Vše začalo na jaře. Psala jsem o tom ve zvířetníku, Pascha s Julinkou nám na střídačku onemocněli, to aby jeden druhému snad nezáviděli, že o něco přijdou, když nepojedou k veterináři. Paschovi začal otékat krk, tak mu veterinář předepsal Prednison, Julinka zase měla rýmu, přestože je chovaná v bytě. Dostala antibiotika - formou injekce, protože dát jí do tlamičky prášek je nadlidský úkol.

Ale Pascha léky polykal přímo vzorově, bylo mu naprosto jedno, jestli jsou zabalené v salámu, sýru nebo ve chlebě. Musel je brát dvakrát denně a pokud jsem náhodou v určenou hodinu zapomněla, sám mě to připomněl svým chováním, protože neustále běhal v bytě za mnou a lákal mě do kuchyně. Tam si způsobně sedl a čekal na prášek. Ještě že náš kocour Mikeš je v pořádku, říkala jsem si pokaždé. V té době jsem ještě nevěděla, co nás čeká.

Přišlo léto a veterinář řekl, že zkusíme vysadit Paschovi léky. Ale ouha, po pár dnech začal krk opět otékat. Opět jedeme k veterináři, opět vyšetření, diagnóza zní - nádor lymfatických uzlin. Znova brát Prednison, teď už napořád. A do toho Julka opět dostává rýmu, opět antibiotika.

A tak skončilo léto a přišel podzim.Julie má stále rýmu, léky nezabírají, nudličky už mám snad úplně všude, v noci slyším, jak se jí špatně dýchá. Pascha má stále oteklý krk, ale jinak je velmi živý a neustále při chuti. A jednoho podzimního dne si najednou všímám, že kocour Mikeš nějak zhubl, jí málo a chce se neustále chovat. Ani ven se mu moc nechce, doma neustále vyhledává skrýše. Tak tentokrát muž popadne Mikeše a jede se opět k veterináři, v rychlosti říkám, na co vše se má zeptat a pak jen čekám netrpělivě na jejich návrat.

Když se muž vrátí, tak mě informuje, že byl Miki prohlédnut, oočkován a že to můžou být v jeho věku ledviny, to se prý u starších kocourů stává. Před námi je víkend a já si říkám, že pokud se stav Mikeše nezlepší, pojedu tentokrát s mužem k veterináři i já a na všechno se podrobně zeptám. Jenže přišlo to nejhorší.

O víkendu nám Mikeš umřel. Poslední den jeho života nechtěl být doma, chtěl být sám, zalezl si dolů do sklepa, kde jsme ho před devíti lety našli (taky kolem vánoc) a tam tiše umřel. Ještě teď ho stále vyhlížím, jestli nečeká za dveřmi, aby s ocáskem hrdě vztyčeným napochodoval do bytu, otřel se mi o nohy a trpělivě čekal na plnou misku.

Je listopad, Julince stále teče z nosánku a já volím variantu, která se mi nezamlouvá, ale pro zdraví svých zvířátek to musím udělat. Objednávám se u jiného veterináře. Když jsme k němu přijeli, otevřel Julince tlamičku a oznámil nám, že tam má zkažený zub, je tam zánět a to může být důvod, proč má stále rýmu. Bere do rukou kleště, já na něj nevěřícně zírám - proboha snad jí ho nechce vytrhnout bez narkózy?

To už na něj zírá i Julie a v momentě, kdy se kleště dotknout jejího zoubku, Julie vyráží do boje. Na stůl kape krev, ale ne z Julinky. Veterinář velmi rychle pochopil, že takhle to teda nepůjde a domlouváme se , že nebude do zítra nic jíst a on jí ho vytrhne pod slabou narkózou.

Druhý den vše dopadlo dobře, Julinka nakonec přišla o dva zoubky, ale nevadí, hlavně aby byla v pořádku. Teď přichází na řadu Pascha, diagnóza zní stejně, jen se o té nemoci dozvídám víc, dostávám informace jak poznat a co dělat, když se mu přitíží. Už taky vím, že Prednison jednoho dne přestane působit, už taky vím o vedlejších účincích tohoto léku.

A máme tu prosinec. Ve městě je vánoční výzdoba, hrají koledy a já začínám vnímat vánoční náladu. Julinka už totiž nemá rýmu. Po zákroku ještě 14 dní frkala, ale dnes už je snad v pořádku.

Pascha už se nemoci bohužel nezbaví, ale já si říkám, že je to velký bojovník. A my mu budeme v tom boji pomáhat. Ven hodíme na kratší procházky, ale častěji. Neustále má chuť k jídlu. Navíc teď peču cukroví a on je v kuchyni věrný společník, miluje pohled do osvětlené trouby, miluje vůni cukroví a běda, kdybych ho nechala bez dozoru. Sní vše, na co přijde.

A u našeho vchodu se objevil nový mourovatý kocourek. Všichni mu říkají Mikeš. Ale tenhle kocourek má hnědé oči a asi pět kilo navíc. Muž doma říká, že by se měl jmenovat Garfield. Je taky tak tlusťoučký. Je ale velmi mazlivý. Lidi ho krmí vším možným a já najednou doma přemýšlím o tom, že bych si ho nejraději vzala a postarala se o něj.

Ráno, když jdu do práce, je nalepený na vchodové dveře, jako by se chtěl ohřát. Dívá se na mě těma svýma hnědýma očima. Je to nádherný kocour. A vyplnil by prázdné místo po Mikešovi. Budou Vánoce, svátky štěstí, lásky a naděje. Jak už jsem napsala, lásky máme na rozdávání, štěstí se nám někde zatoulalo, ale ještě zbývá naděje…

V novém roce 2008 přejeme všem Zvířetníkům a zvířátkům hlavně hodně zdraví!