Byly jsme se s rodiči koupat na jesenickém rybníku, když tam maminka potkala jednu svou dobrou známou. Ta měla u rybníka chatu, do níž nás všechny pozvala na návštěvu. Jakmile jsme dorazili, sdělila nám paní domu, že se právě před několika dny jejich kočce narodila čtyři nádherná koťátka.

To víte, děti. Hned jsme je chtěly vidět a hned i pochovat. To nám sice nebylo z rozumných důvodů dovoleno, ale byli jsme všichni odvedeni aspoň do kuchyňky, kde kočka i s koťaty právě pobývala. Koťata nás přímo uchvátila svou krásou a roztomilostí. A bylo rozhodnuto.

Vybereme si kotě! To bude naším vytouženým zvířecím společníkem. A právě to nejkrásnější a nejmourovatější, s černým pruhem vedoucím od hlavičky až po konec ocásku, se stalo naším vyvoleným.

Neměly jsme zatím tušení, zda jde o kočičku či o kocourka, ale my jsme už byly rozhodnuté pevně. Ti známí tvrdili, že kotě je vlastně určitě kocourek, takže by odpadla starost o to, co dělat v případě narození nechtěných koťat. Bylo domluveno, že nám známí vybrané kotě během několika týdnů přivezou domů, až se budou z chaty vracet domů, do Mostu, abychom nemuseli dlouhou cestu do Jesenice opakovat. A tak se taky stalo.

Když nám známí kotě přivezli, bylo rozrušené z nového a neznámého prostředí tak silně, že lítalo z místnosti do místnosti jako splašené. Doslova se klouzalo po čerstvě naleštěných parketách a jeho chování se blížilo téměř řádění tornáda. Nevím, jak nás to obě napadlo, ale začaly jsme se moc smát a naše kotě dostalo nezvyklé jméno. Začaly jsme mu jednoduše říkat prdlý Vasil.

Teprve až později se provalila skutečnost, že Vasil je vlastně kočičí holčička. My jsme však naší kočce jméno už neměnily. Pouze jsme ho upravily do holčičí podoby. Z Vasila se stala rázem kočka Vasilisa, zkráceně Vaska.

Babička, která s námi tehdy bydlela, však spráskla ruce nad neuvážlivostí a dětinskostí našich rodičů. Postavila se velice rázně a důrazně proti kočce jakéhokoliv pohlaví. Musela však ustoupit našemu žadonění. Kočka se však pro babičku stala nepřítelem číslo jedna. Jakmile Vaska něco provedla, byla babičkou nemilosrdně potrestána.

Babička ji sice nikdy neuhodila, ale všechna ta vzájemná nechuť byla jasně znát z chování jich obou. Jediné, co jsme nikdy nerozeznaly bylo to, která z nich kterou má méně ráda. Buď se vzájemně ignorovaly, nebo babička Vasku neustále plísnila i za sebemenší prohřešek proti slušnému kočičímu vychování. Tento stav napjatého příměří trval dlouho. Až jednou…

Byly tehdy spolu doma jenom ony samy, Vaska a babička, když tu se babičce náhle udělalo velice špatně. Nikdo z nás netušil, že babička má vážně nemocné srdíčko. Nikdy si na nic nestěžovala a nenaříkala, že ji něco bolí. Chystala se zrovna zapálit plynový hořák sporáku, když ji srdíčko odmítlo poslouchat. Babička už nestihla škrtnout zápalkou a hořák nehořel. Pouze jen tak syčel, jak z něj unikal svítiplyn do celého bytu. O tom však už babička nic nevěděla. Ležela v bezvědomí, opřená zády o sporák.

A teď právě přišla Vasčina veliká chvíle. Jako každé jiné zvířátko, tak i ona jakýmsi šestým smyslem vycítila to obrovské hrozící nebezpečí. Spustila tak hlasitý a nepřetržitý nářek, že ji bylo slyšet nejen po celém domě, ale až na ulici. To strašlivé mňoukání vyhnalo naši sousedku z bytu. Pátrala a pátrala, odkud se to zoufalé naříkání ozývá, až přišla k našim dveřím.

Ucítila zápach plynu, který se linul zpode dveří, a byl už cítit po celé chodbě domu. Pak už věci nabraly rychlý spád. Sousedka byla rozumná a uvážlivá osoba, takže ji naštěstí ani nenapadlo na babičku zazvonit. Dobře totiž tehdy věděla, že babička bývá celé dopoledne doma sama. Brala schody do svého bytu úprkem a po třech. Popadla náhradní klíč, který jsme u ní doma vždy mívali pro strýčka příhodu, a už se řítila za babičkou.

Když uviděla, co se vlastně stalo, zavřela unikající plyn, doslova rozrazila všechna okna a začala babičku křísit. Teprve tehdy si všimla naší Vasky. Ta se po celou dobu její horečné činnosti nehnula z babiččina klína. Jakoby babičku hlídala. Dívala se vyčítavým pohledem, jakoby chtěla říci: "No, to je dost, že se někdo uráčil na mé volání přijít!!"

Jakmile přijela sousedkou přivolaná záchranka a omámenou, ale zachráněnou babičku odvážela do nemocnice, kočka se zvedla ze země a odplížila se do svého pelíšku. Jakoby tím chtěla všem dát najevo a sdělit všem toto: "Já už jsem svůj úkol splnila. Byla to ale velká fuška. Teď se proto musím řádně vyspat." Když sousedka náš byt opouštěla a odcházela domů, kočka už tiše spala, jako kdyby se nic neobvyklého nestalo.

A babička? Ta při líčení událostí sousedkou nechtěla ani uvěřit vlastním uším a jen se stále divila tomu, co taková obyčejná kočka dovede. Musela však taky ráda a upřímně uznat, že vlastně za svůj život vděčí opovrhované a dosud neprávem odstrkované bytosti, kočce Vasce. Rázem se z těch dvou staly nejlepší přítelkyně. Vaska ráda sedávala v babiččině klíně, nechávala se hladit její teplou a upracovanou rukou po mourovaném kožíšku, slastně přivírala zelené oči a svou spokojenost vyjevovala po kočičím způsobu. Hlasitým a nepřetržitým předením. (Ilustrační foto: Petra Pospíšilová)