něco zbabral? Ale proč se to svádí právě na kočky - z jejich strany krutá nespravedlivost a právem by se mohly urazit!

A tady je průřez starších a novějších fotek našich krasavic. 

Marička Crossette, USA


zpět na článek